SPHMCH uspořádala pěší výlet „Přes hory a doly“ - 5. 10. 2019

Start účastníků byl v Bílém Kostele u vlakového přejezdu v 8:20hodin. Sešlo se devět statečných a po prvních informacích k výletu – trasa: silnice Bílý Kostel směr Jítrava, přes Hraniční (královský) hvozd, „Barytový důl“, hrad Roimund, lom Vápenný na oběd v Pivnici ve dvorci a návrat zpátky autobusem (14:23, 16:23), jsme se vydali přes hory a doly vyzkoušet naši fyzickou výdrž.

Naše putování začalo po staré silnici Chrastava - Bílý Kostel – Jítrava – Jablonné, která nás mírně děsila dosti strmým stoupáním do kopce, a v půlce cesty jsme vyslechli první historické informace o jejím vzniku. Pokračování trasy nás vedlo lesem kolem Eduardova buku (Buk republiky), přes ochranné pásmo vodního zdroje – jímací území vodovodu pro Rozkoš, Dolní Suchou, Chotyni (studny). Dále nás čekal Barytový důl, který skrývá stopy dávné hornické činnosti. Nachází se zde asi 40 odvalů v délce asi 200 m, dnes je zde (patrně ze staré štoly) jímána voda.

Odtud jsme vyšlapali k troskám hradu Roimund. Jeho zakladatelem byl Jan (Johann) I. z Donína, který získal svolení k jeho stavbě od markraběte moravského Karla na přelomu let 1342 a 1343. Jak dokládá několik písemných pramenů, stavba probíhala rychle, takže za něco více než čtyři roky hrad již stál. Většinou neznáme přesné datum vzniku historických památek, často se tápe i mezi několika lety, ale Roimund zná přesně na den své datum dokončení díky zápisu Jana z Gubenu, písaře města Žitavy, který hovoří o tom, že stavba hradu Romungu Janem z Donína byla ukončena 17. září 1347 (672 let). Jméno hradu bylo patrně zvoleno na počest čerstvého krále (Karel IV. byl 2. září korunován za českého krále, v říjnu tažení Evropou, když císař Ludvík Bavor zemřel při lovu na medvědy) – z francouzského „Roimont“, tzn. Králova hora. Jako příslušenství hradu je zmiňována až do roku 1514 ves Bílý Kostel. Zánik hradu není v písemných pramenech doložen, avšak roku 1454 se již uvádí jen „vrch Roimund“ a v listině krále Jiřího z Poděbrad z roku 1460 se hovoří o zbořeném hradu Roimundu. Roku 1514 je uváděn jako opuštěný, ale asi sloužil jako základna různých loupežných band, které sužovaly široké okolí. Zbavil jich až Mikuláš II. z Donína, který přitom nechal zničit prostory „starého hradu“. Hrad se jako pustý uvádí v r. 1554 a ještě ve výčtu majetku Jiřího Mehla ze Střelic z roku 1584.

Průzkum zříceniny odhalil, že ústřední stavbou byl obdélníkový palác, u něhož stávala další menší budova. Kromě přírodní ochrany býval ještě na severní a západní straně chráněn hlubokým, 4 m širokým příkopem. Okolo hradu se táhly mohutné hradby, široké přes 2 m a více než 10 m vysoké, které vytvářely ovál o velikosti 60 x 40 m. Další hradba, která již nebyla tak silná, stála na samém okraji skály. Mezi hradbami byl asi 3 m široký parkán. Vchod do hradu střežila patrně mohutná brána s padacím mostem. Hrad stál osamocený a byl asi málo útulný. Je pochopitelné, že byl opuštěn po opětovném sjednocení Grabštejnu a Roimuntu. Jeho zbytky jsou chráněny jako kulturní památka České republiky od  6.4.1966.

Potom jsme již sestupovali jítravským sedlem (422 m n. m.), které odděluje Lužické hory od Ještědského hřbetu a nalézá se zde rozvodí Severního a Baltického moře. Přes Jítravské sedlo a vrch Vápenný probíhala linie lehkého československého opevnění K3 Dlouhá hora II. armádního sboru jako součást „malé Maginotovy linie“ tak zvaná Liběchovská příčka bunkrů (ŘOP vzor 1938), které směrem od severu na jih dělily území očekávané fronty za předpokladu napadení republiky na dvě části i ve směru západ východ. Bunkry jako by navazovaly na středověký systém opěrných bodů, kterými byly hradní pevnosti, střežící severní hranici. Hlavní cesty ovšem vždy vedly ze severu na jih, přes hranice státu, kterým bylo kdysi České království, později Rakouské císařství. A došli jsme na území, kde se nachází Velký Vápenný: hora je budována devonskými až spodnokarbonskými fylitickými břidlicemi, drobami, zelenými břidlicemi a metadiabasy, s vložkou krystalického vápence. Ve vápencové vložce na západním svahu je opuštěný kamenolom s vchodem do Západní jeskyně (nálezy vymřelých lilijic). Byla objevena roku 1956 a má unikátní krápníkovou výzdobu. Je významným zimovištěm netopýrů např. silně ohroženého netopýra velkého, netopýra ušatého nebo kriticky ohroženého vrápence malého. Po náročné, ale příjemné cestě, jsme již zamířili do Jítravy. Tato vesnice byla pravděpodobně založena během kolonizace majetku Markvarticů ve 13. století, ale písemně se poprvé připomíná až v roce 1370 jako Ditherivilla a později jako Dittersdorf nebo Dietrichsdorf. Na návrší uprostřed obce stojí barokní kostel sv. Pankráce, postavený roku 1710 na místě staršího dřevěného svatostánku, pocházejícího z první poloviny 14. století. Po zásahu bleskem 8. dubna 1868 kostel zcela vyhořel, ale během roku a půl byl znovu postaven. Vnitřní zařízení je pseudobarokní z doby po roce 1868. Rekonstrukcí prošel kostel roku 2009. Dnes lze jen těžko věřit, že na bohoslužby sem chodili 6 km pěšky i obyvatelé Chotyně, pod které svého času jejich farnost spadala právě zde. V současné době však spadá pod ještě vzdálenější farnost v Dlouhém Mostě. Kolem kostela je zdí obehnaný hřbitov, na němž byl v roce 2018 postaven obnovený kamenný pomník padlým z 1. světové války, odhalený původně roku 1925 na neznámém místě ve vsi.

Výlet jsme zakončili návštěvou zdejší „Pivnice ve dvorci“ a posilněni výborným obědem jsme se vrátili autobusem do Chrastavy.