Dne 9. května roku 1920 se narodil v Pardubičkách v rodině Šedových chlapec, který dostal jméno Václav. Dnes žije v Chrastavě, je mu 100 let a je stále neobyčejně vitální. Jeho koníčkem je mimo jiné létání ve větroních. Poslední let absolvoval pan Šeda v loňském roce (a to, že mu předal na chvíli pilot i řízení je jen taková pomluva) a mrzí ho, že kvůli koronaviru nyní létat nemůže.

S panem Václavem Šedou v loňském roce učinila rozhovor předsedkyně Společnosti přátel historie města Chrastavy paní Jana Zahurancová, který byl zveřejněn v CHRASTAVSKÉM KALENDÁŘI 2020. Pokračování vyprávění pana Šedy vyšlo v Bulletinu této společnosti (č. 268 str. 2).

Mě osobně mrzí, že kvůli obavám z koronaviru jsem nemohl jubilanta osobně navštívit. Alespoň jsem mu přes pracovnice v sociálních službách předal pár knih s věnováním nejen mým, ale i hejtmanovým. Svým sousedům naopak pan Šeda roznosil za dveře osobně malé pohoštění.

Těším se až situace pomine a budu moci pana oslavence přijmout slavnostně na radnici.

V Chrastavě dne 12.05.2020 Michael Canov - starosta

 

CHRASTAVSKÝ KALENDÁŘ 2020
 

Jak jsem budoval pohraničí
Vyprávění pana Václava Šedy z léta 2019, kdy mu bylo krásných 99 let,
bez kosmetických úprav, jeho lidovou mluvou.
Tak, narodil jsem se 9.5. 1920… to se mi podařilo… v Pardubičkách. Dnes jsou připojené k Pardubicím. V občance mám Pardubice, v rodném listě ještě Pardubičky. Po základní škole jsem šel na gympl, reálné gymnázium musím říct, protože mimo toho běžného gymnaziálního vyučování tam byly i základní věci z průmyslovky v takovém zjednodušeném měřítku, proto to bylo reálné gymnázium. Tak to jsem absolvoval roku 1939, ve „správném čase“… byla to tenkrát lehká maturita, poněvadž tady už byli Němci, takže kantoři na to brali ohled, tak ta teda dopadla dobře. Situace tehdy byla úplně příšerná, v tom roce třicetdevět, co se dělo… nemáte ponětí. Já jsem pak ještě udělal obchodní akademii… bylo možné pro maturanty udělat si jednoroční akademii obchodní, to jsem jezdil do Chocně, páč v Pardubicích už to bylo plný. Doplnil jsem si takhle to vzdělání, protože když tam byli Němci, tak člověk koukal, aby s nima nemusel nijak spolupracovat. Prostě studovat pořád, dokavad to jde, no. Samozřejmě dál na vysokou už to pak nešlo, to zlikvidovali, pár kluků postříleli a bylo to…
Už jsem pak musel do práce, „konečně“… tak jsem šel na magistrát pardubickej, tam mě raz dva vzali, a pracoval jsem tam jako zaměstnanec magistrátu. První bylo, že jsem vydával potravinové lístky, na to nás právě maturanty brali. To jsem dělal asi rok přibližně, a pak jsem přešel na pracovní úřad. Ten souvisel s tím magistrátem, nebo s okresem vlastně. Tak tam jsem vydržel do konce války… A měl jsem kamaráda, kterej se vystěhoval v rámci okupace pohraničí do Pardubic z Liberce. S ním jsem se seznámil, a byli jsme kamarádi dva… dost se dá říct nerozluční… a ten čekal samozřejmě jen na konec války, aby se mohl vrátit do Liberce. Čili já jsem šel s ním. Šli jsme do Liberce, tenkrát to byla taková zvláštní akce, dneska když to řeknu, tak se mi každej směje – budovat pohraničí. Tady nikdo nebyl, tak jsme šli, dva kluci, budovat pohraničí. Šli jsme na okresní úřad v Liberci, ten zjistil, že v Chrastavě je pobočka pracovního úřadu, takže raz dva jsem byl vedoucí této pobočky a na té pobočce jsem byl možná tři nebo čtyři roky. Byla tenkrát v budově soudu. Vydávali jsme občanské průkazy, jinak ta funkce pracovního úřadu byla stejná, jako dneska. Taky jsme vydávali rodná čísla, který platí dodnes. To číslíčko za narozením, tenkrát trojmístný, tak to jsem vydával já - tady v Chrastavě. Takže já mám třeba speciální trojčíslí a sice 099. A manželka měla 098, no. To jen tak na okraj. No, a potom z toho pracovního úřadu, když se to zrušilo, ten pracák tady, že už ta pobočka nebyla potřeba, tak jsem šel na okres v Liberci.
Bohužel jsem udělal jednu volovinu, že jsem dostal barák v Chrastavě a přestal jsem hledat barák v Liberci. Pak se začal zřizovat krajský úřad v Liberci a já jsem přestoupil tam, takže moje poslední pracoviště ve státní službě byl krajský úřad Liberec. To jsem udělal další blbost, že jsem s tím krajským úřadem rozvázal pracovní poměr, což byla ohromná chyba, a šel jsem dělat do Totexu tady v Chrastavě. Říkal jsem, nebudu jezdit autobusem a kdesi cosi… což byla záminka ubohá… mohl jsem tam klidně jezdit dál, no stalo se to.
Mám dojem, že to byl rok šedesát osum, když jsem přešel do Totexu. To mi bylo nějakých 48. Takže z úředníka jsem se stal plánovačem. Dělal jsem plánovače na dílně a potom později jsem byl prostě technický zaměstnanec. V Totexu jsem si ještě dodělal dva roky průmyslovky, tím jsem se stal platný člen toho souboru zaměstnanců Totexu, kterej pak přešel na Elitex. Vytvořili tehdy soubor závodů vyrábějících textilní stroje, nejen Totex i ty další a Elitex byl soubor těchto závodů kraje Liberec. Jinak ten Elitex spolupracoval s Výzkumným ústavem textilním v Liberci. S ním jsme spolupracovali na plný pecky… já například jsem asi tak po pěti letech byl pověřen dělat zlepšovací návrhy, patenty týkající se naší výroby – zpracovával jsem cizí patenty, hlavně ty v německé řeči… jednak to byla pomůcka pro konstruktéry, a jednak to bylo, aby se neporušovali ty patenty, pokud byly platné i u nás. V tom oboru zlepšovacích návrhů jsem se vypracoval tak dalece, že jsem jezdil do Polska, byl jsem ve Lwowě na nějakém textilním středisku a byl jsem v Karl Marx Stadtu v rámci toho zlepšovatelství… prostě šlo mi to, fungovalo to dobře, čili jsem sháněl jednak podněty z těch cizích středisek a předával svý zkušenosti, a přijímal ty zkušenosti jejich. Pokud jde o ty zlepšovací návrhy a patenty, tak to jsem spolupracoval s tím textilním výzkumným ústavem, který zčásti byl v Liberci a ta zlepšovatelská a patentová část byla v Brně. Takže jsem jezdil dost často do Brna. To bych řekl, že je tak všechno. Byl jsem tam až do odchodu do důchodu. To je až do roku 1980. Bylo mi šedesát, tak jsem radostně vypad, k nelibosti mého vedoucího.
A co jsem vlastně tady v Chrastavě vybudoval? Musím říct, že jsem s Pepíkem Máchovým vybudoval Sokol, jo? Pepík Mácha dělal potom náčelníka a já jsem dělal cvičitele. My dva jsme založili Sokol v Chrastavě. A ještě jsem pomáhal založit Svazarm. A to bylo jediný, co jsem tady vybudoval.
V Pardubicích, ještě když jsem byl na gymnáziu, jsem hrál v různých dětských orchestrech, potom v sokolské dechovce, musím se přiznat, že na flétnu a pikolku a učil jsem se trumpetu. Účinkoval jsem pak v tanečním orchestru v Pardubicích, čili tam už mě ta muzika chytla… Když jsem šel do Liberce, tak jsem asi dva roky hrál v zakládající se filharmonii Liberec, kde jsme hráli tedy vážnou hudbu, pak už přišli profesionálové a tím to zvadlo pro mne. No a v Chrastavě byl Havlišta, ten zakládal už v prvních letech po válce dechovku. A já jsem založil taneční orchestr Koš-tě-ba-ví, to byl známej orchestr chrastavskej. To už mladí nevědí. Takže já k té dechovce založil taneční orchestr a hráli jsme na různých zábavách, hráli jsme k tanci i v celém okolí Chrastavy při všech možných příležitostech…
A mohli bychom v tom úžasném vyprávění pokračovat dál a dál, ale to zas někdy jindy.

Zapsala Jana Zahurancová

Článek s obdobnou tématikou:
20.04.2007 100 let paní Marie Fijalkové