Chrastava - www.chrastava.cz - homepage Chrastava
Fórum o Chrastavě
 
 FAQFAQ   HledatHledat   Seznam uživatelůSeznam uživatelů   Uživatelské skupinyUživatelské skupiny   RegistraceRegistrace 
 ProfilProfil   Soukromé zprávySoukromé zprávy   PřihlášeníPřihlášení 

Úvahy o živote
Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5, 6  Další
 
Přidat nové téma   Zaslat odpověď    Obsah fóra Chrastava -> Kultura a sport
Zobrazit předchozí téma :: Zobrazit následující téma  
Autor Zpráva
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 60

PříspěvekZaslal: čt červenec 10, 2014 5:58 pm    Předmět: Strach z posledného súdu Citovat

Strach z posledného súdu


Väčšina ľudí má strach zo svojej smrti a preto nechcú o nej ani len počuť. Mnohí veriaci majú strach z posledného súdu a preto tiež o tom nechcú nič počuť. Avšak naše naivné vyhýbanie sa nepríjemným skutočnostiam nemôže týmto nepríjemným skutočnostiam v nijakom prípade zabrániť. Budeme nimi konfrontovaní tak či tak, ibaže v prípade ustráchaného vyhýbania sa im absolútne nepripravení. A to bude len na našu vlastnú škodu, pretože ako sa hovorí, šťastie praje pripraveným.

Z tohto dôvodu by ľudia mali poznať pravdu. Pravdu o veľkom, prísnom a konečnom zúčtovaní, pred ktorý stojíme. O zúčtovaní vo stvorení, ktoré oddelí dobrých od zlých tak, ako sa oddeľuje kúkoľ od pšenice.

Že ide o vec vážnu a dôležitú dokazujú i evanjeliá. Lebo hoci slovo ?evanjelium? znamená ?dobrá zvesť?, nebolo možné vyhnúť sa v nej množstvu zmienok o tomto dianí.

Už pred zahájením verejného účinkovania Ježiša Krista hovoril Ján Krstiteľ o sekere priloženej ku koreňom stromov a o tom, že bude vyťatý každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie. A príkladov či podobenstiev, kedy hovoril o týchto vážnych skutočnostiach samotný Ježiš je naozaj množstvo.

Za všetky spomeňme podobenstvo o rozumných a nerozumných pannách, z ktorých rozumné, čiže pripravené, alebo inými slovami spĺňajúce určité kritéria, budú začlenené medzi bytosti vo stvorení upotrebiteľné, kým nerozumné, čiže nebdelé a nepripravené, prídu o túto možnosť.

Alebo iné podobenstvo, v ktorom sa hovorí, že pri konečnom triedení pôjdu baránkovia ? čiže dobrí do života a kozlovia ? čiže zlí do záhuby.

A nakoniec, celé biblické zjavenie je predsa zakončené spisom s veľavravným názvom Apokalypsa. V ňom je tvrdými slovami opísaná perspektíva ľudstva, ignorujúceho zákony univerza.

Máme sa teda týchto vecí báť a vyhýbať sa im, alebo je omnoho rozumnejšie vážne sa nimi zaoberať a pripraviť sa na ne?

Ak totiž boli tieto skutočnosti ľudstvu sprostredkované práve takouto prísnou formou, tak v tom musíme hľadať nejaký, Svetlom chcený zmysel. A zmyslom toho je dôrazné upozornenie na to, čo nás čaká, ak sa nezmeníme a neprispôsobíme Vôli Stvoriteľa.

A zmenili sme sa? Žije ľudstvo podľa Zákonov Božích? Len sa pozrime vôkol seba, aká je realita. Na základe čoho máme právo dúfať, že sa vyhneme Bibliou predpovedaným udalostiam? Vari tých 2000 rokov od príchodu Krista nebol dostatočne dlhý čas na to, aby sme sa spamätali?

A keďže doba konečného zúčtovania sa stále viac približuje, nie je nič potrebnejšieho, ako hovoriť o týchto vážnych skutočnostiach. Aby sme sa v čase, ktorý nám ešte zostáva spamätali a vyšvihli na tú úroveň človečenstva, aká od nás bude v deň účtovania požadovaná. Buď to totiž dokážeme a uspejeme, ako tie múdre panny, alebo to nedokážeme a dopadneme ako panny nerozumné.

Posledný súd môžeme tiež pripodobniť maturitnej skúške. Vzorný študent, pravidelne sa pripravujúci na každý vyučovací deň s ňou určite nebude mať žiadne problémy. Menej vzorný študent, ktorý síce bral štúdium na ľahkú váhu, ale nakoniec si predsa len uvedomí vážnosť skúšky a napne všetky sily, aby zameškané dobehol, taktiež maturitu zvládne. Avšak ten, kto sa príliš nenamáhal počas celého štúdia a zotrvá vo svojej ľahkomyseľnosti až do poslednej chvíle, ten skúšku nezloží.

A tento posledný príklad ľahkomyseľného študenta je príkladom celého ľudstva, ľahkomyseľne a nepripravene kráčajúceho v ústrety ?maturite? vo stvorení, prehliadajúc a ignorujúc všetky upozornenia.

Najväčšou chybou, ba doslova previnením ľudí v tomto smere je ich ľahostajnosť. Ľahostajnosť a plytkosť ich prístupu k životu, k jeho pravým hodnotám a k naplneniu zmyslu vlastného bytia na zemi. Ich úsilie, túžby a ciele sa totiž v mnohom nelíšia od zvierat. A nakoniec aj zomierajú nevedomí ako zvieratá.

Ale človek je predsa len viac. Človek má stáť vo stvorení úplne vedome a v poznaní Zákonov, ktoré sú prejavom Božej Vôle napĺňať pravú hodnotu svojho človečenstva. Inak ho bude stíhať nešťastie za nešťastím, aby nakoniec všetko vyvrcholilo tak, ako je to zaznačené na posledných stránkach biblie v kapitole Apokalypsa.

Výstrahy formulované v Apokalypse však nie sú nemenným predurčením, ale iba varovaním pred tým, čo musí prísť, ak sa ľudstvo nevpraví do Zákonitostí Božej Vôle. Jedine keď toto dokáže, môže sa vyhnúť apokalypse.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 60

PříspěvekZaslal: čt červenec 31, 2014 3:11 pm    Předmět: Kde sa stratila Láska Božia? Citovat

Kde sa stratila Láska Božia?


Bežný kresťan vníma Stvoriteľa ako Lásku. Lásku všetko odpúšťajúcu a všetko milujúcu. Bežný kresťan preto nedokáže pochopiť, ako sa môžu so Stvoriteľom, ktorý je Láskou vôbec zlučovať pojmy ako posledný súd, alebo očista zeme, v ktorej budú od seba definitívne oddelení dobrí od zlých, aby tí dobrí mohli pokračovať v ďalšom živote a tí zlí nastúpili svoju cestu do zatratenia.

Aby pred tými zlými bola napokon definitívne zatvorená brána života a zostal im už len plač a škrípanie zubov. Aby boli polapení, poviazaní a vrhnutí to temnoty tak, ako sa to stalo zlým a neverným sluhom v podobenstve.

Takéto niečo sa zdá priemernému kresťanovi príliš tvrdé na to, aby to korešpondovalo s Láskou, za ktorú považuje Stvoriteľa, hoci na druhej strane sa v evanjeliách nachádza množstvo pomerne tvrdo a prísne formulovaných zmienok o tomto dianí.

Kde sa teda skrýva pravda? Je Stvoriteľ naozaj iba Láskou tak, ako ho vnímajú kresťania? Ale ako sa potom vysporiadať s tvrdými slovami o poslednom súde, ktoré možno nájsť v evanjeliách?

Skutočná pravda o podstate Stvoriteľa je žiaľ úplne iná, než ako ju vníma bežný a priemerný kresťan. Boh je naozaj Láskou, ale nie je iba ňou! Je, vždy bol a vždy aj bude zároveň Spravodlivosťou!

Stvoriteľ vo svojej dokonalosti tvorí nerozlučiteľnú jednotu Lásky a Spravodlivosti! Jeho Láska a jeho Spravodlivosť vládnu spoločne všetkému, čo jestvuje v tomto stvorení. Všetkému dianiu vo stvorení vládne milosrdná a všetko objímajúca Láska, ale zároveň nekompromisná a prísna Spravodlivosť. Dokonalosť tohto pôsobenia spočíva v tom, že nežnosť a krehkosť Lásky je ochraňovaná Spravodlivosťou a tvrdosť a prísnosť Spravodlivosti zjemňuje Láska.

Spravodlivosť je možné zobraziť ako zvislú čiaru, ako výstražnú čiaru nad bodkou výkričníka, alebo ako meč. Naopak, Lásku je možné vyjadriť čiarou horizontálnou, ktorá sa ako horizontála obzoru ochraňujúco klenie nad všetkým, čo jestvuje. No a horizontálny symbol Lásky a zvislý symbol Spravodlivosti spolu dovedna tvoria kríž. Rovnoramenný kríž Pravdy! Rovnoramenný kríž harmonického spolupôsobenia Lásky a Spravodlivosti, ktorý je vyjadrením dokonalosti Božej.

Boh je teda Láska a Spravodlivosť súčasne! Je dokonalou jednotou Lásky a Spravodlivosti!

Veľkou chybou kresťanského sveta však je, že Stvoriteľa nevníma takto komplexne, ale z jeho pôsobenia vyňal iba princíp Lásky, ktorý považuje za jediný. A práve z tohto dôvodu znejú bežnému kresťanovi cudzo slová o poslednom súde, plnom nekompromisnej prísnosti Božej.

Pre svoj vlastný, jednostranný pohľad to odmieta ako niečo, čo sa vôbec nezlučuje so Stvoriteľom, ktorého vníma len ako Lásku. Toto veľké nepochopenie sa v každodennom živote prejavuje tak, že keď ho postihne nejaké utrpenie, ktoré sa ho bezprostredne osobne dotkne, začne si zväčša klásť otázku: ako vôbec mohol Stvoriteľ niečo takéto dopustiť? Kde sa stratila jeho Láska?

Vo chvíľach ťažkých životných skúšok by však všetci ľudia mali vedieť, že ak v niečom, čím sú nepríjemným spôsobom atakovaní nenachádzajú princíp Lásky Najvyššieho, musia v tom hľadať jeho druhý princíp a síce, princíp Spravodlivosti! Tam, kde sa v človeku začína vynárať pochybnosť o Božej Láske, tam nech hľadá Jeho Spravodlivosť! Práve ňou samu Najvyšší v takejto chvíli prihovára! Tam nech potom hľadá spravodlivú odplatu za jeho vlastné, nesprávne predchádzajúce jednanie, pretože na základe princípu Spravodlivosti Najvyššieho musí každý z nás zaplatiť do posledného haliera za všetko zlé, čo kedysi vykonal.

Preto teda v utrpení, ktoré nás stretá a ktoré nemôžeme nijakým spôsobom zlúčiť s Láskou Najvyššieho musíme vidieť jeho Spravodlivosť. Spravodlivosť Stvoriteľa, na základe ktorej musíme, hoci niekedy aj veľmi bolestivo, prežívať všetky dôsledky nášho vlastného, predchádzajúceho nesprávneho jednania. Jednania, v ktorom sa naše myšlienky, naše city, naše slová, alebo naše činy v niečom protivili Božej Vôli, a teda boli zlé a nesprávne.

A negatívne dôsledky toho musíme potom na základe princípu Spravodlivosti Najvyššieho prežiť na vlastnej koži. Naplno prežiť na vlastnej koži, aby sme pochopili, že akékoľvek zlo, vykonané či už v myšlienkach, citoch, slovách, alebo činoch musí človeku priniesť iba zlo. Tak to vyžaduje Vyššia Spravodlivosť, ktorá každému neomylne prináša presne takú žatvu, aká bola jeho sejba.

Kto však koná dobro, koho myšlienky, city, slová a činy sú iba dobré a ušľachtilé, tomu sa naopak presne podľa toho istého zákona Spravodlivosti dostane iba dobra, šťastia a radosti.

Tam, kde teda človek uvidí niečo, čo sa nezlučuje s Láskou Najvyššieho nech hľadá jeho Spravodlivosť. Utrpenie stíhajúce ľudí je prejavom tejto Spravodlivosti, za ktorou musí človek hľadať odplatu za svoje vlastné, minulé pochybenia. Lebo za zlo nemožno očakávať nič iného ako zlo.

Keď teda vidíme nejakého trpiaceho človeka, keď ho vidíme plného bolesti, zlomeného a úbohého, mali by sme vedieť, že jeho stav, ktorý je nútený prežívať je iba nevyhnutným dôsledkom toho, že v minulosti nežil v nejakom smere správne a dobre. Že robil niečo, čo sa priečilo Vôli Najvyššieho a že za to teraz žne dôsledky.

Popri fyzickej, či akejkoľvek inej pomoci tomuto človeku by sa mu malo pomôcť aj tým, že sa mu povie pravda o podstate jeho utrpenia. Pravda o tom, že jeho utrpenie nie je dielom náhody, ale že je nevyhnutným dôsledkom jeho vlastného, zlého a nesprávneho jednania, priečiaceho sa Vôli Najvyššieho. Takýto človek by sa preto mal spätne pozrieť do svojej minulosti a pokúsiť sa nájsť svoju zlú vlastnosť, ktorou sa previnil. Mal by rozpoznať túto vlastnosť, či chybu a mal by sa ju snažiť odstrániť. Lebo každé utrpenie je v podstate iba zrkadlom, v ktorom dostávame príležitosť nahliadnuť na seba samého a spoznať svoje chyby, omyly, nedostatky a zlé sklony. Utrpenie nás k tomu nabáda a ukazuje nám k tomu cestu. Bez neho by to totiž väčšina z nás nikdy neurobila a naďalej by zotrvávala vo svojich chybách, omyloch a zlých sklonoch.

No a v tejto príležitosti spoznať prostredníctvom utrpenia svoje vlastné chyby a odstrániť ich sa skrýva milosrdenstvo. Milosrdenstvo dávajúce človeku novú šancu. Milosrdenstvo, ktoré je prejavom Lásky Najvyššieho a spočíva v prísľube nového, šťastnejšieho života, ktorý nás očakáva po spoznaní a odložení našich chýb, nedostatkov a zlých sklonov.

A na záver ešte jedna dôležitá skutočnosť. Nie všetko utrpenie v našom živote je prejavom Spravodlivosti Najvyššieho. Jestvuje totiž aj utrpenie, ktoré nám môžu spôsobiť ľudia na základe svojej slobodnej vôle. Utrpenie, ktoré spôsobujú jedni ľudia druhým iba na základe toho, že sa oni sami tak rozhodli. Že im to bolo umožnené prostredníctvom ich slobodnej vôle. Voči takémuto druhu utrpenia sa človek smie a má postaviť. Môže sa voči nemu brániť.

Naopak utrpenie, ktoré k nám prichádza z rúk Najvyššieho máme prijať a v jeho zrkadle hľadať a nájsť zlú vlastnosť, ktorú v sebe nosíme, ktorá nám naše utrpenie privodila a ktorú jen našou povinnosťou odstrániť.

Ako však rozlíšiť tieto dva druhy utrpenia? Poctivým nahliadnutím do seba samého a v prvom rade hľadaním svojich vlastných chýb! Toto vykonajme v prvom rade a o každom utrpení uvažujme predovšetkým ako o pohnútke k hľadaniu, nájdeniu a odstráneniu našich vlastných chýb. Jedine vtedy, ak by sme po poctivom a dôslednom hľadaní nič takéhoto nenašli, jedine vtedy môžeme pripustiť možnosť, že naše utrpenie je spôsobene zlou svojvoľnosťou iných ľudí.

Lebo človek má úplne opačnú tendenciu. Tendenciu hľadať chyby najskôr a predovšetkým v iných! To však nie je správne! Človek by sa mal naučiť hľadať chyby hlavne sám v sebe a až keby sa mu to ani po vážnom a poctivom hľadaní nepodarilo môže pripustiť, že sa na ňom dopustili krivdy iní ľudia, voči ktorým sa potom môže a má plné právo ohradiť.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 60

PříspěvekZaslal: čt srpen 28, 2014 2:10 pm    Předmět: Svět už nebude takový, jaký byl ... Citovat

Svět už nebude takový, jaký byl ...

Existují věci, které jsou schopny změnit náš pohled na život. Možná mnozí z vás viděli drastické video obětí ostřelování Luhanska, ve kterém prochází kamera od jednoho mrtvého k druhému. Oběti leží na ulici, jsou zakryty, avšak jak se kamera přiblíží je plachta odhrnuta. A divák vidí běžné civilisty, obyčejné chodce z ulice znetvořené střepinami tak, že v mnoha případech musí odvrátit zrak. Něco tak hrozného jsem dosud ve svém životě ještě neviděl.

Z tohoto zážitku jsem byl dlouho otřesený a stále jsem to měl před očima. A když jsem pak, po nějaké chvíli šel na internet tak, jak to běžně dělám, když jsem šel na facebook či na jakoukoliv jinou stránku, všechno se mi najednou zdálo být neuvěřitelně banální, povrchní, mělké a prázdné. Zdálo se mi doslova neuvěřitelné, jak se lidé mohou bavit, smát a zajímat o tisíceré bezvýznamnosti, když je možné, aby se na světě dělo něco takového.

Možná si teď řeknete, že přece jen ať už se stane cokoliv, život se nezastaví a jde dál. Ano, život jde sice dál, ale v myslícím člověku nutně vyvstane otázka, jaký je to vlastně život? Jaký je jeho směr, jaké jsou jeho hodnoty a jaká je jeho hloubka, jestliže může v kterékoli části světa přinést něco tak mimořádně a nelidsky surového?

A navíc se to už ani neděje na nějakém vzdáleném konci světa s jinou kulturou a temperamentem, ale tady u nás, v našem evropském prostoru, kde vládnou přibližně stejné kulturní, ekonomické, společenské a politické poměry.

Každý z nás by si proto měl uvědomit že to, co se děje na Ukrajině je vyhroceným důsledkem hodnot, podstaty a principů fungování právě toho společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme. Ve vyhrocené podobě se zde projevuje zvrácenost principů, které tato společnost uznává.

Za povrchností, plytkosti a prázdnotou každodenního života většiny lidí hraje finanční elita světa krvavé šachové partie s osudy celých národů. Politici a vlády většiny států jsou totiž pouze figurkami, kterými hýbe někdo jiný. Jsou pouze loutkami, které vykonávají vůli někoho jiného, majíce z toho samozřejmě výrazný osobní profit. Plebsu třeba dát jeho chléb a hry a my si pak můžeme nerušeně za jejich zády rozdělovat a panovat, to je princip na základě kterého to všechno funguje.

Proč to ale může právě takto fungovat a proč tomu, že to takto funguje nebudou mnozí lidé věřit, i když se jim o tom otevřeně řekne? A proč už vůbec nebudou souhlasit s tím, že právě oni sami svým postojem k životu jsou za to vinni? Že ve skutečnosti právě oni sami svým prázdným a povrchním přístupem k životu bez vyšších hodnot mohou za všechno to zlé?

Chléb a hry! To jsou hodnoty, které vždy uznávala většina lidí tohoto světa. Chléb a hry, nebo jinak řečeno mít a užívat si. To je to jediné co lidi zajímá. To "mít" znamená co možná nejvyšší standard hmotného zabezpečení a do toho "užívání si" lze zahrnout co možná nejefektivnější využití nabytých prostředků pro svůj vlastní prospěch a pro své vlastní potěšení.

Standardní člověk této planety je plně a beze zbytku ponořen do "hodnot" obsažených ve slovech chléb a hry. Nic hlubšího pro něj neexistuje. Není vůbec ochoten připustit, že život by mohl mít i nějaký hlubší smysl a nějakou hlubší hodnotu.

No a mocní, ti skuteční mocní tohoto světa prostřednictvím jim sloužících médií i prostřednictvím nastavení celkového fungování společnosti podporují a živí takový druh duševní degradace širokých mas, protože právě takovýmto způsobem duševně zdegradované masy lze snadno ovládat. Proto mohou manipulativně přinutit celé národy, aby znevažovaly a nenáviděli ty, kteří jim chtějí skutečně dobře a aby uctívali a oslavovali ty, kteří je zaprodali. Je jim možné přesvědčit veřejné mínění světa, že agresor je mírotvorce a že ten, co hájí své zájmy je agresor.

V dnešním světě konzumním způsobem života duševně zdegenerovaných lidí je možné veřejnému mínění namluvit, že bílá je černá a černá bílá. Lidé tomu snadno uvěří, když se o tom bude mluvit v televizi a psát v novinách. Většina z nich je tak vmanipulovaná do falešné reality, jejíž věří aniž by věci sami zkoumali. Na to jim přece nezbývá čas, protože jsou plně zaměstnaní a vytížení svým mít a užívat si.

Lidmi se manipuluje, neboť dávají sebou manipulovat a za jejich zády probíhají zákeřné mocenské hry, v nichž nic neznamenají ani tragédie a zbídačování celých národů. Jakýkoliv zločin je totiž možné snadno omluvit, protože hloupé masy spolknou úplně všechno.

A právě tato zhoubná duševní degradace mas umožňuje mocným tohoto světa konat před očima veřejnosti věci stále arogantnejší a bezohlednější. Ba dokonce je možné tyto hloupé ovce pomalu hnát k nové světové válce, v níž se jako ve velkém divadle budou navzájem zabíjet před očima mocných.

A toto všechno se dá uskutečnit jen proto, že s lidmi si je možné pro jejich nesmírnou duševní povrchnost dělat cokoliv. Protože pro svou touhu mít a užít si ztratili schopnost samostatně myslet. Protože ztratili smysl pro vyšší hodnoty jakými jsou čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, dobrosrdečnost a skromnost. Protože se z nich staly egoisté, myslící jen na svůj vlastní chléb a své vlastní užívání si.

My sami jsme vinni za všechno špatné, co se děje ve světě! My, obyčejní lidé, kteří jsme v povrchnosti vlastního soustředění se pouze na svůj "chléb a hry" dali volný prostor temným silám, jednajícím za našimi zády. Neboť za to, že se my ještě máme dobře nebo alespoň snesitelně blahosklonně dovolujeme, aby byli jiní vražděni, ožebračování a vykořisťováni.

Ale vězme, že to donekonečna nepůjde tak, jak to šlo doposud. Hrůzy, zabíjení a utrpení, dosud od nás vzdáleny na opačném konci světa přijdou pomalu do naší blízkosti a nakonec i k nám samotným. Přijdou k nám za naši prázdnotu a povrchnost, protože jsme zaujatí pouze vlastním egoismem neměli zájem odporovat zločinnému systému pokud jsme my sami měli dostatek a pokud utrpení bylo způsobováno pouze tím druhým. Musí to prostě všechno nakonec přijít i k nám, protože nepochopitelná nenasytnost touhy finanční elity světa po moci, po podrobováni si a zotročováni národů sáhne nakonec i na nás samotných.

Co tady může pomoci? Jedině to, abychom se znovu stali skutečnými lidmi! Lidmi, kteří se nedají oklamat tvrzeními, že černá je bílá jen proto, že jsou toho mínění takzvané autority v televizi či v novinách. Lidmi, kteří se odvrátí od plytkosti konzumního způsobu života, do kterého jsme byli cíleně vmanipulovaní.

Bariérou vůči naší duševní dehonestácii je náš opětovný příklon ke skutečným hodnotám pravého lidství. Těmi hodnotami je spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, dobrosrdečnost, skromnost a jednoduchost.

Je samozřejmé, že bude velmi obtížné překonat společenským klimatem nastolenou, vědomě udržovanou a živenou duševní degradaci, ale jedině toto je cesta, jak je možné vzepnout se "hodnotám" konzumního života a nenechat sebou nedůstojně manipulovat. Jedině toto je cesta, jak pochopit co se skrývá za utrpením ve světě, cesta jak se proti němu a jeho strůjcem postavit a jak zamezit tomu, že se nakonec toto utrpení dotkne nás samotných a našich nejbližších. Neboť svět už prostě dále nesmí být takovým, jako byl doposud. Už se totiž na to není možné dále lhostejně dívat!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 60

PříspěvekZaslal: čt září 18, 2014 6:38 pm    Předmět: Co je účelem lidské sexuality? Citovat

Co je účelem lidské sexuality?

O články, zabývající se lidskou sexualitu bývá vždy velký čtenářský zájem, protože jde o něco, co mimořádným způsobem ovlivňuje celý náš život. Nicméně i přes tisíce článků nebyl dosud pochopen skutečný a pravý účel tohoto nezvykle silného fenoménu. Nebyl pochopen ze dvou důvodů. Za prvé proto, že málokdo v tomto směru vážnějším a hlubším způsobem hledá a za druhé proto, že skutečná pravda je temným pozadím světa úmyslně pokřivená a zamlčovaná, aby nemohlo dojít k duchovnímu vzestupu civilizace.

Neboť skutečným smyslem a účelem lidské sexuální energie má být podpora rozmachu ducha! Podpora duchovního rozmachu osobnosti, která je za pomoci správného využití svého sexuálního potenciálu schopna dosáhnout dokonalosti vlastního lidství.

Už řečtí filosofové mluvili o třech úrovních využití pohlavní energie. O třech úrovních lásky, které nazvali eros, phýlos a agapé. Sexualita totiž disponuje určitým druhem nesmrtelnosti, protože právě ona zajišťuje přežití lidského druhu a jeho kontinuální, věčné pokračování. No a tuto prvotní "nesmrtelnost a věčnost", vloženou do do sexuality má člověk schopnost přetransformovat do zmíněných tří kvalitativních stupňů, nazývaných starými Řeky eros, phýlos a agapé.

První a nejnižší úrovní je eros. Jde o pudovost a tělesnost, jejímž účelem je plození, Jím je zajištěno "věčné" přežití lidského druhu. Při pudovosti a tělesnosti, které souvisí s plozením člověk zároveň prožívá jakýsi záblesk věčnosti. Toto prožívání je pro lidi mimořádně přitažlivé a proto jej neustále vyhledávají.

Jde tu o úroveň využití sexuální energie, v níž natrvalo uvízla většina lidí. Proto je dnešní doba posedlá sexem. Člověk při něm sice zažívá okamžik záblesku věčnosti, ovšem za cenu postupného stravování svých tělesných a duševních sil, bez možnosti uchopit tento zážitek nějakým trvalejším způsobem. Sexuální zážitek je něco silného a velmi příjemného, avšak velmi rychle mizí a objevuje se prázdnota a nenaplnění bytí. Proto znovu vzniká touha po dalším, podobném zážitku, který zase rychle mizí a v člověku zůstává pouze rozčarování.

Druhou úrovní využití ohromného potenciálu energie vlastní sexuality je úroveň tvořivosti. Úroveň tvořivosti a duševního rozmachu velmi jednoduše charakterizovaného slovem kultura. V kulturních, intelektuálních, či jiných podobných počinech můžeme opět vypozorovat již zmíněný princip věčnosti a nesmrtelnosti. Výsledným produktem bývají nesmrtelné díla, jako například starověké řecké umění a filozofie, Leonardova Mona Lisa, Shakespearove hry, Mozartova hudba a tak dále.

Právě na osobě Mozarta je například možné velmi pěkně vidět, jak mu jeho tvořivost stravovala všechny duševní i fyzické síly, takže hořel jako svíce z obou konců. Zemřel mladý, ale jeho dílo se stalo nesmrtelným.

No a poslední, třetí úrovní využití lidské sexuality je úroveň rozmachu ducha! Jde o dosažení věčnosti a nesmrtelnosti, avšak již ne zprostředkovanou formou, jako v obou předcházejících příkladech. Už ne zprostředkovaně ve formě pokračování svého rodu, ani prožíváním záblesku věčnosti při tělesném spojení, ani dosažením nesmrtelnosti prostřednictvím vlastní tvůrčí činnosti.

Třetí úrovní je schopnost a možnost člověka využít potenciálu vlastní sexuality k dosažení mety trvalé osobní nesmrtelnosti a věčnosti. Můžeme a máme dosáhnout věčnost vlastního, individuálního bytí tím, že využijeme potenciálu své pohlavní energie k dosažení těch nejvyšších, nejvznešenějších a nejušlechtilejších duchovních ideálů. Touha po nich se totiž v člověku intenzivně probouzí spolu s probuzením pohlavní síly v jeho těle. Ano, každý ještě nezkažený mladý člověk ve svém nitru bezprostředně po probuzení jeho pohlavní zralosti jasně cítí silnou touhu po něčem lepším, hezčím a ušlechtilejší. Nevědomě a podvědomě v sobě cítí touhu po dosažení a naplnění své lidské velikosti. Té lidské velikosti a zralosti, která je totožná s dobrotou, lidskostí, čestností, spravedlností, nezištností a jinými podobnými duchovními hodnotami. Právě v úsilí a snaze o dosahování těchto hodnot spočívá onen zmíněný rozmach ducha!

Pokud tedy po probuzení pohlavní síly dokáže setrvávat smýšlení a celý vnitřní život mladého člověka v čistotě a ušlechtilosti a své touhy nasměruje k dosažení těch nejvyšších a nejušlechtilejších ideálů, může ho takovým čistým způsobem využita energie jeho probuzené sexuality povznést k výšinám ducha a tímto způsobem jej učinit nesmrtelným. Může mu tím otevřít bránu k věčnému, osobnímu bytí, naplněnému věčnou a nikdy nekončící službou těm nejvyšším duchovním ideálům.

No a právě k tomuto nám může posloužit ona mocná síla naší sexuality, kterou v tomto smyslu lidstvo dosud vůbec nevyužívalo. Člověk prostřednictvím ní a s její pomocí může dosáhnout svého znovuzrození v duchu, o kterém mluvil Kristus.

Neboť tělo vždy zůstane pouze tělem. Neboť tělo může dát člověku jen určitý zprostředkovaný druh nesmrtelnosti, spočívající v pokračování jeho rodu, v prožití krátkého záblesku věčnosti při tělesném spojení, nebo v nesmrtelnosti spočívající ve vlastních tvůrčích počinech.

Duch je však duch! Znovuzrození ducha za pomoci správného využití pohlavní energie, nasměrované k touze po dosažení těch nejvyšších a nejvznešenějších ideálů může dát individuální osobnosti člověka trvalou věčnost a nesmrtelnost. To, co tím ve skutečnosti člověk získá je něco tak velkého, že to ani nedokáže pochopit.

Pokud totiž kratičký záblesk věčnosti, který je člověku dopřáno prožít při tělesném spojení pro něj tak nesmírně hodně znamená, čím asi musí být trvalé osobní bytí člověka ve věčnosti a nesmrtelnosti?

Toto jsou skutečnosti, kterých by si měl být vědom každý člověk a toto je meta, o kterou by měl každý z nás usilovat. Podle své svobodné vůle můžeme tedy využít potenciálu vlastní sexuality ve třech rovinách. V rovině těla, čili při sexu a plození, v rovině duše prostřednictvím rozvíjení vlastní kulturnosti a intelektu, a v rovině ducha rozvíjením a snahou o dosažení těch nejvyšších a nejvznešenějších duchovních ideálů.

V každé z těchto úrovní, to znamená v úrovni těla, duše a ducha, totožných s řeckým označením eros, phýlos a agapé může přiměřeně výši dané úrovně zažít a okusit určitou míru věčnosti a nesmrtelnosti. Zatímco ale v úrovni těla a duše bývá toto prožití vždy jen částečné a zprostředkované, v úrovni ducha bývá celistvé a trvalé. Bývá naplněním a završením bytí člověka, který dokázal za podpory a správného využití vlastní sexuality dosáhnout vysokého duchovního rozmachu, který se mu stáva branou k věčnosti a nesmrtelnosti.

Miliony lidí této země žijí pouze na úrovni těla. Miliony lidí žijí už i na úrovni duše. Avšak ani jeden z nich, a oni to velmi dobře cítí, nedosahuje té plnosti a celistvosti bytí, po které každý člověk podvědomě touží. To je nutí neustále opakovat zážitek, plynoucí z tělesného spojení pokud žijí pouze na úrovni těla, nebo hledat stále nové duševní podněty, pokud žijí na úrovni duše.

Nicméně skutečné naplnění, skutečnou plnost bytí lze prožívat pouze na úrovni ducha, do které se člověk může propracovat jen vlastní námahou a vlastním snažením o dosažení těch nejvyšších duchovních ideálů. Kdo chce a je ochoten tuto námahu vynaložit, ten toho dosáhne. Cesta k tomu je pro každého člověka otevřená. Nicméně žel ne pro každého je něco takového prioritou, protože to, jaký vysoký cíl dokážeme dát vlastnímu bytí spočívá v právu naší svobodné volby a v právu svobodného rozhodování každého z nás.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Filip



Založen: 4.1.2014
Příspěvky: 42

PříspěvekZaslal: pá září 19, 2014 10:22 am    Předmět: Citovat

Je život (jen) můj?
Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc.

Když pohádkový lupič vyskočí ze zálohy a křikne ?Peníze nebo život!?, má zřejmě na mysli ? vedle mých peněz ? ještě také můj, to jest jednotlivý, soukromý a osobní život, o který by mě případně mohl připravit. Se stejnou samozřejmostí mluvím ovšem o svém životě i já sám: ?v životě jsem nic takového neviděl?, ?za celý život??, anebo ?když nejde o život, jde o h??. Život tu vždycky znamená tu více méně souvislou řadu zkušeností, příběhů a událostí, která začíná mým narozením a skončí mou smrtí ? anebo spíš začíná dobou, kdy jsem začal ?brát rozum? a začal si něco pamatovat, a skončí, až mne tyto schopnosti zase opustí. Je to vždycky ?můj?, to jest vědomý a pamatovaný život mé osoby, moje zkušenost, kterou nikomu nepředám ? a je tedy opravdu ?moje?.

Tak běžně rozumíme slovu život, v přirozeném světě běžné zkušenosti a každodenního? čeho? Inu ovšem, každodenního života. To je pohled laika a bohužel většinou i filosofa. I ten si s ním totiž vystačí, dokud nenarazí na složitější otázky. Mohu si se ?svým? životem dělat, co chci? Patří jen mně samému? Mám na něj snad dokonce jakési právo, jak tvrdí ústavní dokumenty? A pokud ano, odkud se vzalo?

Z téhle samozřejmé představy ?mého? života vyrůstá i představa autonomní lidské bytosti, která podle Kanta nesmí být nikdy jen prostředkem, ale vždy (také) cílem. Představa autonomní a svébytné lidské osoby, která není nikomu nic dlužna a kterou zavazuje jen to, co si sama jako povinnost uložila. Monády bez oken, která si žije svým vlastním, vnitřním životem pro sebe. Jednotlivý život a jednotlivá osoba se tak v moderním myšlení stává jakýmsi absolutnem, ne-li dokonce tím jediným. Tou poslední skutečností, kolem níž se točí všechno ostatní.

Pro úlohu absolutna se ovšem můj život příliš nehodí. Nechme pro dnešek stranou nepříjemnou okolnost, že je nás tu takových absoluten až příliš mnoho a že na sebe neustále narážíme, třeba v autobuse. Všimněme si jen dvou věcí: předně toho, že můj život na mnoha věcech závisí, a za druhé toho, že je z povahy věci omezený, konečný. Tradiční myšlení, náboženské i filosofické, proto uvažovalo raději o lidské duši, která tato omezení nemá. Protože se však nedala dost dobře vykázat, obrátila se novověká filosofie k dobře vykazatelné zkušenosti mého vlastního vědomí a života ? a jako by v něm trochu uvázla; ostatně stejně jako běžné, laické povědomí.

Konečnost a omezenost každého života vychází najevo spíš v pohledu zvenčí, a tedy také v pohledu vědy. Teprve zde se zase ukáží i širší souvislosti, na které jsme v poslední době jaksi pozapomněli ? zejména to, že ani ?můj život? nespadl z nebe: dostal jsem jej od svých rodičů, a ti zase od svých a tak dál a dál. Můj život tu tedy není tak úplně sám od sebe, ale je součástí, článkem života vůbec: rodiny a rodu, národa, lidstva a konec konců celé živé přírody. Právě tak jej musí vidět věda. Stojí za pokus, podívat se na něj z tohoto hlediska. Co je pro život vůbec charakteristické, co je mu společné, co dělá živé živým? Takovým otázkám se vědci z pochopitelných důvodů spíše vyhýbají. Možná proto, že o ?životě? resp. o živém vědí až příliš mnoho. Možná je výhoda filosofa, že toho tolik neví a může si tedy dovolit hodně zjednodušovat.

Život a živé charakterizuje úplně odlišná, opačná strategie bytí, trvání. Starší filosofie charakterizovala podstatu (substanci) jako to, co ke své existenci nic dalšího nepotřebuje (Spinoza). Jako kdyby jejím ideálem byl žulový balvan, tvrdý, nepropustný a netečný: ?Kdyby byl každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů?. Přesně opačně je tomu se vším živým: živé žije ze svého okolí, z vody, světla a energie, které čerpá ze svého prostředí. Pokud je nenajde, zahyne. Život tedy znamená závislost. Protože živé na svém okolí závisí, potřebuje se v něm nějak vyznat a zařídit. Rostliny se obracejí ke světlu, živočich si hledá vodu a potravu a před nebezpečím může utéct. Živé tedy potřebuje něco, co biologové s charakteristickým understatement nazývají ?dráždivost?.

Bytí živého je tedy už na první pohled nesmírně křehké a prekérní. Není tahle strategie čistě sebevražedná? Jaképak je to ?trvání?? Jenže živé také objevilo něco, co zní jako z pohádky: může se reprodukovat a rozmnožit. Konečnost každého jednotlivého života neznamená jen omezené trvání, ale určitý ?časový tvar? (Zeitgestalt): živé se vylíhne, různě proměňuje, dospívá, stárne a hyne. Nedá se nikdy zachytit jediným obrázkem, ale jen posloupností jednotlivých ?imagines?, podob svého ontogenetického vývoje. Během svého života se také reprodukuje, ale kupodivu tak, že nevytvoří kopii dospělého rodiče, různě opotřebovaného a třeba i zmrzačeného, nýbrž nové a čerstvé mládě, které s tím vším začne nanovo. Díky divu reprodukce tak živé jaksi nestárne, je tu stále nové, neopotřebované a čerstvé ? jako by (fyleticky) nesmrtelné.

Síla reprodukce zřejmě víc než vyvažuje prekérní citlivost a závislost živého, zejména proto, že i ?reprodukce? je vlastně understatement. Na to přijde každý, komu se do šatníku dali moli nebo do spíže mravenci. Kdyby se totiž jen reprodukovali, nic by se nestalo, jenže oni se rozmnoží a naplní svůj nový habitat, jak jen to jde. Kvasinky se v cukerném roztoku rozmnožují tak dloho, až se samy alkoholem zahubí. Ale kde se tam vůbec vzaly? Když se staří domnívali, že se blechy líhnou samy od sebe, jen z mastnoty a špíny, nebyla to taková pošetilost: opravdu to tak vypadá. ?Sám od sebe? vyroste plevel v záhoně i plíseň na chlebu. Jednotlivý život je tedy sice křehký, ale druh a fylum se o sebe dokáže postarat, osídlit každé jen trochu vhodné prostředí. To už není jen reprodukce.

Dokud se biologové zabývali hlavně plísněmi a mravenci, bylo jim jasné, že předmětem jejich vědecké pozornosti nemůže být jedinec, ale právě fylum či taxon, jehož jsou jednotlivé exempláře pouhými výskyty nebo nosiči. Pak se ukázalo, že fylum charakterizuje jeho genetická výbava, která se předává z generace na generaci a řídí nejen jeho vzhled, imago, ale i jeho časový tvar čili ontogenezi. To všechno bychom ještě dokázali spolknout, jenže pak došlo i na člověka. Když se ukázalo, že i on se vyvinul z jiných živých druhů, nabízela se přirozeně hypotéza, že i on je jen nosičem druhu, genomu, svých ?sobeckých genů?.

Tak byl na světě přesný opak a protiklad novověké představy lidské osoby jako absolutna a cíle pro sebe. Není divu, že musel narazit. V post-darwinistické představě je člověk najednou pouhým prostředkem něčeho, co se reprodukuje a trvá jaksi přes naše hlavy a co v nás jen udržuje iluzi, že žijeme sami pro sebe. Největší drama lidské existence, smrt, se najednou jeví jen jako technický detail, jen o málo víc než dělení buňky. To je daleko zásadnější popření našich představ o sobě samých než všechny kolektivismy dohromady: ty totiž lidskou individualitu jen relativizují, kdežto tady se prostě popírá.

Post-darwinistická představa jedince jako pouhého nosiče a reproduktora genomu má jistě své slabiny. Tak spojení ?sobecký gen? zaráží svou sémantickou naivitou ? nebo možná antropomorfismem: jak může být molekula sobecká? To jistě nejde dohromady. Ale u člověka a vyšších živočichů je také zřejmě reduktivní, protože zanedbává řadu významných skutečností. Uveďme aspoň ty hlavní.

První námitka, která je nasnadě, je naše vlastní vědomí ? ?můj život?, jak jsme o něm už mluvili. Nejen naše vlastní zkušenost, ale i naše vztahy jsou jistě jedinečné a nepřenosné a kdo by se odvážil tvrdit, že nejsou ?skutečné?? Jakožto sexuální bytost se člověk bez ?vztahu? dokonce nedokáže ani reprodukovat. Uznávám ovšem, že z přísně vědeckého hlediska je to námitka jaksi ?zaujatá?; podívejme se tedy po dalších.

Na druhém místě bych asi uvedl velmi zvláštní podobu lidského ?časového tvaru?, nepravidelnost lidské ontogeneze, jak je patrná třeba na růstovém diagramu. Jsou tu jednak období zastaveného růstu v dětství a mládí, jednak poměrně dlouhé období biologicky neproduktivního stáří. Starý člověk, žena v menopauze, už svým sobeckým genům není k ničemu ? a přece žije; dokonce se zdá, že stále delší dobu.

Vysvětlení této ?záhady? lidé odedávna znali a nedávno ji objevili i vědci: lidské mládí a stáří zřejmě patří k sobě a slouží k předávání všeho toho, co člověk k životu nutně potřebuje, musí se to však každý teprve naučit. Lidský život jistě není možný bez jazyka, kultury, základního ?mravu?, které se nicméně nedědí, nýbrž budují u každého mladého člověka jaksi znovu. Případy ?vlčích dětí? dokonce naznačují, že bez jisté socializace člověk nedokáže navázat a uskutečnit ani ten nejprostší sexuální vztah. Předávání čili tradice jazyka a kultury je tedy pro pokračování lidského života stejně nezbytné jako biologická stránka jeho reprodukce. A obojí ?neproduktivní? období jednotlivého života, jeho ?časového tvaru?, slouží právě k tomuto předávání ? to je jádro tzv. grandmother hypothesis.

Až dosud jsme ovšem nechali úplně stranou ještě jednu podstatnou stránku života, totiž fylogenetický vývoj. Ten se pochopitelně netýká jen biologické stránky člověka, ale právě tak ? a ještě daleko nápadněji ? vývoje kulturního, tj. společenského, hospodářského, technického a duchovního. V tomto vývoji, který se už děje hlavně v jazyce a prostřednictvím lidské komunikace, hrají rozhodující roli lidé, kteří se nemusí věnovat jen uhájení obživy a prosté reprodukci svého druhu. Přinejmenším zde tedy člověk skutečně žije nejen ?o sobě?, ale také ?pro sebe? ? i když asi v trochu jiném smyslu, než si to představoval Hegel. Toto ?pro sebe? se totiž ukazuje jako významné hlavně pro druhé, pro ty, kteří přijdou po něm.

Pokus postavit biologickou a kulturní ?reprodukci? vedle sebe není snad jen samoúčelná intelektuální hříčka. Přes všechny podstatné rozdíly je tu totiž také řada podobností a společných rysů, které mohou pomoci hledat lepší odpovědi na některé zatím velmi nejistě zodpovídané otázky. Jednou z takových překvapivých paralel je úžasná péče, kterou biologická i kulturní reprodukce věnuje spolehlivosti a přesnosti předávání. Viděli jsme, že samo trvání života závisí na jeho předávání, které je ovšem u vyšších forem života stále víc jaksi svěřeno do rukou jeho nositelů samých. U rostlin je to zcela mimořádná ?investice? do pohlavních orgánů, do květů a semen či plodů, které jsou zároveň počáteční výbavou začínajícího jedince. U živočichů silný sexuální pud, který zasahuje i člověka, i když u něho se od reprodukce charakteristickým způsobem odděluje: sexuální vztahy drží pohromadě lidský pár a neslouží už jen a přímo plození nového života.

V kulturní oblasti je to péče, věnovaná spolehlivé a přesné reprodukci společenských uspořádání, sňatkových pravidel a rodiny, stejně jako spolehlivému předávání jazyka. Tradiční texty byly často veršované, aby se zabránilo jejich zkomolení, neustále se opakovaly a memorovaly, dokud si nevynalezly spolehlivou oporu písma. Vypracované rituály udržovaly jisté společenské útvary pohromadě a reprodukovaly jejich ?společného ducha?. Nad jejich dodržováním bděly mocné instituce a přísné sankce. Společný mrav se předával i formou vyprávění a pohádek, nad jejichž starobylostí ? tj. konzervativností ? etnologové dodnes žasnou. A konečně i každý učitel, který dětem přísně opravuje a známkuje tvrdá a měkká ?i? se podílí na spolehlivé reprodukci jazyka, který si ? jak jsme už zmínili ? každá generace osvojuje znovu.

Tyto rozmanité ?výztuhy?, které omezovaly rizika předávání života, se ovšem v posledních staletích dostávají také stále víc do lidských rukou. Možnosti života se rychle mění a mění se i jeho formy. Tradice čili výztuhy, které jej pomáhaly udržet a bránily ztrátám již dosaženého, se často staly překážkou a mnohé prostě zmizely. Jenže s tím, jak člověk stále víc rozhoduje o podstatných věcech svého života, přebírá stále větší díl odpovědnosti i za život jako takový. Mnozí se dnes ptají, zda si to vůbec může dovolit a zda v tom nezašel už příliš daleko. Právě celkový pohled na život však možná naznačuje, že jako housenka nemůže trvale zůstat housenkou, nýbrž musí se buď zakuklit, anebo zajít, ani fylogenetický vývoj nemůže zůstat stát. Zda si to mohl dovolit, to se jistě ukáže až jednou. Je však skoro jisté, že si to musí uvědomit a začít jednat podle toho.

Modernizace života a společností v posledním století přinesla radikálně nové možnosti, jak zasahovat do procesu reprodukce, do předávání, počínání i ukončování života. Medicinské prodlužování života i jeho ukončování, ale zejména eugenika, předporodní diagnostika, antikoncepce i umělé oplodnění a ovšem genetické manipulace znamenají hluboké zásahy do života jako takového, který je stále víc v našich rukou. Přinášejí tak také nové etické problémy, které nebude možné řešit jen s představou individuálního života, případně jeho práv. Respekt ke každé lidské osobě bude třeba rozšířit o ohledy vůči těm, kdo přijdou po nás. ?Můj život? je také součástí života vůbec a v tomto smyslu tedy nepatří jen mně.



Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc. (2007)
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Filip



Založen: 4.1.2014
Příspěvky: 42

PříspěvekZaslal: pá září 19, 2014 11:03 am    Předmět: Citovat

Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce.
Robert Fulghum

Po mnoho let jsem se vždycky na jaře rozhodl, že sepíšu svá osobní přesvědčení ? takové krédo. Když jsem byl mladší, zabíral můj seznam několik stránek; snažil jsem se nic nevynechat, zabrousil jsem do všeho. Připomínalo to soudní spis, jako kdyby slova mohla vyřešit všechny rozpory smyslu bytí.

V posledních letech je krédo stále kratší ? někdy je cynické, někdy komické, jindy laskavé, ale pořád na něm pracuju. Nedávno jsem si předsevzal, že krédo zjednoduším, aby se mi vešlo na jednu stránku. Plně si uvědomuju, jak je tohle předsevzetí naivně idealistické.

Ze bych měl být stručnější, mě napadlo u benzínové pumpy. Naplnil jsem nádrž svého starouška superskvělou vysokooktanovou šťávou. Moje rachotina si s tím nevěděla rady a běžel jí z toho mráz po zádech - na každé křižovatce prskala a při jízdě z kopce se ozývalo říhání. Chápal jsem to. Mému mozku a mojí duši se občas stane něco podobného. Přesycení informacemi a po zádech mi pak běhá existenciální mráz - prskám na každé křižovatce života, kde se musím nějak rozhodnout, a buď toho vím příliš, nebo naopak málo. Zmapovaný život není žádná legrace.

Tehdy jsem pochopil, že už znám většinu z toho, co je ke smysluplnému životu zapotřebí ? a že to není až tak obtížné. Všechno to znám. A znám to už velice dlouho. Žít podle toho ? to už je něco jiného, že? Tohle je tedy moje krédo:

VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

    O všechno se rozděl.
    Hraj fér.
    Nikoho nebij.
    Vracej věci tam, kde jsi je našel.
    Uklízej po sobě.
    Neber si nic, co ti nepatří.
    Když někomu ublížíš, řekni promiň.
    Před jídlem si umyj ruce.
    Splachuj.
    Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
    Žij vyrovnaně ? trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
    Každý den odpoledne si zdřímni.
    Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
    Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku ? kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
    Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku ? všichni umřou. My také.
    A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil ? největší slovo ze všech ? DÍVEJ SE.


Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.
Vyberte si kterékoliv z těch pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte si na to svůj život v rodině nebo práci, na svou vládu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni ? na celém světě ? každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.

A stále ještě platí ? bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 60

PříspěvekZaslal: čt říjen 16, 2014 5:13 pm    Předmět: Nejdříve hodnoty, pak chléb! Citovat

Nejdříve hodnoty, pak chléb!

Jsou lidé které popuzuje, když se jim říká o vyšších hodnotách. Když se jim říká o tom, že úsilí každého člověka by mělo být trvale zaměřené k dosahování a realizování těch nejvyšších duchovních a morálních hodnot. Popuzuje je to ne proto, že by snad byli docela špatní, ale proto, že je život příliš bije. Neboť jsou nuceni každodenně bojovat téměř o holé přežití a ve svých starostech, ve svém pracovním nasazení a existenčním strachu nemají čas ani chuť zabývat se podobnými "hloupostmi".

Takových, životem těžce zkoušených lidí je dnes hodně. Je velmi mnoho lidí, kteří mají podle jejich vlastního názoru příliš těžký život na to, aby se mohli nějak vážněji zaměřit na realizování vyšších hodnot ve svém životě.

Ale pozor! Tito lidé, a vůbec všichni lidé by měli vědět, že život kolem nás, že vnější poměry ve kterých se nacházíme jsou jen zákonitým odrazem hodnot, kterým žijeme a které uznáváme! Nefunguje to tedy tak, že se nejprve musíme snažit, abychom se měli lépe a až potom, když se už lépe mít budeme si najdeme čas a chuť na něco takového, jako jsou vyšší hodnoty.

Je to ale úplně naopak! Jedině příklon lidí k vyšším hodnotám, jedině jejich snažení o ty nejvyšší duchovní a morální principy může přivodit zlepšení jejich života! A všude tam, kde takového úsilí není, všude tam, kde bylo blahobytu a prospěchu dosaženo nějakým jiným způsobem, třeba lží, podvodem, nečestností, nemorálností, bezohledností, či zneužíváním jiných, všude tam nebude mít takový blahobyt dlouhého trvání a dříve nebo později to začne jít od desíti k pěti. Vždyť přesně takto je tomu i v případě současného společenského systému, kterému chybí úsilí o ty nejvyšší duchovní a morální ideály, čehož důsledkem je velký všeobecný úpadek nazvaný slovem krize.

Už Kristus jasně pojmenoval tento problém a poukázal na tuto zákonitost slovy: Netrapte se tím, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat. Hledejte především hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá!

Pokud si přeložíme tato slova do jazyka dnešní doby znamenají asi tolik, že výška hodnotového systému člověka souvisí přímo úměrně s jeho příznivými nebo nepříznivými životními poměry. Znamená to, že pokud se člověk začne snažit o naplňování těch nejvyšších morálních a duchovních principů, dostane se mu všeho, co ke svému důstojnému životu potřebuje.

Ale také to zároveň znamená, že pokud by dokázal dosáhnout čehokoliv, ovšem za cenu popření vysokých morálních a duchovních principů, takový člověk nebude nikdy v pravém slova smyslu šťastný a časem se mu i jeho životní jistoty začnou ztrácet. A nakonec o ně v mnoha případech i přijde.

Uvědomme si už jednou konečně, že život, který jsme nuceni prožívat je odrazem výšky hodnot, které žijeme! Uvědomme si, že výše našich morálních a duchovních ideálů určuje a přímo formuje vnější poměry, ve kterých jsme nuceni žít.

Mnozí přece tvrdí, že i současná krize je krizí hodnot. To není jen nějaké klišé, či řečnický zvrat. To je doslovná pravda! Neboť úpadek vysokých duchovních, morálních a lidských hodnot s sebou zcela zákonitě přináší i úpadek hmotný. A to se nyní děje!

Zastavení velké celosvětové krize spočívá v pochopení a zrealizování této zákonitosti. Spočívá v pochopení, že prohlubující se úpadek není již možné zastavit žádnými politicko ekonomickými opatřeními, ale jen přiměřenou snahou lidí i celé společnosti o velké morální, duchovní a lidské pozvednutí.

Úsilí o hodnoty "království nebeského", o ideály vysokého morálního, lidského a duchovního druhu, takové úsilí však žel dnes absolutně chybí. Proto přichází úpadek! A spolu s ním ještě více nečestnosti, chamtivosti, sobectví, bezcitnosti a nelidskosti, protože každý se snaží urvat si se zmenšujícím se koláče co nejvíce sám pro sebe. A tím se úpadek ještě více a ještě rychleji prohlubuje.

Do tohoto velkého všeobecného marasmu však znějí zásadní Kristova slova, na které málokdo z lidí bere zřetel: Proč se tak staráte o to, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat? Proč vám honba za hmotným prospěchem stravuje všechny vaše životní síly? Hledejte přece hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá! Hledejte a naplňujte ty nejvyšší lidské, morální a duchovní ideály a všechno ostatní dostanete navíc!

Mezi ty nejvyšší duchovní, morální a lidské hodnoty, o které je třeba usilovat patří čestnost, spravedlnost, dobrota, lidskost, soucit, ušlechtilost a čistota myšlení. A patří sem i touha po poznání a naplňování smyslu vlastního bytí.

Kdo tedy postaví snahu o tyto principy na první místo ve svém hodnotovém žebříčku, kdo na ně bude myslet víc a zabývat se nimi alespoň v té míře, v jaké se zabývá starostmi o své hmotné zabezpečení, tomu se všechno ostatní přidá. Tomu se dostane přesně tolik, kolik potřebuje ke svému důstojnému životu na zemi. Neboť vysoké hodnoty, ke kterým se upnul mu pozitivním způsobem urovnají jeho životní cestu. V poznání této zákonitosti je skrytý prospěch každého jednotlivce i každé společnosti, která to pochopí a začne se podle toho řídit.

Avšak v neznalosti této zákonitosti a v její odmítání je skrytý úpadek! Úpadek každého jednotlivce, který o to nedbá i každé společnosti, která to ignoruje.

No a na závěr ještě odpověď na důležitou otázku, jak je tedy možné, že se nejednou výborně daří takovým lidem, kteří žádné vysoké hodnoty neuznávají?

Hledejte hodnoty království nebeského a všechno statné se vám přidá - říká Kristus. O to, co nám mělo být přidáno až na základě našeho života podle vysokých hodnot, o to lze samozřejmě usilovat i jiným způsobem. To si lze vydobýt i jinak! I nespravedlností, nečestností a lží! I bezduše hmotným životním snažením!

Nicméně mezi to ostatní, co bychom při našem správném postoji dostali přidáno nepatří pouze věci hmotné, ale i duševní harmonie, vyrovnanost, klid, štěstí a vnitřní naplnění. Toto už ale nelze získat jinak! Ani nespravedlností ani nečestností ani lží! Ani bezduše hmotárskym životním snažením!

Proto rozervanou, neklidnou, nenaplněnou a nešťastnou musí navždy zůstat duše každého člověka, který neusiluje o vysoké morální, lidské a duchovní principy. Takový člověk si totiž může vydobýt jen to hmotné, ovšem pravému, velkému a skutečnému štěstí zůstane navždy vzdálený. Jeho duše zůstane navždy žíznivou, hladovou a nenaplněnou. A takový člověk se ve své zmatenosti většinou ještě více upne na získávání hmotného prospěchu v naději, že právě jím utiší štvavých neklid vlastní duše.

Nenechme se proto mýlit demonstrací vnějšího blahobytu, úspěchu a dostatku, o jakou dnes není nouze. Je to všechno jen prázdná vnější fasáda, pokud za tím není úsilí o naplňování vysokých morálních a duchovních hodnot. Je to pouze vnější póza, za kterou se skrývá prázdná, nenaplněná a rozervaná lidská duše.

Neboť jediná cesta k pravé plnosti lidského štěstí spočívá v již zmíněných Kristových slovech: Pokud budete hledat hodnoty království nebeského, pak se vám všechno ostatní v hojné míře přidá.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Filip



Založen: 4.1.2014
Příspěvky: 42

PříspěvekZaslal: čt říjen 16, 2014 10:15 pm    Předmět: Citovat

Můžeme ..být mrtví..?
Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc.

Kdykoli se skutečný vědec odváží vyjít ze svého profesního světa a položí si otázku, co jeho znalosti a objevy znamenají pro nás ostatní, pokaždé nastražím uši a napjatě čtu. Ani v článku prof. Vyskočila (,,Můžeme být jen živí nebo jen mrtví,,, Vesmír XXX) jsem se nezklamal, nýbrž dočetl nádhernou věc, o níž jsem nikdy neslyšel. Buňka .. pokud mu dobře rozumím - nejenom ,,umírá,,, ale je na to už předem vybavena ,,sebezničujícím programem,,. Obsahuje jakési lyzozomy, které po ní, když přestala žít, dokonce uklidí, to jest rozloží její struktury a specifické bílkoviny, takže nechá po sobě jen znovu použitelné aminokyseliny. Není to krása? Může být přesvědčivější doklad toho, že smrt patří k životu? A že smrt není jen ,,konec fungování,, jako u starého auta, ale že k ní dokonce patří jakási péče o to, co bude potom? Prachobyčejná buňka se stará i o to, aby její mrtvola aspoň ničemu nepřekážela a neškodila. Jak to vedle ní vypadáme, když si Král tvorstva nestydatě řekne ,,po nás potopa,,?

Vedle stop ohně a nástrojů pokládají antropologové za první bezpečnou známku lidské kultury právě nálezy pohřbů. Záhadný věstonický hrob se třemi mladými lidmi, které patrně nabarvili červenou hlinkou a uložili s překříženýma rukama vedle sebe, zřejmě naznačuje, že tím jejich pozůstalí něco mysleli. Měla snad červená hlinka ,,znamenat,, krev - a tedy život? Ale tady už číhá první past. Co přitom našince první napadne? ,,To oni si asi mysleli, že když mrtvé nabarví na červeno, že snad obživnou.,, Našinec má totiž neodbytný sklon si myslet, že to museli být pořádní pitomci, když žili tak dávno před námi. Pravda, o žádných lyzozomech asi tušení neměli (ostatně stejně jako já až do včerejška). Ale mrtvého určitě poznali a kdyby si mysleli, že je to takhle jednoduché, proč ty tři lidi, které zřejmě měli rádi, potom klidně zasypali hlínou? Proč v Catal-Huyüku v dnešním Turecku nechávali patrně mrtvolu nejdřív čistě obrat ptákům - a vybílenou kostru pak pečlivě pochovali pod podlahou své chýše?

Tady je druhá past. Když prof. Vyskočil opustil laboratoř, ocitl se nepozorovaně v jiném světě - totiž v tom, kde jako lidé od narození žijeme. A tady se dějí věci, kterým se ve vědě musíme bránit. Tak například tu nejenom zkoumáme a ,,přijímáme informace,,, ale také něco chceme, něco máme rádi, něčeho se bojíme a do něčeho vkládáme své naděje. A když to nejde jinak, dáváme to druhým najevo třeba ,,symbolicky,,. To nejspíš dělá i kolega Vyskočil úplně stejně jako my ostatní - když někdo umře, přijdeme na pohřeb s květinami. Dnes se u nás ovšem asi polovina mrtvých odklízí bez pohřbu a bez cirátů jako odpadky. Máte dojem, že se tím nic nestalo, nezměnilo - rozumí se, s námi živými? Že je náš postoj k člověku a k sobě samým stejný jako byl dřív?

Se smrtí lidé odjakživa žili a znali ji lépe než my: setkávali se s ní doma a na každém kroku. Ani je nenapadlo, že by ji mohli vystěhovat do eldéenek a svěřit profesionálům. Dnes to tedy máme pohodlnější a zdravější, smrt jsme ze svého života vytěsnili, ale Vyskočilův příklad s buňkou přece jen vyvolává jistou pochybnost: neuřízli jsme si tím také kousek života? Tak je-li mrtvý člověk odpadek, co je sklerotická stařenka?

Většina věd už přišla na to, že musí rozlišovat různé ,,úrovně popisu,,, a třeba ve fyzice není snadné rozhodnout, která z nich by měla být ta základní. V ,,přirozeném světě,, našeho společného života (který přirozeně sahá i do laboratoře - i tam se pije káva, flirtuje a nadává na poměry) je to ještě složitější. Místo ,,úrovní,, bychom tu měli spíš hovořit o typech nebo ,,hlediscích popisu,,. Ve fyzikálním popisu není snadné zachytit život, v biologickém společnost a v sociologickém třeba čest.

S úrovněmi popisu zápasí už malé děti. Francouzský vědec a filosof R. Ruyer to vysvětluje na ,,paradoxu továrny,,. Když vezmete malé dítě do továrny, ukazuje prstem a ptá se ,,Co je to?,, Dozvídá se, že tohle je stroj, tohle bedna a tohle vrátnice; nakonec se zeptá - ,,Ale kde je ta továrna?,, Když prof. Vyskočil slavnostně prohlašuje, že ,,neexistuje žádná substance postižitelná a změřitelná elektrofyziologicky, kalorimetricky nebo jakýmikoliv dostupnými fyzikálními metodami, která by se v okamžiku zrození spojila s tělem a při smrti se odpoutávala,,, musí mu každý dát za pravdu. Kdyby totiž taková ,,substance,, náhodou existovala, bylo by to možná zajímavé, už z definice by to ale nemohla být duše. Na této ,,úrovni popisu,, ji nikdo najít nemůže.

Ani život ostatně není substance, nýbrž jistá organizace ,,substancí,,, která se nějak i fyzikálně projevuje. Malému dítěti se na ,,život,, nedá ukázat prstem - leda v tom prastarém smyslu slova, kdy slovo ,,život,, znamenalo také břicho. Něco podobného, na co se také nedá ukázat prstem, vyjadřovali naši předkové slovem ,,duše,,. V mnoha jazycích souvisí s pojmy pro dech a dýchání (duše a duch, hebrejské nefeš, rúach, řecké psyché, pneuma, latinské spiritus) - zřejmě jako s projevy života. Na rozdíl od odborného světa laboratoře se ovšem v našem ,,přirozeném světě,, nedá zanedbat skutečnost, že je historický, že se plynule a soustavně mění. Proměny představ o lidském životě a ,,duši,, se dají krásně sledovat třeba právě v bibli, když už ji prof. Vyskočil cituje. Nesměl by si ovšem lišácky vybrat jen těch pár veršů, které se mu zrovna hodí do krámu. To se ve slušné vědě nedělá.

Kromě těch míst, kde nefeš a psyché znamená prostě život, cituje Vyskočil také Ezechielovo ,,zemře ta duše, která hřeší,, (Ez 18, 4). A co ty ostatní? Podle téhož verše ,,patří Hospodinu,, a podle Ez 18, 9 ,,budou žít,,. To ovšem není žádná ,,informace,,, jak říká Vyskočil, nýbrž ,,výrok Hospodinův,, (tamt.) čili náboženská autorita. Take it or leave it. Představa, že hrdinové nebo ,,lidé spravedliví,, (tamt.) smrtí nekončí, je další důležitý krok na cestě k evropské představě duše. V klasickém Řecku žijí hrdinové po smrti svou pověstí a už Gilgameš stavěl zemřelému příteli Enkidu pomník. Sókratovi se (podobně jako Ezechielovi) nezdálo, že by to mělo záviset na slávě a proslulosti - a tak přisoudil duši každému člověku. Platónská a křesťanská představa duše teprve otevřela cestu k uznání lidské jedinečnosti, svobody a ovšem také odpovědnosti. Toho, co člověk napáchá, se nikdy nezbaví. Dokonce ani smrtí ne - to je převratný význam myšlenky duše, která neumírá. Právě proto, že má takovou duši, potřebuje každý člověk být svobodný - a jen proto, že má duši, si to také může dovolit. Tak tomu rozuměl Masaryk, který byl přesvědčen, že bez představy duše není mravní život vůbec myslitelný.

Je škoda, že si profesor Vyskočil nakonec neodpustil malý výlet do oblasti propagandy. S myšlenkou, že strach z posmrtného osudu člověka vlastně zotročuje, přišel před sto lety Nietzsche a místo duše přišel s nadčlověkem. Přitom přehlédl, že naopak vysoké hodnocení lidské jedinečnosti a svobody vzniklo právě a jen tam, kde lidé v duši věřili. Věřit zde ovšem neznamená ,,domnívat se,,, nýbrž spolehnout se, na něco vsadit. Ostatní civilizace, které na duši nevsadily, lidskou svobodu nikdy nepochopily a mají s ní problémy dodnes.

U člověka 20. století je třeba jisté dávky otrlosti, aby si dovolil předchozím věkům vyčítat hromadné ukrutnosti. Ty nejhorší jsme přece zažili my sami. Není tedy pravděpodobnější hypotéza, že Hitler i Stalin nějak souvisí právě s programovým popřením duše - a tedy i lidské svobody? Emmanuel Lévinas to napsal už v roce 1937 ve slavném článku o ,,filosofii Hitlerismu,, - i když tím jistě nemyslel nějakou ,,substanci,,, která by se dala najít pod mikroskopem.

Víra v ,,nesmrtelnou duši,, patří k základům evropské civilizace (a žádné jiné). Vyjadřuje zároveň přesvědčení i rozhodnutí, že každý člověk je jedinečná bytost, která nutně potřebuje svobodu, protože nese nekončící odpovědnost za všechno, co kdy udělala. Vyjadřuje také úctu k těm, kteří si něčeho cenili víc než vlastního života. Když už jsme ji nechali tak zanedbat, že by ji někteří hledali voltmetrem, je možná lépe slovo ,,duše,, nepoužívat, aby se nepletla s pneumatikou nebo s tím dřevěným kolíčkem, který má i pan Vyskočil v houslích. Ale to, co duše znamenala, se rozhodně nesmí ztratit. Přes všechnu masivní propagandu - k níž se bohužel dala zneužít i věda - se slušní Evropané této představy stále ještě drží - váží si svobody a snaží se hájit i lidská práva těch druhých. Trvají na tom, že všem těm vyvražděným a vyhlazeným zůstáváme my živí cosi dlužni - ačkoliv jsou dávno mrtví. Zdá se vám, že je to nesmysl?

Bez této představy se ostatně neobejde ani Vyskočil - co to vlastně říká, když v nadpisu článku tvrdí, že můžeme ,,být mrtví,,? Co je to ,,být,, mrtvý? Asi ne úplně totéž, co ,,nebýt,,. Vida - problém duše v kostce.


Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc. (2001)

http://casopis.vesmir.cz/clanek/muzeme-byt-mrtvi
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Filip



Založen: 4.1.2014
Příspěvky: 42

PříspěvekZaslal: čt říjen 16, 2014 10:37 pm    Předmět: Citovat

Jak vypadá svoboda?
Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc.

Kdo chce uvažovat o lidském rozhodování, musí předpokládat, že opravdu nějaké je - čili že člověk je svobodný. Ne bez omezení, samozřejmě, ale přece jen natolik, aby se mohl rozhodovat. Jenže tím jsme se ještě daleko nedostali: v čem tato naše slavná svoboda spočívá? Na otázku, co svoboda ,,je,,, už filosofové většinou rezignovali, ale i o to, v čem spočívá, se lze zase donekonečna přít.

Je tu ale ještě jedna možnost: co kdybychom se pokusili zapojit do debaty naši zkušenost? Naše zkušenosti, pokud si dáme dobrý pozor na to, abychom je přesně zachytili, nejsou zase tak daleko od sebe. V běžném životě se o nich dokážeme docela dobře domluvit. Nestálo by tedy za to, pokusit se blíže podívat, jak vlastně vypadá naše vlastní zkušenost ,,svobody,,? Kdy ji zažíváme, kdy o ní nevíme - a kdy naopak jasně víme, že nám právě teď chybí?

Vyjdeme z jednoduché hypotézy, že i svobody jsou různé, že i svoboda ,,se říká různě,, (smíme-li tak parafrázovat Aristotela), a pokusíme se ukázat tři různé zkušenosti svobody, jak je nejspíš každý z nás mnohokrát zakusil. Pokud se nám podaří takové charakteristické zkušenosti dobře vystihnout, mohli bychom také uvidět, jak svoboda vlastně vypadá, a snad se přitom také ukáže, jak vypadá prostor (resp. prostory), v němž se rozhodujeme. O tom, podle čeho se v něm orientujeme, o mravu, morálce a etice se už v tomto stručném referátu můžeme jen zmínit.

***

Jako je tomu i u mnoha jiných věcí, člověk si poprvé všimne svobody v okamžiku, kdy má pocit, že mu chybí. Bývá to v pubertě, když se mladý člověk musí vracet brzy domů a vysvětlovat rodičům, kde tak dlouho byl. První představa svobody je tedy poměrně jednoduchá: mít vlastní klíče od bytu. To by bylo ono. S touto představou mladý člověk kupodivu dlouho vydrží. Nejsou to jen rodiče a klíče, co jej omezuje. Je to také škola, výchova, napomínání a všechny možné společenské zvyky: oblečení, účes a vlasy, řeč a pozdrav, hudba a tanec - zkrátka všechno to, čím si lidé ve společnosti dávají denně najevo, že k této společnosti patří. Mladý člověk je v určitém věku chápe jako samá omezení, a tedy něco, čeho by se chtěl zbavit - nebo si aspoň vyzkoušet, jak dalece to jeho společnost myslí vážně.

Touto fází ,,pubertální svobody,, projde asi každý a každého tato zkušenost silně poznamená. Překvapivě mnoho lidí s ní vystačí až do důchodu a houževnatě se drží i mezi vzdělanci a filosofy. Svobodu jako absenci přinucení, odstranění vnějších překážek mého rozhodování a jednání najdeme i u spousty myslitelů, kteří se svobodou zabývali a zabývají. Jako ,,volnost, propuštění či vymanění z podřízenosti, odstranění vnějších zábran,, ji často vymezují naučné slovníky. Na pomnících svobody ji vždycky charakterizovala zpřetrhaná pouta a řetězy. Že je to představa pro mladé lidi přitažlivá, dosvědčují nejlépe reklamy. Ti, kdo je vymýšlejí, vědí totiž o aktuální psychologii své ,,cílové skupiny,, víc než všichni akademičtí odborníci dohromady. Stačí se jen dívat a číst - ,,Nevaž se, odvaž se!,, ,,Dej si doušek svobody!,, Na plakátech to mohou být křepčící mladíci a dívky v neuvěřitelných polohách anebo třeba opálený kovboj s lasem kolem krku, který právě klidně odpočívá na skále uprostřed arizonské pouště nikde žádný rodič ani učitel, který by ho okřikl, všude volno, prostor. Zkrátka - svoboda.

O tom, že zkušenost odstranění zábran nebo donucování je skutečně zkušeností svobody, nemá tedy smysl pochybovat. Člověk, který ji zakusil, ji ovšem bude chtít stupňovat, mít takové svobody víc a víc. Bude tedy hledat další a další ,,pouta,,, kterých by se chtěl zbavit. Ale i kdyby se zbavil všech, jedno mu přece jen zůstane - gravitace, která nás váže k zemi. Té se zatím dokázali zbavit jen kosmonauti, když si tak volně plavou vesmírným prostorem. Jsou tím také svobodnější? Sotva. Svoboda kosmonauta, podobně jako kovboje v poušti, má totiž jednu vadu. Jeden i druhý se sice může pohybovat opravdu, kam chce, není mu to ale vůbec nic platné - všude je to stejné. Ať se hne, kam chce, všude stejné pusto a prázdno, nikde nic. Samá voda. Tudy cesta zřejmě nevede.

Druhá, trochu složitější podoba svobody se snaží tomuto omezení vyhnout - svoboda znamená možnost volby. Volby mezi možnostmi, které jsou různé, mezi nimiž je nějaký rozdíl. Také tuto zkušenost všichni známe, protože ji v téměř dokonalé podobě předvádí obchodní dům nebo i obyčejná samoobsluha. Spousta různých věcí, a všechny na dosah ruky. Stačí si vybrat, sáhnout - a jsou vaše. Také samoobsluha je psychologicky dokonalý vynález, mimochodem jednoho našeho krajana, který si všiml, že pult a prodavač představují pro imigranty v Americe, když umí špatně anglicky, nepříjemnou překážku. Dal je tedy pryč a měl s tím neslýchaný úspěch. Stejná zkušenost svobody ve velkém obchodním domě byla asi tím nejúčinnějším argumentem ve prospěch západního ,,kapitalismu,, proti komunistickým společnostem. Lidé, kteří ji tam na Západě zažili, se pevně rozhodli, že ji doma chtějí mít také. A nejasně tušili, že možnost výběru v obchodním domě nějak souvisí s možností výběru u voleb. Snad se nemýlili.

Také zkušenost svobody jako výběru a volby chce člověk ovšem stupňovat, a tak jsou i samoobsluhy stále větší a větší. Po supermarketech přišly hypermarkety, kde už musí prodavači jezdit na koloběžkách. A přece se stává, že si tam člověk chce koupit boty a přijde domů s prázdnou. ,,Nic tam neměli.,, To je ovšem zjevná nepravda, měli jich tam stovky. Jenže jedny měly špatnou podrážku, druhé barvu, třetí tlačily a čtvrté byly moc drahé. I na ten největší hypermarket si člověk zvykne a všechno mu připadá stejné - proto se tam musí zboží čas od času přestěhovat, přeházet. Ostatně i před volbami míváme pocit, že mezi volebními lístky jeden chybí - ten, který bychom rádi volili. Ani svoboda jako volba z daných možností se tedy nedá neomezeně stupňovat, možná právě proto, že člověk musí volit mezi danými možnostmi, které mu připravili jiní. Dá se to nějak obejít? Nemohl by si je připravovat sám? S botami by to asi nedokázal, ale jsou tu jiné příležitosti, kde to všichni známe. Jednou z nich je hra. Hra je velice zvláštní fenomén, který musíme prozkoumat podrobněji.

Vyznačuje se tím, že z ní nic není, že nikam nevede a nikdo z ní nic nemá. Moralisté před ní vždycky varovali a pokládali ji za maření času, ale normální lidé je kupodivu neposlouchali a vášnivě rádi (si) hráli. Děti jako dospělí. Ani ti nejhorší diktátoři si nedovolili jim tuhle zábavu vzít a naopak věděli, že vedle chleba je to to jediné, co lid nutně potřebuje, aby byl v zemi klid. Ovšem od dětské hry přes divadlo, hru na hudební nástroj, sport až po karty a hazard je na první pohled obtížné vůbec najít něco společného. Zkusme to oklikou: co je opakem hry? Co není hra?

,,Tohle není žádná hra, tady jde o život.,, V životě skutečně o něco jde, někdy i o život, ale že by ve hře o nic nešlo? To se může zdát jen někomu, kdo nikdy žádnou nehrál. Hráč, který by ji nebral s plným nasazením a vážností, hru jenom kazí a hra ,,jen tak,, (hazardní hráči říkají ,,o sirky,,) už není hra. Ale přece je tu rozdíl. Herec, který na jevišti zemřel, může zítra klidně umřít znovu. Člověk, který prohrál v šachu, nebude popraven jako neúspěšný vojevůdce, ale vymění si barvy a začne novou partii.

Hra není ,,život,, a život nejspíš také není hra, jak tvrdili romantici, ale nějak to spolu jistě souvisí. Divadelní hry vznikly z náboženských mystérií, a ta zase předváděla před očima ta nejhlubší tajemství života a světa. Hru tedy možná dělá hrou právě to, že jaksi přehrává skutečný život, že je to jakýsi umělý model života a světa. I hudební hra vlastně vytváří jakýsi vlastní ,,svět,,, do něhož hráči i posluchači na chvíli vstoupí, aby se zbavili toho obyčejného světa tam venku. O divadle nebo sportu ani nemluvě.

Každá hra je striktně omezena, v prostoru i čase, a to zpravidla už předem. Tento vymezený prostor a čas je nějak oddělen od ostatního světa - bílou čárou nebo oponou, píšťalkou nebo zvonkem. Mezi ,,světem,, hry a tím ostatním je sice spousta podobností, ale žádné přímé vazby - prodavačka může hrát královnu a prezident kouleče sudů v pivovaru. Až dohrají, budou zase tím, čím byli. Ve starém Řecku nosili herci na obličeji masky, aby si je nikdo nepletl s lidmi, a i dnes se tenisté i herci převlékají, aby nebyli ,,v civilu,,. To až televize, která se hercům dívá zblízka do obličeje, tento důležitý odstup zrušila, takže televizní herec je pro nás i na ulici ,,doktor,, nebo ,,předseda,, ze seriálu. Když člověk porazí v tenise nebo v šachu svého šéfa, vůbec to neznamená, že by ho zítra nemusel poslouchat - i výsledek hry platí jen v jejím světě a nepřenáší se ven.

Tak se tedy hra vyděluje z ostatního světa a staví proti němu jako zrcadlo. K čemu je to dobré? Co uvidíme v tom zrcadle? Už na tom, čím se hra od ,,života,, liší, je pěkně vidět, jak svůj život jako lidé hodnotíme, na čem nám záleží a co bychom chtěli mít jinak. Prostorové i časové oddělení zdůrazňuje, že tady může být všechno jinak - nepleťte si hru se životem. Mezi nimi není žádný přechod. Závazky a povinnosti ze světa hry neplatí mimo něj a naopak. Postavení i privilegia jsou nepřenosná. Nemají mezi sebou nic společného. Ta herní neznamenají nic v ,,životě,, a ta ,,skutečná,, zase ve hře. To znamená - jsi-li ve hře, neboj se být svobodný. Neboj se vyzkoušet, co umíš. Za to, co uděláš v rámci hry a jejích pravidel, tě nebude nikdo volat k odpovědnosti. Ať ve hře zbohatneš nebo zchudneš, nebude to mít žádné trvalejší následky.

Každý typ hry zdůrazňuje nějaké stránky života, dává účastníkům i případným divákům nebo posluchačům příležitost, aby si je procvičili - bez obav z následků a navíc za vhodně idealizovaných podmínek. Ukažme si to na příkladě, který každý zná: na soupeřivých hrách, jako je fotbal, tenis nebo šachy. Všechny docela zřetelně ,,modelují,, boj v té nejjednodušší podobě, jeden proti jednomu nebo žlutí proti modrým. Výhoda hry je v tomto případě zvlášť zřejmá - ze skutečného boje se málokdy odchází s celým a zdravým tělem. Ve hře, která má být bojem, se samozřejmě musí bojovat tělem i duší, od prvního gongu do posledního, ale když skončí, nic se nestalo. Proto si ,,bojové,, hry mohou dovolit skvostný luxus, totiž pravidla. Ve skutečném boji by je sice všichni účastníci také rádi viděli, ale kdo by je dodržoval, ať už vyhrává nebo prohrává? Ve hře o život nejde, a tedy tu mohou platit pravidla, a dokonce je tu i nestranný soudce, který na ně dohlíží a má vždycky pravdu.

Přítomností pravidel a soudce se tedy hra dále výrazně odlišuje od skutečného života. Možnosti jsou daleko omezenější, a tedy přehlednější - třeba v šachu je jich dokonce konečný (i když obrovský) počet. Povrchní pozorovatel by si mohl myslet, že takové omezení omezuje i tvořivost, ale pravý opak je pravda - lidskou tvořivost nic nepovzbudí tak, jako dobrá omezení. Proto třeba pokusy s větší šachovnicí nevedly k ničemu; v hudbě plní podobnou úlohu tonální systém nebo výběr možných nástrojů, a ani zde nepřinesla třeba atonální hudba žádnou novou epochu, spíš ztrátu přehlednosti. Přítomnost pravidel i soudce dále zdůrazňuje nekompromisní snahu o spravedlnost - další odlišení od skutečného světa. V zjednodušených podmínkách pravidel je totiž jakási spravedlnost možná a je zajímavé, jak je pro hru podstatná.

Různé hry vyjadřují také různá pochopení spravedlnosti. Tak při tenisovém počítání míčků hráč, který prohrál hru, ztrácí i všechny své úspěšné míčky, jež se dále nijak nepočítají a z hlediska další hry je úplně jedno, zda prohrál těsně nebo ,,s nulou,,. Totéž se týká i počítání her a setů. Takové pojetí ,,spravedlnosti,, by žádný racionalista nemohl přijmout, protože je zřejmě nespravedlivé: může se stát, že vyhraje člověk, který většinu míčků prohrál. Zato udržuje napínavost hry - v každé hře jde o všechno. Je také velice realistické a učí hráče něčemu, co je ve skutečném životě téměř pravidlem. A je příbuzné i pojetí ,,spravedlnosti,, v britském většinovém volebním systému, což asi není náhodou.

Jeden z hráčů vždycky začíná a druhý odpovídá. Pravidelné střídání je nejnápadnější třeba v šachu nebo v mariáši, ale je i v tenisu a dalších hrách. Tím hra předvádí něco, co je pro každé lidské jednání typické - něco, co bychom mohli nazvat ,,vymezenou svobodou,,. Tenista, který servíruje, má plnou volbu svého úderu, kdežto jeho soupeř už dostává míč, který si sám nevybral a musí si s ním nějak poradit. Pokud se mu to podaří, má zase on jistou volbu, kam míč umístí, jakou mu dá rotaci atd. Podobně i v šachu bílý začíná volbou zahájení, které však v každém dalším tahu spoluurčuje i černý. Každý z hráčů má svůj celkový plán a strategii, a ty se na šachovnici neustále střetávají tak, že aktivní plán jednoho je pro druhého překážkou, kterou musí překonávat, a naopak. Každý z nich tedy vidí hru jako neustálé střídání okamžiků volby - pravda, v daných možnostech a stále omezované soupeřem - a okamžiků odpovědi na plán, který stojí proti němu a postupně se projevuje v tazích soupeře.

Jen první tah bílého je úplně ,,svobodný,,, všechny další jsou už zčásti vynuceny tahy soupeře. Začátek dává tedy hráči jistou výhodu - nápadnou třeba v tenisu (servis), kde jsou proto pravidla pro servírování zvláště omezující. Tuto výhodu pak pravidla vyrovnávají tím, že hráči začínají střídavě a případně ještě ,,rotují,, jako v odbíjené a pod. Mluvili jsme už o střetávání svobod i o tom, jak člověk touží prosadit svoji svobodu proti druhému, případně jeho svobodu ,,přebít,,. Právě tuto stránku konfliktu a boje soupeřivé hry vystihují a jejich obliba svědčí o tom, že se jim to daří. S využitím příznivých okolností hry jako takové, to jest ve spravedlivém prostředí a bez trvalých následků, si tak lidé mohou neustále prožívat a cvičit jeden ze základních rysů své existence, totiž střetávání svobod, které na sebe narážejí a navzájem se omezují, ale také podněcují k lepšímu výkonu. Na tom hráčům často záleží ještě víc než na vítězství - kdo si chce ,,dobře zahrát,,, vybere si vyrovnaného soupeře a ne začátečníka nebo nešiku, kterého by snadno porazil. Kdo chce vyhrát, musí jistě něco umět, ale musí mít navíc ještě štěstí - tuto důležitou stránku zdůrazňují hazardní hry, kde člověk nehraje proti druhému, ale proti ,,náhodě,, či ,,osudu,,.

***

Na třech charakteristických zkušenostech, které všichni dobře známe, jsme si ukázali tři typické formy svobody -

- svobodu jako absenci překážek,

- svobodu jako možnost volby a

- hru jako setkání a střetnutí dvou svobod, které si navzájem tvoří a nabízejí své možnosti.

Ukázali jsme si, v čem jsou ty první dvě omezené, protože se vyčerpají a člověka dříve či později omrzí; všimněte si, že jen v té první formě se může zdát, že pravidla jsou totéž co překážky. Podle toho, jak kdo chápe svobodu, bude ji chtít také pěstovat. V té první podobě bude odstraňovat pouta a překážky, v té druhé rozšiřovat možnosti výběru. Ale jen v té třetí pochopí podstatný rozdíl mezi překážkami a pravidly - bez pravidel se nedá hrát. Čím lepší pravidla a čím lepší soudce, tím lepší bude i hra. Bez pravidel by hra okamžitě degenerovala: představte si třeba fotbal bez pravidla ofsajdu. V tomto smyslu je skutečná lidská svoboda vždycky ,,omezená,,, protože nutně potřebuje pravidla.

Souvislost mezi hrou a svobodnou společností není nahodilá a není to pouhá metafora. Právě ve hře si lidé vyzkoušeli, že při dobrých a přísně vymáhaných pravidlech se nemusí pobít ani zmrzačit, ale mohou si všichni dobře zahrát. Díky společné zkušenosti spravedlivé čili ,,férové,, hry se pak lidé nakonec odvážili prosazovat i do tvrdého života hlavní prvky hry - pravidla, nestranné soudce a snahu o spravedlnost. Tam, kde jde o život, to ovšem vůbec není snadné a společnost může být svobodná jen tehdy, když tomu všichni rozumějí a společně se o to snaží. Svoboda nikdy není dokonalá a musí se na ní stále pracovat. Každý mladý člověk se ji musí znovu naučit hrát. Není vůbec náhodou, že ze šlechtické výchovy přešla hra do anglických škol a že i v americkém školství je basketbal nebo kriket tak důležitý. Je to totiž praktická výchova ke svobodě, aspoň v její soutěživé, soupeřivé podobě. Ale protože jde o hry kolektivní, učí se tu hráči také kooperovat, jak to lidský život vždycky vyžaduje.

***

Prostor svobody, vymezený pravidly, je volný. Že se v něm přesto rozhodujeme - a nehodíme si místo toho korunou - svědčí o tom, že není libovolný. Teprve zde se odehrává lidské jednání, Nietzschova ,,svoboda ne od něčeho, ale k něčemu,,, která se pochopitelně nedá popsat žádnými pravidly. Řídíme se tu různými zájmy - od těch úplně sobeckých a krátkozrakých až po Aristotelovo ,,hledání nejlepšího,, čili ,,dobrý život,,. I k tomu je dnes potřeba mnoho vědět, právě třeba v medicíně, ale tíhu rozhodování z nás žádné vědění nikdy nesejme. Jenže v tom je právě lidská velikost - velikost konečné bytosti, která se svobodně rozhoduje.




Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc.
Listy, dvouměsíčník pro kulturu a dialog, č. 2/2003
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=032&clanek=020325
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 60

PříspěvekZaslal: po listopad 10, 2014 3:54 pm    Předmět: Neznámá fakta o Mesiáši Citovat

Neznámá fakta o Mesiáši

Ježíš Kristus byl očekávaným Mesiášem. Jádrem jeho poslání však bylo přinesení Slova Pravdy, neboť pouze životem v souladu s tímto Slovem může člověk dospět ke spáse. Mesiáš však neměl zemřít, ale měl být židovským lidem a jeho duchovní elitou jako Mesiáš poznán a akceptován. Židovský národ měl přijmout jeho učení, žít podle něj a tak se stát zářivým vzorem národa, žijícího podle Zákonů Božích. Duchovní a následný pozemský vzestup by z něj udělal jeden z nejpřednějších národů světa, jehož příklad by s úctou a obdivem následovaly i ostatní národy. Takto to bylo chtěné.

Avšak od samého počátku svého působení se Ježíš potkával s nevolí a nepochopením duchovní elity židovského národa. Časem to přerostlo až v nenávist a Ježíš věděl, že mu usilují o život.

Poslání Mesiáše však vyžadovalo jeho osobní konfrontaci z celým židovským národem i z jeho duchovními vůdci. Všichni museli být konfrontováni s osobou Božího Vyslance. Měli dostat příležitost rozhodnout se, zda ho jako Mesiáše příjmu, nebo ne. Tato konfrontace byla jedním z vrcholných momentů Kristova poslání. Mělo k ní dojít během velikonočních svátků v Jeruzalémě. Tam se mělo rozhodnout, zda jej lid a duchovní elita příjmu jako Mesiáše, nebo ne.

Na základě nenávisti, kterou Ježíš cítil už samozřejmě tušil, jak jejich rozhodování dopadne, avšak splnění jeho pozemské mise vyžadovalo tuto rozhodující konfrontaci duchovních vůdců i celého židovského národa s jeho posláním Mesiáše.

Když o tom všem mluvil učedníkům a Peter se ho snažil zachránit, Ježíš ho odmítl jako pokušitele, protože on prostě musel jít do Jeruzaléma a podstoupit onen rozhodující krok.

V evangeliích můžeme číst, že když stál Kristus před veleradou, jednou z nejzásadnějších otázek byla přímá otázka, zda je Mesiáš - Boží Syn. Ježíšovou kladnou odpovědí byla duchovní elita židovského národa postavena před ono velké rozhodnutí a sice, zda ho jako Mesiáše přijme, nebo ne. Rozhodli se tak, jak se rozhodli a jak i sám Ježíš předpokládal. Avšak v splňování svého poslání jim musel dát k tomuto rozhodnutí příležitost.

V Jeruzalémě byl během svátků velikonoc také shromážděný téměř celý židovský národ a když dal nakonec Pilát předvést Ježíše před lid měl opět celý židovský národ možnost rozhodnout, zda ho vydá na smrt, nebo ne. Zda se postaví za Pravdu, nebo proti ní. Národ měl v této chvíli dokonce i možnost zvrátit rozhodnutí velerady. Žel masy se rozhodli tak, jak se rozhodli. Jejich rozhodnutí je těžko pochopitelné zvláště proto, neboť při Kristově příchodu do Jeruzaléma ho jako Mesiáše skutečně vítali a teď najednou tytéž masy křičeli: ukřižuj!

Ježíšova smrt nebyla nutná, nebyla plánována ani chtěná! Vše se mohlo vyvíjet úplně jinak, kdyby byl židovský národ přijal Krista jako Mesiáše. Tento svět by byl dnes jistě zásadně jiným.

Ježíšova vražda a jeho následné zmrtvýchvstání bylo druhou, nouzovou variantou, vynucenou lidskou zlobou která usilovala, aby jeho poslání bylo znemožněno a upadlo do zapomnění. Proto musely být Světlem na zemi hledané jiné cesty.

O tom že Kristova smrt nebyla Vůlí Nejvyššího svědčí důsledky, které to mělo pro židovský národ. Pokud by ho totiž židé přijali jako Mesiáše, mohli pod jeho vedením vybudovat Boží království na zemi. Mohly se stát živým vzorem národa, který žije podle Zákonů Nejvyššího. Vzorem, který by následovaly i jiné národy jak již bylo zmíněné na začátku.

Vraždou Mesiáše se však tento národ zpronevěřil svému poslání. Byl proto Hospodinem zavržen, čehož důsledkem bylo to, že zanedlouho po Kristově smrti přestal jako národ prakticky existovat. Byl tvrdou pěstí rozprášen mezi ostatní národy světa, mezi nimiž byl po celá dlouhá staletí pouze nezvaným cizincem. Takto by se přece Hospodin nikdy nezachoval ke svému povolanému národu, kdyby byla Ježíšova smrt dílem vykoupení a na Golgotě se stalo to, co bylo Vůlí Nejvyššího.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Filip



Založen: 4.1.2014
Příspěvky: 42

PříspěvekZaslal: po listopad 10, 2014 4:17 pm    Předmět: Citovat

Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce
Robert Fulghum

Neprší, je sobotní říjnový večer, kdy tma přichází brzy, a děti z okolí si hrají na schovávanou. Jak už je to dlouho, kdy jsem naposledy hrál na schovávanou? Třicet let, možná víc. Vzpomínám si, jak se to hraje. V mžiku bych se mohl do hry zapojit - kdyby mě někdo pozval. Dospělí si na schovávanou nehrají. Rozhodně aspoň ne pro zábavu. Škoda.

Měli jste ve svém okolí nějakého kluka, který se vždycky tak báječně schoval, že ho nikdo nemohl najít? My ano. Po nějaké době jsme ho nechali být a šli jsme si po svých, ať si tam, kde je, třeba shnije. Dřív nebo později se vynořil a hrozně se vztekal, že jsme ho přestali hledat. A my se zase vztekali, protože on tu hru nehrál tak, jak měl. Jde o to se schovat a taky jde o to nechat se najít, říkali jsme mu. A on tvrdil, že při schovávané se musí hledat, a ne se na to vykašlat, a tak jsme všichni ječeli, kdo že vymyslel pravidla a komu že na něm vlastně záleží, a že už si s ním hrát nebudeme, když nehraje pořádně, a kdo ho tu vlastně potřebuje, a tak vůbec. Na uječenou schovávanou. Ale všechno jedno, příště se zase schoval tak dobře, že nebyl k nalezení. Pokud vím, tak je nejspíš pořád ještě někde schovaný.

Zatímco tohleto píšu, venku hra pokračuje a na zahradě přímo pod mým oknem je pod hromadou listí schovaný kluk. Už je tam dlouho a všechny ostatní se podařilo najít a u pikoly už ho brzy nechají plavat. Uvažoval jsem o tom, že zajdu k pikole a řeknu jim, kde se schovává. Taky mě napadlo, že to listí zapálím a vykouřím ho ven. Nakonec jsem jenom zakřičel z okna: ,,NECH SE NAJÍT!,, A tak jsem ho vylekal, že se nejspíš počural do kalhot, dal se do breku a utíkal to říct domů mamince. Někdy je opravdu moc těžké být nápomocný.

Jeden známý vloni zjistil, že má rakovinu v nevyléčitelném stadiu. Byl to doktor a věděl, co obnáší umírání, a nechtěl, aby si to členové jeho rodiny a přátelé protrpěli s ním. A tak si to nechal pro sebe. A umřel. Všichni říkali, jak byl statečný, že své utrpení beze slova snášel a nikomu nic neřekl, a tak dál a tak pořád dokola. Jenže v soukromí členové jeho rodiny a přátelé tvrdili, jak se jich velice dotklo, že je nepotřeboval, že nevěřil jejich schopnosti unést pravdu. A bolelo je, že se nerozloučil.

Schoval se příliš dobře. Kdyby se nechal najít, zůstal by ve hře. Na schovávanou po dospělácku. Touha skrýt se. Potřeba být hledán. Zklamání, když je člověk objeven. ,,Nechci, aby to někdo věděl.,, ,,Co si budou lidi myslet?,, ,,Nechci nikoho otravovat.,,

Víc než na schovávanou se mi líbí hra sardinky. Při sardinkách se jeden člověk jde schovat a ostatní ho hledají. Kdo ho najde, vleze si k němu, a dál se schovávají spolu. Za chvíli se všichni schovávají namačkaní na jednom malinkém místě jako štěňata. A za chvíli se někdo začne hihňat a někdo jiný chechtat a všichni se najdou.

Středověcí teologové popisovali Boha výrazem, který by se hodil ke hře na schovávanou, nazývali ho Deus Absconditus. Ale já bych řekl, že Bůh spíš hraje sardinky. A nechá se najít tak, jako nakonec najdou každého při sardinkách ? podle smíchu těch, kteří se na konci hry na sebe mačkají.
,,Před pikolou za pikolou,,, křičí děti na ulici a má to znamenat: ,,Pojďte všichni ven. Teď bude nová hra.,, Já říkám to samé. Všem, kteří se schovali příliš dobře. Nechte se najít! ,,Pojďte všichni ven!,,

[/img]
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 60

PříspěvekZaslal: po prosinec 08, 2014 4:31 pm    Předmět: Duchovní poučení z nedávných komunálních voleb Citovat

Duchovní poučení z nedávných komunálních voleb

Duchovní zákonitosti ovlivňují všechno a tedy i věci, o kterých bychom to vůbec nepředpokládali. A tyto skryté duchovní zákonitosti, mající hluboký dopad na celý náš život se projevují i v něčem takovém vysloveně světském, jako jsou komunální volby.

No a protože duchovní zákony jsou skryté a neviditelné, jejich účinkem je podrobeno to skryté a neviditelné v nás. Čili naše myšlenky, naše city a všechny naše vnitřní pohnutky.

A právě z tohoto úhlu pohledu se podívejme na nedávné komunální volby, v nichž kandidovaly stovky zájemců na posty poslanců obecních a městských zastupitelstev, jakož i na posty starostů a primátorů. Při tomto enormně vysokém zájmu o pozice v samosprávě však vyvstává ona již zmíněná, velká a zásadní otázka a sice, jaké vnitřní pohnutky tyto lidi k tomu vedly? Zda opravdu bylo jejich jediným úmyslem hledět na zájmy svých voličů, nebo zda snad neměli úplně jiné úmysly? Zda snad nemysleli v první řadě na svůj vlastní prospěch? Zda nemysleli na svůj vlastní profit a to ať už finanční, nebo profit plynoucí z určité společenské prestiže? Znát tak vnitřek lidí, to by asi ty volby dopadly úplně jinak!

Ano, jsou to právě vnitřní a skryté pohnutky, které určují celkový charakter působení poslanců, starostů a primátorů ve svých funkcích po zvolení. Ty nejtajnější, skryté vnitřní pohnutky, které nemohl před volbami nikdo vidět se totiž i tak nakonec projeví během volebního období navenek, a to žel mnohdy negativním způsobem. Po čase se totiž zcela otevřeně a každému viditelně ukáže, jaké ve skutečnosti byly skryté úmysly dotyčných, když šli do voleb. A žel, jak už to bývá téměř pravidlem, ukáže se, že tyto úmysly nebyly nejčestnější. Že byly zištné a zaměřené především na svůj osobní prospěch.

V této skutečnosti se skrývá veškerá tragédie současného systému! Od nejvyšších řídících orgánů společnosti až po ty nejnižší je totiž zvykem jinak mluvit a něco jiného skrývat ve svém nejhlubším nitru. Je totiž zvykem na jedné straně hovořit o prospěchu společnosti, avšak na druhé straně v skrytosti myslet především na svůj osobní prospěch a na svůj osobní profit. A přestože do nitra lidí zatím nevidíme, to co tam skrývají se i tak nakonec časem vyplaví na povrch a na vnějším, reálném jednání dotyčného pak vidět, na co ve skutečnosti myslel a jaké byly jeho pravé záměry.

No a pak žel opět mnozí voliči poznají, že se zase dali oklamat hezkými řečmi, které sloužily pouze k zastření skutečných vnitřních úmyslů. No a následné působení takových lidí v jejich funkcích pak zcela logicky vyvolává pouze nevoli, nespokojenost a hněv.

Jaký společenský systém by tedy bylo třeba nastolit a jak to vymyslet tak, aby k podobným podvodům na voličích více nedocházelo?

V minulosti se to lidé snažili řešit změnou jednoho společenského systému na druhý. I u nás došlo nedávno k podobné změně, přičemž však žel i současný systém opět přináší spoustu nespokojenosti, rozčarování a hněvu.

Podstata problému totiž nespočívá ve změně společenského systému, ale právě ve změně vnitřního přístupu lidí, který je v každém systému tím rozhodujícím.

To tedy znamená, že pokud se onen skrytý vnitřní přístup lidí nezmění, nebude ani to nejdokonalejší společenské zřízení fungovat správně a ke spokojenosti všech.

Znamená to však zároveň, že současný společenský systém by vůbec nemusel být tak špatný, kdyby byly čestnější, spravedlivější a ušlechtilejší skryté vnitřní pohnutky lidí v něm. Neboť právě na kvalitě tohoto vnitřního přístupu lidí ke všemu kolem nich všechno stojí, nebo padá. V současnosti žel spíše padá!

Znamená to tedy, že jakoukoliv změnu k lepšímu nelze nikdy provést čistě zvenčí, ale vždy pouze zevnitř. Vždy jen prostřednictvím vnitřní, duševní proměny člověka!

Pokud tedy budou lidé již ve svém nitru klást důraz na spravedlnost a čestnost, pokud budou již ve svém nitru selektovat své myšlení a cítění tak, že si ponechají pouze to čestné a spravedlivé a zavrhnou to nečestné a nespravedlivé, pak se jistě všichni postupně začneme mít lépe.

Pokud však lidé ve svém nitru, na bázi svých citů a myšlenek nebudou podporovat pouze to čestné a spravedlivé, ale naopak rozvíjet to nečestné a nespravedlivé a vědomě s tím kalkulovat, může přijít byť i ten nejdokonalejší společenský systém, lépe nebude nikdy.

A tyto zákonitosti se netýkají jen lidí, usilující o posty v samosprávě, ale týká se to úplně každého z nás. Úplně každého právě na tom místě a v té společenské pozici, v jaké se on osobně nachází.

Ale vraťme se zpět k politice a k správě věcí veřejných a zkusme si definovat, jaký optimální vnitřní postoj by měly v sobě přechovávat lidé, kteří mají ambici působit v samosprávě. Tito lidé by si měli uvědomit, že vládnout neznamená nic jiného, než sloužit celospolečenskému dobru. Znamená to působit v zájmu toho nejširšího celospolečenského dobra!

Prosazování prospěchu určitých zájmových skupin, nebo dokonce prospěchu sebe sama nad prospěch celku a celospolečenského dobra je však morovou ranou dnešní společnosti! Je to jed, otravující společenský život, vzbuzující nevoli, hněv a rostoucí nespokojenost.

Nízký hodnotový systém lidí v politice devastuje tuto společnost! Devastuje ji nízký hodnotový systém celého obyvatelstva obecně, protože právě toto je základní platforma, z níž všechno vyrůstá.

Neboť z národa nízkých vnitřních hodnot může povstat pouze politická reprezentace nízkých vnitřních hodnot a následně právě tomu odpovídající kvalita společenského života, která tuto obecnou nízkost hodnot zcela viditelně odráží.

Žádný národ proto nemá právo nadávat na svou vlastní politickou reprezentaci na všech jejích stupních, protože ona je pouze odrazem jeho samého. Je zrcadlem jeho samého!

Jaké totiž vnitřní hodnoty v sobě národ nese, přesně takových vnitřních hodnot je i jeho reprezentace. Vždyť v podstatě ani jiná být nemůže!

Pokud se tedy nezmění právě tyto vnitřní hodnoty, pokud již na bázi svého myšlení a cítění nebudeme podporovat jedině to dobré, spravedlivé, čestné a ušlechtilé, pak se nezmění vůbec nic! Pak můžeme zvolit kohokoliv a měnit společenské systémy jakkoliv, vždy to bude pouze špatné a nikdy ne dobré.

Proto každý národ, který se chce mít lépe ať pracuje na vnitřní změně sebe sama. Pokud tak totiž neučiní, jeho vlastní politická reprezentace, která z něj vzejde, mu dá pak na vlastní kůži pocítit veškerou nízkost jeho vlastního, vnitřního hodnotového systému.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Filip



Založen: 4.1.2014
Příspěvky: 42

PříspěvekZaslal: po prosinec 08, 2014 4:53 pm    Předmět: Citovat

Léta s hodinami
(Profesor Jan Sokol, z knihy Něco se muselo stát.)

Hodiny na mě udělaly dojem mnohem dřív, než jsem začal chápat, čemu se vůbec říká -čas-. V klidné a nijak přepychové domácnosti našich rodičů, kteří si na ní ale dávali záležet, nebyly totiž jen tak nějaké, a tak pro mě od malička hodiny znamenaly něco, co je nejen zajímavé, ale také krásné. Ve velkém obytném prostoru našeho domku v Břevnově se denně natahovaly hned dvoje, jedny hezčí než druhé. Empírové stolní hodiny na skříni na sebe upozorňovaly jemným čtvrťovým cinkáním, hodinové bití o kvintu níž. Přední stranu čtvercové skříňky z červeného mahagonu tvořil velký smaltovaný ciferník krytý vypuklým sklem, po stranách lví hlavičky a dole dvě tlapy, obojí z pozlaceného bronzu. Rozkročené tlapky spojovaly skříňku s podstavcem a mezi nimi kmitalo zlaté sluníčko. Až mnohem později jsem se odvážil odklopit zadní desku a obdivoval krásně vypracovaný, nejspíš vídeňský stroj se třemi pevnými pérovníky, maličkou vyleštěnou ocelovou kotvou a nitěným závěsem lehkého kyvadélka.

Tyhle hodiny sice nebyly žádný zázrak přesného chodu, ale o ten také tolik nešlo: pro domácí provoz úplně stačily jako časová autorita, a to i když jsme začali chodit do školy. Na ty druhé totiž nebylo velké spolehnutí a visely na zdi spíš jako podivuhodný starožitný předmět. Byly to barokní pilové hodiny s plechovým malovaným ciferníčkem ve tvaru císařské orlice, s malými mosaznými ručkami a bystře kmitajícím kyvadélkem před nimi. Dost jednoduchý strojek s lopatkovým krokem vyžadoval, aby kyvadélko kývalo hodně do široka, a mezi hrubými barokními kolečky se ztratilo hodně energie. Tu si hodiny dodávaly jaksi samy. Strojek s ciferníkem, zatížený ještě olověnou skříňkou, slezl za den po tři čtvrtě metru dlouhé ozubené ?pile? a večer se musel s rachotem vytáhnout zase nahoru. Polohou strojku si tak hodiny samy říkaly, kdy potřebují natáhnout. Když se čas od času zastavily, musel přijít pan Stibor, který jim trochu domluvil, něco namazal a nastavil a hodiny zase nějaký rok šly.

Třetí hodiny mého dětství visely v pokoji dědečka Nušla. Byly to tmavé Heinzovy -houslovky-, pendlovky s osmdesátirázovým dřevěným kyvadlem a -zlatou- čočkou v zasklené skříni. Tichý a majestátní chod kyvadla, které se sotva pohybovalo, svědčil o tom, že tady se to s přesným chodem myslí vážně. Takové hodiny visely před sto lety v každé měšťanské domácnosti, natahovaly se mosaznou kličkou a spolehlivě udržovaly dost přesný čas, než se lidem znelíbily a začali je nahrazovat stále ohavnějšími kuchyňskými nebo ještě hůř pokojovými hodinami s podstatně horšími parametry. Ty dědečkovy byly bez bití, s jedním mosazným závažím na houslové struně. Měly jednoduchý, ale pečlivě vypracovaný stroj s Grahamovým krokem a spolehlivě šly nějakých šedesát let bez jediné opravy. Zastavily se, až když dědeček s babičkou umřeli.

Do úplně jiné kategorie patřily centrální hodiny ve sklepě ondřejovské hvězdárny. Když nás tam dědeček poprvé vzal, chvíli mi trvalo, než jsem v té obrovské skleněné báni vůbec rozpoznal, že jsou to hodiny. Byl to Rieflerův regulátor se sekundovým, pečlivě kompenzovaným kyvadlem a s podivným ciferníkem, na němž měla pro snížení tření každá ručka svůj vlastní ciferníček. Jednou týdně je dědeček chodil natáhnout a zkontrolovat baterie, protože od centrálních hodin se elektrickým kontaktem synchronizovaly několikery hodiny nahoře, kde se pracovalo.

-Pracovna-, jak se té kouzelné budově od Josefa Fanty říkalo, naštěstí stále stojí na vrchu Mandě nad Ondřejovem, sedí v ní ale už jen úředníci a příznačně kontrastuje s tupými betonovými krabicemi, kde se dnes odehrává věda. Vlastně drobná stavba romanticky fantaskních tvarů, s vysokými střechami a štíty, s věžičkou a secesními sgrafity přímo vyzařuje hravý duch tehdejší skromné a neužitečné vědy. Jenže každý detail té tajemné budovy i jejího zařízení byl tak nesmírně pečlivě vymyšlen, navržen a zpracován, že žádného astronoma nemohlo ani napadnout, že by tu mohl třeba spěchat nebo snad dokonce - nedej Bože - něco odfláknout. A přece se tu udělalo tolik práce.

Hlavní místnost, kde astronomové pracovali, nebyla nijak veliká, ale s pětibokým -arkýřem- v čele, s temným táflováním a velkými hodinami v rohu působila vyloženě majestátně. Všechno tam mělo své místo, na všechno se tu předem pamatovalo a jen dědečkova rámová anténa pro příjem časových signálů jako by sem tak docela nepatřila. S majestátem vědy příjemně kontrastovalo její vyloženě pitoreskní okolí, chodbičky a schůdky, komůrky a přístěnky. Sgrafitová výzdoba severní stěny ilustruje Nerudovu báseň o žabákovi-astronomovi a cituje, jak po jeho přednášce žáby-posluchačky k nebesům poulí své zraky - jen bychom rády věděly - jsou-li tam žáby taky. Představuji si, jak se pan Frič s architektem Fantou skvěle bavili, když si to všechno vymýšleli a když se to pak stávalo hmotnou skutečností.

Teprve později, za Němců a po válce, začaly přibývat všelijaké přístroje, otlučená vojenská rádia a jiné záhadné předměty, jen tak ledabyle naskládané na bytelných stolech a skříňkách z jiných časů. Takový EK 10, letecký krátkovlnný přijímač, byl ovšem přístroj s úžasnými vlastnostmi, navenek ale plechová krychlička v šedivém matném nátěru pověstné -Wehrmachtsgrau-. Všechno dokonale účelné a promyšlené, ale žádné zbytečnosti a už vůbec ne hravé ozdoby jako za pana Friče a Fanty.

Tak tohle byl můj dětský -imprinting- s hodinami, vědou a časem, se signály z vesmíru a ze starých časů, v nichž jsme my už tak docela nežili a kam jsme nepatřili. Ostatně na rozdíl od dědečka, který do smrti nosil své zenitky na řetízku v kapse u vesty, naši rodiče už měli náramkové hodinky, účelné, ale docela nezajímavé. Tatínkovy omegy měly aspoň svítící čísla na ciferníku, ale maminčiny čtverhranně okrouhlé hodinky s nezřetelným ciferníkem byly opravdu jen časoměrné zařízení. Teprve později ve škole se ukázalo, že náramkové hodinky něco znamenají. Někdy ve čtvrté třídě mezi nás přišel nový žák Kouba a rozložil se po lavici tak, aby jeho velké kulaté hodinky nikdo nepřehlédl. Říkalo se, že jeho rodiče jsou diplomati, a dlouho s námi nepobyl.

Někdy koncem války mi tatínek řekl, že když se budu dobře učit, pošle mě na gymnázium do Švýcarska a že mi koupí hodinky. Nevím, jestli to tolik pomohlo, učil jsem se dobře, jenže tatínka v padesátých letech málem zavřeli, ze Švýcar z pochopitelných důvodů sešlo a ani hodinky pořád nikde. Až když mi bylo nějakých šestnáct, už jsem do školy nechodil a dělal v dílně, koupil mi tatínek starší longinky. Byly dost z módy a obdélné hodinky se mi nikdy moc nelíbily, ale byl to pěkný stroj a dal jsem si dost práce, abych je vyreguloval, a na noc jsem je věšel na hřebík, takže -dělaly- jen pár sekund za den.

Jenže už předtím, od podzimu 1951, jsem začal chodit do učňovské školy na náměstí Míru na pražských Vinohradech a hned ve vedlejší dílně se učili hodináři. To byl velký rozdíl. V té naší zlatnické dílně bylo pořád slyšet kladívka a cítit -pajc- čili kyselinu. Každou chvíli se někde něco připálilo a ve zlatničině je všechno hodně -od oka-, hlavně aby to nebylo křivé. V hodinářské dílně bylo čisto a ticho a vládla tam přesnost. Všichni seděli skoro nehybně, s lupou na oku soustředěně hledali, kde je chyba, a pak jen konečky prstů vykonávali nepozorovatelné, miniaturní a přesné pohyby. I ti učedníci - jeden dokonce na vozíčku - mi připadali jaksi dospělejší a intelektuálnější a vlídný pan učitel Martínek mě tam docela rád trpěl. Dílna není škola a občas jsem pro ně letoval nějaké to prasklé pouzdro, řetízek nebo šarnýr. Obdivoval jsem dokonalé hodinářské nářadí, přístroje, rolery a soustruhy, a trochu jsem k tomu přičichl. Když jsem o pár let později pracoval ve výzkumu v Hloubětíně, seděl vedle mě hodinář Pepa Zubec, kterému celá -fabrika- nosila budíky a hodinky. Také od něho jsem se leccos přiučil, hlavně jeho kouzelné průpovídky. Když se ho majitel nějaké beznadějné trosky nešikovně zeptal, co s tím, ochotně mu poradil: -Zajdi si s tím na nábřeží a zkus přehodit Vltavu!- Nebo: -To by chtělo dva kameny, nebo kámen a cihlu!-

V šedesátých letech se najednou seběhlo mnoho věcí - svatba a děti, studium a knížky -, a tak jsem se s hodinami na pár let rozloučil. Psaní knížek i programů je pěkná činnost, jenže zaměstnává spíš hlavu, a když člověk celý den sedí nad papíry, zasteskne se mu po něčem do ruky, po řemesle. Zlatničina se doma dělat nedá, a tak jsem si na inzerát koupil pěkné pendlovky, které potřebovaly spravit. Ty sice bývají jednoduché, ale také choulostivé, a některé rozchodit dá dost práce. Staré hospodyně věřily, že se s nimi nesmí hnout, a něco na tom je.

Když se mi to nakonec povedlo, někde jsem se s tím pochlubil - a za chvíli jsem na tom byl podobně jako tenkrát Pepa Zubec. Hodiny a hodinky - rozumí se mechanické - tenkrát ještě každý potřeboval, a tak to byla většinou rutina: kukačky, budíky, primky, ruské zarji a německé kolíčkové ruhly. Rozebrat, vyčistit, namazat, sem tam zkrátit prasklé pero. Byly mezi tím ale i zajímavější kousky, staré švarcvaldky s dřevěnými plotinami a hlavně starožitnosti. Tam totiž nejsou žádné -náhradní díly- a spravit většinou znamená něco vyrobit - a na to jsou zlatnické techniky jako dělané. Za patnáct let mi prošly rukama stovky běžných hodinek, budíků a mizerných kuchyňských hodin, dámských cylindrovek ve zlatém pouzdru, které se nosily na krku, pěkné kapesní hodinky i železničářské roskopfky. A mezi tím i krásné barokní a empirové hodiny, s různými systémy bití, kde bylo potřeba vyrobit novou ručku, vysadit vylomený zub nebo i udělat nový pastorek.

---

Když v roce 1989 vypukla svoboda, pověsil jsem to všechno na hřebík, ale žádnou výstavu a žádné muzeum s hodinami si nenechám ujít. Když jsem pak v devadesátých letech přednášel filosofům o čase, mohl jsem jim na mechanických hodinách názorně předvádět, jak se od pozdního středověku měnilo a mění obecné chápání a zacházení s časem. Od vynálezu mechanických hodin koncem 13. století až do jejich masového mizení koncem 20. století se kromě toho právě do hodinářské techniky investovalo a investuje zcela nepřiměřené množství úsilí, nápadů i prostředků. Po dlouhá staletí představovala stavba hodin nejen to zdaleka nejsložitější, co je člověk schopen vymyslet a vyrobit, ale právě zde se odehrálo i několik lidských -vítězství- a průlomů, které proměnily náš svět.

Technicky primitivní a geniálně jednoduché orloje pozdního středověku názorně předvedly, jak člověk dokáže modelovat smyslově přístupný vesmír v jeho zdánlivě neproniknutelně složitých pohybech. Na pražském orloji stačilo k obyčejnému věžnímu stroji přidat jeden pastorek a tři velká kola - a ovšem úžasně vymyšlený systém ruček a táhel před ciferníkem -, aby vznikl dojem mechanického vesmíru, udělaného lidskýma rukama. A teprve tomu, co člověk dokáže udělat, také doopravdy rozumí. Díky tomu se pak astronomové odvážili hledat matematický popis vesmíru, kdežto městský člověk se začal odpoutávat od přirozeného času svítání, poledne, soumraku a noci a nahrazovat jej číslem.

Renesance si mohla vychutnat své první jasné vítězství nad starověkem a panovníci dostávali stále dokonalejší a složitější -modely vesmíru- ve stolním provedení - vedle praktičtějšího globusu hmatatelné vyjádření lidského ovládnutí světa. Dávno dřív, než se to lidé jako Bacon, Descartes nebo Galilei odvážili vyslovit, nabízeli už norimberští hodináři bohatým kupcům -vesmír do kapsy-. Co na tom, že -městský čas- nebere ohled na to, zda je světlo nebo tma, když je pro všechny stejný a umožňuje racionální plánování denního života? Podle Maxe Webera začíná modernita až podvojným účetnictvím. Nebyla to spíš právě tahle racionalizace času?

Zatímco galileovská věda se snažila a snaží najít kouzelný zákon, matematickou funkci jako klíč k pochopení světa, hodinářství si padlo do náruče s empirickou větví vědy. Začínají společně usilovat o přesnost měření a v 18. století se jim podařilo změřit nerovnoměrnost zemské rotace - další krok k -odkouzlení- přirozeného světa. Na přesných chronometrech se vybudovala anglická námořní hegemonie a o času sice neumíme říct, co je, zato je dodnes tou nejpřesněji měřitelnou veličinou. Od 18. století pronikají hodiny i do nižších městských a někde i venkovských vrstev, kupodivu daleko dřív, než se přesný čas stane společenskou nezbytností a bičem pro každého.

Hodinářství je jedno z prvních řemesel, které postihla průmyslová konkurence, takže už koncem 19. století se z hodináře stává opravář. Průmyslová výroba, zpočátku zaměřená na luxusní hodinky a hodiny, postupně zásobuje stále širší vrstvy, od první světové války se náramkové hodinky stávají samozřejmým atributem úspěšného moderního člověka a nakonec spotřebním zbožím. Tento překotný vývoj samozřejmě neprobíhal všude stejně a i v Evropě vytvořil velké kulturní rozdíly. Starší si ještě pamatují, jaké kouzlo představovaly -časy- pro ruské vojáky v roce 1945.

---

Před sto lety patřily hodiny k vybavení běžné české domácnosti - kromě těch nejchudších. V měšťanských domácnostech to byly už citované pendlovky, s bitím nebo bez, které visely v parádním pokoji a svým neslyšným chodem, nenápadným pohybem kyvadla a klidným, harmonickým odbíjením dotvářely celkový dojem zámožné spokojenosti a jistoty. Podle nich se řídil chod domácnosti a společná jídla, kdežto domácí pán měl své lepší nebo horší -cibule-, kterými se řídil ve svých činnostech mimo domov. V kuchyni mohly viset -kukačky-, výraz pozdního romantismu a velká atrakce pro děti. Vysoké stojací hodiny s vteřinovým kyvadlem, oblíbené třeba v Německu, byly u nás spíš výjimkou, a stolní či -krbové- hodiny, tolik oblíbené v Anglii i ve Francii, se u nás dlouho vyskytovaly jen na zámcích.

Horníky svolávalo do práce zvonění, tovární dělníky později houkání, kdežto pro strojvůdce, přednostu a poštmistra - stejně jako armádního důstojníka - patřily kapesní hodinky k pracovnímu vybavení. Veřejné hodiny byly vzácně už od středověku na kostelních a radničních věžích, v barokní době jich přibylo, v 19. století se k nim přidaly nádražní a pouliční hodiny a právě železniční provoz si vynutil sjednocení do pásmových časů.

Snad až do první světové války udávala v Praze přesný čas klementinská hvězdárna. Zřízenec na věži sledoval sluneční paprsek ze štěrbiny v okenici, který dopadal na drát, napjatý nad podlahou. Když byl stín drátu uprostřed světelného pruhu, mávl z ochozu praporkem vojákům na Opyši, kteří vystřelili z děla. Byl to tedy sluneční čas, poslední spojnice času se Sluncem, z povahy věci málo spolehlivá: když bylo pod mrakem, přesné poledne se nekonalo. Kromě toho se zavedením železnice místní čas silně ztratil na významu. Naopak na nádražích se poledne signalizovalo telegrafním vyzváněním - dvanáctkrát -ti-dam, ti-dam- - a zřízenci podle toho nařídili nádražní hodiny po celé trati. O nějaké sekundy ovšem nešlo.


Anděl času v Chartres, foto: Václav Cílek

Zatímco středověké a raně novověké hodiny - věžní i kapesní - si vystačily s jedinou ručkou, v 16. století se objevuje minutová ručka. Astronomické i kapesní hodiny 19. století často mívají vteřinovou ručku, na náramkových hodinkách je docela běžná. Od poloviny 20. století je to technicky náročnější -centrálka- a vzácněji i stopovací zařízení. Minuty a později sekundy hrají zkrátka stále větší roli, i když často jen v lidských představách. Někdy ve dvacátých letech začal časové signály vysílat rozhlas, a to přímo z hvězdárny a s nesrovnatelně vyššími nároky na přesnost.

Naproti tomu venkovský život se ještě dlouho řídil -přirozeným časem- od kohoutího kokrhání a bučení krav až po pohyb slunce po nebi. Jen z kostelní věže - stejně jako ve městech - se pravidelně zvonilo nejen k nedělní bohoslužbě, ale také k polední modlitbě -Anděl Páně- a večernímu -klekání-. Ještě jednu důležitou událost pro všechny oznamoval kostelní zvon - totiž že někdo právě umřel. Tím byla potřeba všeobecné komunikace naplněna - víc nikdo nepotřeboval. Nicméně skoro v každé chalupě už tehdy visely hodiny a těšily se náležité péči. Nejčastěji dřevěné švarcvaldky s dlouhým kyvadlem o velkém rozkyvu, s ostrým a hlasitým cvakáním a často i s chraplavým bitím, které doprovázelo charakteristické vrčení bicího stroje. Závaží byl prostě kámen na provaze, později litinové -šišky-, natřené bronzovou barvou. I když měly jednoduchý kladkostroj, natahovaly se denně. Na přelomu 19. a 20. století se hodně rozšířily drobné kyvadlové hodiny s malovaným porcelánovým ciferníkem, které se prodávaly hlavně na poutích.

Po první světové válce vtrhla do Československa prudká vlna modernity a odpor vůči -starému Rakousku- postihl také -jeho- pendlovky. Výroba rychle skončila a masově je nahradily celkem laciné a většinou mizerné kuchyňské i pokojové hodiny na stěnu nebo na skříňku. Měly obvykle budíkový stroj s hrubou setrvačkou a kolíčkovým krokem, skříňky a ciferníky roztodivných tvarů a nevalný chod; zato byly moderní. Podobně špatně dopadly kapesní hodinky: jak zmizely vesty, nebylo je kde nosit, a tak zůstaly jen atributem zarytých staromilců, zejména profesorů. Naopak atributem úspěšné modernosti se staly náramkové hodinky, od šedesátých let 20. století i u nás vyráběné v Novém Městě, mimochodem ve velmi slušné kvalitě.

V téže době si ale hodinářský průmysl ve Švýcarsku a v Japonsku už začal hrát s Damoklovým mečem v podobě quartzových čili digitálních hodinek. Začaly jako veliké a nemotorné skříně pro čistě vědecké účely, protože jejich přesnost nikdo jiný nepotřeboval. Objev integrovaných obvodů v šedesátých letech umožnil nejdřív nevinný experiment, který k pronikavému obchodnímu úspěchu dovedli právě Japonci. Pochopili, že -astronomickou- přesnost sice nikdo nepotřebuje, spolu s bateriovým pohonem ale prakticky znamená, že se o ně člověk nemusí vůbec starat. Mohou padat na zem i do vody a nic se neděje. A když se trochu barbarská číslicová indikace zakryla klasickým ciferníkem s ručkami, byl s mechanickými hodinkami a hodinami vlastně konec. -Hodináři- už jen vyměňují baterky a řemínky a klasický hodinářský průmysl - přes všechny technické novinky - žije z nadšenců, sběratelů a snobů, které láká na nesmyslné -komplikace-.

Zdá se, že poslední hřebíček do rakve hodinářství - včetně digitálního - pomalu ale jistě zatlouká mobilní technika a internet. Časový údaj nevídané přesnosti a spolehlivosti dnes svítí úplně všude a mladší generace ho chápe jen jako jednu z informací na displeji mobilu a počítače. K čemu nějaké hodinky? Že hodinky jsou -vesmír do kapsy- a ručičky na kruhovém ciferníku znamenají Slunce - to už nikoho ani nenapadne. Hodinářství jako kapitola lidské kulturní a technické historie se tak uzavírá, pohlceno novou komunikací, a -staré- hodiny visí na stěnách muzejí i hospod jako nostalgické trofeje. Nikdo je nenatahuje, možná to už ani neumí. Takže je to ta pravá chvíle, kdy se o nich dá napsat něco jako epitaf.

Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 60

PříspěvekZaslal: út prosinec 30, 2014 7:24 pm    Předmět: Jak dosáhnout štěstí? Citovat

Jak dosáhnout štěstí?

Každý člověk chce být šťastný. Existuje množství lidí, kteří o své vlastní štěstí vysloveně cílevědomě usilují. A přece je skutečného štěstí na zemi jako šafránu. A přece je to jev zcela výjimečný, přestože po něm touží a usiluje se o něj velmi mnoho lidí.

Jak je to možné? Proč je tomu tak? Co je toho příčinou?

Jsou mnozí lidé, kteří usilují o peníze doufajíc, že když je budou mít dostatek, přinese jim to štěstí. Ale žel, většinou jim to dlouhodobé štěstí vůbec nepřináší, protože při získávání peněz obvykle ztratí zdravou míru a dostanou se do začarovaného kruhu závislosti. Do závislosti zvané chamtivostí.

Mnozí lidé hledají zase vlastní štěstí v ponoření se do práce a v kariéře. To jim sice může přinést určité sebe uspokojení, ale nikdy ne ono hledané, trvalé štěstí.

A jsou zase lidé, kteří hledají štěstí v partnerském životě a v manželství. Žel, každé druhé manželství dnes končí většinou krachem a mezi těmi manželstvími, které vytrvají není mnoho takových, které by bylo možné považovat za opravdu šťastné a které by oběma partnerům poskytovaly to, co skutečně lze nazvat pravým štěstím.

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Kde se však skrývá a v čem spočívá tajemný a lidem nepoznaný recept na dosažení štěstí?

To velké a neznámé tajemství spočívá v poznání, že štěstí nelze paradoxně dosáhnout tím, že o něj budeme usilovat! Každému takovému lidskému úsilí se totiž pravé štěstí zdaleka vyhne!

Proč je tomu tak? Neboť v podobném úsilí se nachází velký kus osobního egoismu! A skutečné, pravé štěstí je neslučitelné s jakýmkoliv osobním egoismem. Je s ním neslučitelné, protože ono může být vždy jen vedlejším produktem. Vedlejším produktem našeho úsilí o správný život. O správný život naplněný úsilím o spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, lidskost a dobro. Kdo usiluje o tyto hodnoty, kdo jim podřídí své jednání, svá slova, ba dokonce i své myšlení, ten žije správně a jako spravedlivá odměna za jeho správný život k němu zavítá štěstí.

Pravé štěstí je totiž odměnou opravdového života! Je samovolným a vedlejším produktem života, naplněného úsilím o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a lidskost. Jiné cesty k němu není!

V této skutečnosti zároveň spočívá logická odpověď na otázku, proč je na zemi tak málo opravdu šťastných lidí. Jednoduše proto, že jen málokdo ve svém životě usiluje vážně a cílevědomě o dodržování hodnot zmíněných výše. Jednoduše proto, že lidé se sobecky, ba někdy až "přes mrtvoly" egoisticky ženou za vidinou vlastního štěstí. Pro toto všechno pravého štěstí na zemi téměř není.

Jak funguje tento princip si můžeme ukázat na konkrétním příkladu:

Miliony lidí touží po partnerovi a partnerském soužití doufajíc, že jim to přinese štěstí. Nikdo v tom nevidí nic špatného, ovšem takové jejich přání je přece jen přáním osobního egoismu, který vidí v získání partnera a v partnerském soužití s ním především prostředek k dosažení svého vlastního, osobního štěstí. Takový druh touhy však štěstí nepřináší a proto i mnohé sňatky ztroskotávají. Nestojí totiž na pravém a zdravém základě, ale pouze na osobní egoistické touze po vlastním, osobním štěstí jeho účastníků.

Jaký ale má tedy být zdravý základ pro dosažení partnerského svazku, naplněného pravým štěstím? Tím zdravým základem je touha darovat sebe sama druhému. Touha udělat vše proto, aby byl náš partner šťastný. Oním zdravým základem šťastného partnerství je nemyslet na sebe, ale především na toho druhého. Jedině pak, pokud takto myslíme a jednáme k nám může přijít pravé štěstí, protože ono je vždy jen vedlejším produktem opravdového přístupu k životu. Pokud dokažme dávat, být lidskými a usilujícími o dobro, štěstí k nám přijde samo, aniž bychom o něj nějak zvlášť usilovali.

Kristus kdysi řekl: Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo ale ztratí svůj život pro mne, nalezne jej! A právě tatáž zákonitost, právě tentýž druh logiky platí i ve vztahu k lidskému štěstí. Kdo totiž hledá pouze vlastní štěstí, nikdy ho nenajde. Kdo však sobecky nehledá pouze své vlastní štěstí, komu leží na srdci štěstí jiných, kdo dokáže sám sebe dávat druhým, kdo dokáže hledět především na dobro druhých, ten štěstí najde. K tomu přiletí samo od sebe! Toho bude trvale doprovázet!

Žijme proto svůj život tak, abychom se stali hodnými pravého štěstí. Žijme svůj život správně tím, že ho naplníme skutečnými hodnotami. Jestliže tento svět není šťastný znamená to, že lidé nežijí správně. Že ve svém životě opravdu vážně neusilují o dobro, laskavost, čestnost, lidskost, spravedlnost, ušlechtilost a takovýmto způsobem jsou pak na míle vzdáleni od správného života. A proto je od nich na míle vzdálené i pravé, velké a skutečné štěstí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Filip



Založen: 4.1.2014
Příspěvky: 42

PříspěvekZaslal: st prosinec 31, 2014 10:15 am    Předmět: Citovat

Jazyk je oheň
(Profesor Jan Sokol pro časopis Vesmír)

Redakce Vesmíru mě požádala o pár esejů na téma jazyka a řeči. Protože nejsem lingvista, básník ani literární vědec, trochu jsem váhal: není to můj obor. Pak jsem se o to přece jen pokusil (esej ostatně znamená právě ,,pokus,,) v naději, že se mi snad podaří sdělit i něco, co jednotlivé odborné discipliny mohou přehlédnout, co je však pro nás všechny, kdo denně mluvíme a píšeme, přesto důležité.

1. Jazyk

,,Jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit velký les! I jazyk je oheň.,, Citát z Listu Jakubova vyjadřuje to, čím bychom naši obhlídku rozlehlé krajiny jazyka měli asi začít, totiž jeho nedělitelnou příslušnost jak ke Kantově ,,říši nutnosti,, čili přírody, tak k ,,říši svobody,,, lidského jednání a myšlení. Ten podivuhodný sval, s nímž se rodíme stejně jako jiní živočichové, není jediným anatomickým předpokladem artikulované řeči, jeho role je tu však tak nápadná, že ve všech známých jazycích najdeme slovo, jež může znamenat obojí. Souvislost je tak zřejmá, že ani nemá smysl se ptát, co z toho je a co není metafora.

Nějakou schopnost vydávat, ale hlavně také vnímat zvuky, má většina živočichů a užívá je také k signalizaci. U člověka se však nápadně rozšířila a diferencovala, a to už na anatomické rovině. Nejen hlasivky, ale také postavení dásní se zuby, ovladatelné rty, resonanční dutiny v hlavě, a ovšem především ten pružný a neuvěřitelně ,,ohebný,, jazyk, který může fungovat jako záklopka (d, t, l) nebo jako štěrbina (sykavky), regulovat rezonanční objem ústní dutiny i vibrovat proti patru (české r a ř), to všechno dává člověku nesmírně bohaté možnosti artikulace čili článkování vydávaných zvuků, jež jako by si přímo říkaly o nějaké využití.
 
   Kdy a jak k němu došlo, nevíme; současné odhady mluví o statisících let. Můžeme se jen domnívat, že složitější uspořádání spolupráce a společností by se bez jazykové komunikace neobešlo, stejně jako vytváření složitějších představ člověka o sobě, o druhých a o společném světě. Víme jen to, že každé nám známé lidské společenství nějaký jazyk užívá; o žádném z nich nelze říci, že by byl ,,primitivní,,, a všechny známé lidské jazyky spojuje několik podstatných rysů. Všichni lidé využívají k základní komunikaci zvuk, hlas a všechny známé lidské jazyky artikulují, a to jednak na úrovni hlásek, jednak na úrovni slov. Jinak řečeno, každý známý jazyk představuje poměrně složitý systém jednak přípustných hlásek, jednak slov a i jakýchsi pravidel, jak je skládat k sobě.
 
   Pravou povahu hláskového systému dlouho zastíralo písmo: zdálo se, že jako má jazyk svoji pevnou abecedu, má také sadu pevně daných hlásek, které jaksi samy o sobě mohou být také nositeli významu. Teprve počátkem 20. století přišel švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure na to, že hlásky nesou význam (tj. například rozlišení mezi dvěma různými slovy) právě jen v rámci takového systému, a to vždycky jen jako rozdílné oproti jiným.
 
    Člověk je schopen artikulovat více méně spojitá spektra různých zvuků ? zkuste si teď aspoň polohlasem pronést spojitou řadu samohlásek, něco jako ,,á-é-í-ó-ú-ý,,, anebo různě odstupňovanou znělost souhlásek třeba mezi neznělým ,,s,, a znělým ,,z,,. (Na tvorbě znělých se podílejí hlasivky, kdežto při neznělých zůstávají otevřené.) Spojité spektrum může sice být velmi expresivní, třeba jako psí vytí, protože je však neurčité a má příliš mnoho variant, pro složitější použití se nehodí. Mají-li hlásky sloužit jako základ jazyka, musí jich být kupodivu velmi omezený počet. Proto si jazyk, přesněji řečeno hláskový systém daného jazyka, musí stanovit závazné kategorie čili přihrádky, které jsou diskrétní: buďto ,,a,, nebo ,,e,,, buďto ,,p,, nebo ,,b,, ? a nic mezi tím. Protože nás v tom už od dětství utvrzuje psaný jazyk a abeceda, připadá nám to úplně samozřejmé. Byl to nicméně podivuhodný intelektuální výkon našich dávných předků a ostatně i vědě trvalo, než na to přišla.
 
   Podobný paradox diskrétnosti známe i odjinud. Při měření nějaké veličiny se na první pohled zdá, že nejlepší bude indikovat výsledek přímo, spojitě čili analogově ? třeba výchylkou ručičky, kde se přece nic neztrácí. Při bližším přihlédnutí se však ukáže, že rozlišovací schopnost analogové indikace je zoufale omezená, takže pro přesnější měření musíme veličinu vyjádřit v diskrétních jednotkách, které sice zásadně něco ztrácejí, jenže toto ,,něco,, můžeme udělat téměř libovolně malé a číselná čili digitální indikace výsledek vždycky vyjádří.
 
   U samého kořene jazyka můžeme tedy pozorovat něco, s čím se pak setkáme i na dalších rovinách. Jazyk zásadně ,,rozsekává,, spojitá spektra jevů do diskrétních kategorií, čímž sice ,,redukuje komplexitu,,, na druhé straně ale získává neocenitelnou určitost, která teprve dovoluje komunikaci a zejména budování dalších, složitějších vrstev vyjadřování a rozumění z těchto ,,kamenů,, či prvků. Na ,,černobílé vidění,,, na ,,násilí,,, jež jazyk na zkušenosti vykonává a s nímž pak zápasí básníci, na ,,omezenost,, slovníku nebo jednotlivých vědních disciplin si můžeme stěžovat jak chceme, měli bychom však vědět, že právě toto nesmlouvavé řazení do pevných škatulek jazykového systému je základem neuvěřitelného bohatství řeči a lidské kultury vůbec.
 
2. Jazyk a řeč
 
 
   Za oknem právě přeletěl pták, nejspíš vrána. To, co jsem viděl, byla jedna jediná událost, a přece mne jazyk nutí vyjádřit ji třemi slovy: ,,letí černý pták,,. Jinak to prostě nejde, leda ve výjimečných případech: řeknu-li ,,Prší,,, nemá smysl se ptát, kdo nebo co prší. Ale protože jsme na to od malička zvyklí, člověku to ani nepřijde. Rozštěpení jedné zkušenosti na tři kategorie ? podstatu, případek a pohyb ? radikálně zjednodušuje slovník, neboť každé z těch tří slov mohu použít v mnoha jiných kombinacích, místo abych měl pro každou zkušenost jiné, samostatné slovo. Nicméně tato šablona, kterou jsme si s jazykem osvojili, podstatně formuje i naše myšlení, které bude vždycky na všem hledat nějakou věc, její vlastnosti a co se s ní děje, kdo to dělá a podobně. Na tom se zakládá Aristotelova představa kategorií.
 
   Každý jazyk tedy člověku vnucuje určitou 1) sadu přípustných hlásek, které se děti musí naučit ? přesněji řečeno odnaučit se ty ostatní; 2) obecné schéma rozkladu zkušeností podle naučených kategorií; 3) závazný slovník a 4) pravidla pro skládání slov do přípustných vět. U flexivních jazyků k tomu přistupuje ještě ohýbání slov, to jest vyjádření jistých vztahů přímo proměnlivým tvarem slova, a mnoho jiných. Tohle už si ale každý jazyk řeší jinak a protože tím ovlivňuje i myšlení svých mluvčích, znamená to, že lidé každé jazykové kultury také trochu jinak myslí.
 
   Jenže to, o čem jsme dosud hovořili, se týká jazykového systému, Saussurovy langue a Chomského jazykové kompetence. Jazyk ale skutečně žije jen v konkrétních použitích tohoto systému, v jednotlivých promluvách čili řečových aktech, tedy podle Saussura jako řeč (parole). Aby člověk mohl promluvit, musí jazyk ovládat, nemůže se to ale naučit jinak, než že začne mluvit. To vypadá jako protimluv, a přece jsme to všichni zvládli. Rodiče nám při tom pomáhali, předváděli jak se to dělá a opravovali chyby, ale naučit se to musel každý sám. Ač to psaná kultura zastírá, jazyk totiž netrvá jako věc, nýbrž v každé generaci a u každého jednotlivce se buduje znovu od začátku ? podobně jako živý organismus. Už Platón si všiml, že psaný text jenom předstírá, jako kdyby něco říkal, ale ,,když se ho pak na něco zeptáš, jen velmi velebně mlčí,,. Takže knihy, slovníky a učebnice sice jazyk výrazně stabilizují, život mu však propůjčují jen živí mluvčí; jazykům, jimiž už nikdo nemluví, se právem říká mrtvé.
 
   Jazykový systém, jak ho každý zná z učebnic, vypadá jako uspořádanost sama. Pravda, i třeba v ohýbání je hodně ,,výjimek,,, a to obvykle u těch nejběžnějších čili ,,nepravidelných,, sloves, ale dojem pevného řádu tu určitě je. Jenže to je šedá teorie, kdežto zelený strom řeči zachází s jazykem hodně volně. Smysl promluvy je v tom, aby jí adresát rozuměl. Člověk, který má s jazykem dostatečnou zkušenost, už přišel také na to, že nemusí mluvit úplně tak, jak se to učí ve škole, a tak každý člověk mluví trochu jinak. Začíná to už hláskami. I když písmo dnešní jazyky výrazně stabilizuje, přece můžete v televizi slyšet, kolik bude zítra ,,stapňá Calzija,, ? a rozumíte. Když ještě byly pavlačové drbny, které si povídaly o tom, co komu řekly  včera, vyjadřovaly to kouzelnou zkratkou ,,jasempáá,, místo školského ,,já jsem jí povídala,, (tři místo sedmi slabik). Dnešní mládež používá drsnější řečové zkratky, třeba běžné ,,honovle,, (tj. spisovně ,,ne, ty vole,,), a dobře si rozumí. Jenže co chudák cizinec? Ve slovníku tohle nenajde.
 
   Ještě zajímavější je to na rovině slov čili lexika. Slovo má svůj slovníkový význam, ale když na to přijde, může znamenat skoro cokoliv. Sigmund Freud si všiml, že za určitých okolností může skoro každé substantivum znamenat nějakou neslušnost ? a adresát tomu rozumí. Zřejmě díky tomu, že už předem věděl nebo aspoň čekal, co bude následovat. V dílně visel na zdi obraz dvou naháčů v činnosti a Lojza, který dojížděl vlakem a byl tam ráno první, zastrčil denně za rám první titulek z novin. Když přišel mistr, muselo to pryč, ale nestalo se, že by přitom nevyprskl smíchy.
 
   Na rozdíl od jazyka, jazykového systému, kde se jazyk jeví analyticky, kousek po kousku a tedy bez souvislostí, řeč se mluví vždycky v situaci, jíž mluvčí i adresát už nějak rozumějí. Díky této předběžné znalosti a předběžnému porozumění si účastníci nemusí všechno říkat ,,po lopatě,,, ale vystačí si s náznaky. Řeč má téměř nevyčerpatelnou schopnost vypomáhat si něčím jiným čili tvořit metafory a nedělá to jenom z nouze nebo jenom s tabuizovanými tématy. Naopak si s touto schopností nesmírně dobře vyhraje a člověk, který to nikdy nedělá, působí jako prkenný panák. Nečekané, překvapivé metafory, metonymie, eufemismy a vůbec ,,obrazná řeč,, dává nejenom básnické, ale i běžné řeči živost, vtip a šťávu, ačkoli se zde už vůbec o žádné informace nejedná. I to ale k jazyku nutně patří.
 
3. Řečové hry
 
 
   Minule jsme proti sobě postavili jazykový systém či kompetenci a jeho konkrétní použití ve výpovědi čili řeč. Zatím co jazyk rozlišuje, odděluje a tvoří tak řád, řeč si s ním dokáže poradit, jak právě potřebuje. K tomu ještě jeden příklad, větu, kterou jsem zaslechl na ulici. Řidič říká druhému: ,,A najednou vole prd a konec.,, Podmět a přísudek tu asi nenajdete, slova ,,prd,, a ,,konec,, vystupují spíš jako slovesa než jako podstatná jména ? a přece je to přesné, úsporné a srozumitelné sdělení, pravda, pro rodilého mluvčího.
 
   Protože skoro všichni pracujeme s počítači, běžně jazyk přirovnáváme ke kódu. Jako každá metafora, i tahle něco vystihuje a něco zastírá, falšuje. Jazyk jistě nese nějaký obsah a jeho forma odpovídá nějakým pravidlům. Jazykový systém ale není kódová tabulka a o tom, kdo hovoří, nelze jednoduše říci, že by ,,kódoval své myšlenky,, ? třeba když se ptá nebo když řekne ,,nech toho!,, Ostatně i myšlenky člověk často už tvoří pomocí pojmů a slov a často dokonce ,,mluví rychleji než myslí,,. Německý filosof Ernest Cassirer rozlišil trojí rovinu nosičů nějakých obsahů: symptom, signál a symbol. Kouř je symptom, že něco hoří, ale není to signál, protože jím nikdo nic nemyslel; mohl by se ovšem signálem stát. Signál se týká vždycky jen toho, co je právě tady a teď, jako třeba červená na křižovatce nebo ,,bacha!,, Slovo je naproti tomu symbol s vlastním významem, a může tedy sdělovat i něco, co bylo nebo bude, nebo co dokonce vůbec není. Slovo ,,voda,, nese svůj význam, ať už si jím člověk říká o napití, nebo jen sděluje protihráči ,,samá voda,,.
 
   Jazyk tedy nepoužíváme jen pro sdělování myšlenek. Ludwig Wittgenstein zavedl důležitý pojem ,,řečové hry,,, aby vyjádřil, že řečí většinou něco sledujeme, zpravidla vůči druhým lidem, a to v rámci jazykových pravidel. Citovaná šoférská výpověď prostě o něčem informuje: mluvčí říká něco, co ví, posluchači, který to neví. Nebo aspoň se tak tváří ? proto je u takových výpovědí na místě se ptát, jestli je to pravda. Věta ,,Kolik je hodin?,, čili otázka vyplývá z opačné situace: mluvčí něco neví a předpokládá, že adresát ano. Větou ,,Zavři okno!,, chce mluvčí po adresátovi, aby něco udělal ? a navíc dává najevo, že na to má jakýsi nárok. Kdyby jej neměl, řekl by třeba ,,Nezavřel byste laskavě okno?,,, což není otázka: mluvčí evidentně nečeká nějakou odpověď , nýbrž čin, zavřené okno. U otázek, přání a příkazů nemá zřejmě smysl ptát se na jejich pravdivost a nepravdivost.
 
   Britský filosof John Austin se proslavil rozborem velmi zvláštních výpovědí, které samy něco způsobují. Ty známe ovšem z pohádek: ,,Ať ta postel se mnou jede!,, Všecky staré kultury braly taková přání, žehnání a proklínání, přípovědi a uřknutí velice vážně. Přečtěte si ještě u Erbena ,,Dceřinu kletbu,, nebo ,,Svatební košile,, a uvidíte, jakou váhu přikládali předkové vážně míněnému slovu, i když je nedoprovázel žádný zvláštní obřad. O fyzické působnosti třeba kletby můžeme mít své mínění, ale o tom, že společnost, kde se slovo bralo takhle vážně, vypadala hodně jinak než dnes, o tom pochybovat nemůžeme.
 
   Ať si o jejich účinnosti myslíme cokoli, kletby nám zůstaly, jenomže je říkáme jen tak a nebereme vážně. ,,Sakra,, nebo ,,zatracený,, znamenalo kdysi ty nejvážnější věci na světě, věci doslova ,,smrtelně vážné,,, kdežto dnes je to jenom odfrknutí. Ještě o něco hůř ale dopadlo žehnání: zbyl nám z něho obyčejný, banální pozdrav, který donedávna ještě aspoň předstíral nějaký obsah (,,Moje úcta,, nebo ,,Buďte zdráv,,), pak se scvrkl na bezobsažné ,,ahoj,, a nakonec se z něho možná stane jen jakési zaštěkání jako třeba americké ,,Hi!,,
 
   Austin ale ukázal, že výpovědi, které pouhým vyřčením něco mění, způsobují, hrají významnou roli v praktickém životě i dnes. Některé z nich jsou vázány na určité postavení, funkci. Tak u věty ,,Jménem republiky, odsuzuji vás na tři roky,, všechno záleží na tom, kdo a kdy ji říká; pokud je to soudce v taláru, stává se tím z obžalovaného odsouzenec a možná opravdu půjde sedět. Starosta nebo jiný hodnostář může ,,prohlásit výstavu za zahájenou,, ? a opravdu je to tak. Promotor řekne ,,já vás bakaláři tvořím a vaše stvoření prohlašuji,, ? a z posluchačů jsou opravdu bakaláři. Jen proto, že by jim to dnes nikdo nevěřil, musí na to dostat i podepsaný papír.
 
   Ještě důležitější jsou ale patrně ,,performativní výpovědi,,, jaké děláme úplně běžně všichni. ,,Tak zítra ve tři.,, To vypadá jako obyčejné sdělení, ale není. Touto větou se něco stalo, změnilo: někdo něco slíbil, zavázal se čili ,,dal své slovo,,. Něco, co předtím nemusel, teď by opravdu měl udělat. To je věc pro lidský život mezi druhými tak závažná, že i jinak spíš cynický Thomas Hobbes to pokládal za jediný nezbytný příkaz ,,přirozeného zákona,,, na níž každá společnost stojí. Že to tak cítili i naši předkové, o tom svědčí skutečnost, že místo slíbit říkali prostě ,,dát slovo,,.
 
4. Mluvené a psané
 
 
   Když se malé děti učí mluvit, učí se nejen řeč a jazyk, ale učí se také svůj svět. Teprve s jazykem se člověk naučí rozkládat zkušenost na jednotlivé ,,věci,, a věci na podstaty a jejich vlastnosti. Důkladně prozkoumané a pojmenované ,,věci,, pak může odkládat mezi známé, které je už nemusí tolik vzrušovat. Německý antropolog Arnold Gehlen tomu říká ,,odlehčení,,, protože se tím dítě brání přívalu zkušeností a učí se tak zvládat svůj svět.
 
   Jak jsem už řekl, dítě se jazyk sice učí od rodičů, naučit se jej ale musí samo. Musí si jej dokonce vybudovat ? sice nejspíš na základě vrozené schopnosti, ale přece jen od začátku. Rodiče, škola a vrstevníci se pak musí postarat o to, aby se jeho řeč držela ,,v normě,,, aby si s ostatními rozuměl. Dnes tuto roli hodně přebírá televize.
Dítě se tedy učí jazyk v jeho původní formě mluvené řeči a zejména rozhovoru. O tom, jak je právě rozhovor základní polohou jazyka, svědčí třeba gramatické ,,osoby,,, já, ty a on. Dnes je sice označujeme jako první, druhou a třetí, staří gramatici měli označení výstižnější: kdo, ke komu a o čem. Gramatická osoba totiž neoznačuje nikoho určitého, nýbrž pouze roli, již v rozhovoru právě hraje. ,,Já,, je vždycky mluvčí, ,,ty,, je oslovený čili adresát a ,,on,, (ona, ono) jsou témata či předměty. V rozhovoru se role střídají, nicméně účastníky to nijak neruší, protože mají před očima, kdo to právě hovoří. Teprve v telefonu je s tím obtíž, když malé dítě na otázku ,,kdo je tam?,, samozřejmě odpoví ,,já,,.
 
   Základním ,,živlem,, jazyka je tedy řeč, rozhovor mezi přítomnými. Má tu výhodu, že na otázku může následovat odpověď a nejasnost se dá na místě vysvětlit. I když se vyskytnou lidé, kteří chtějí roli mluvčího strhnout na sebe, nikdo z nich na ni nemá monopol. Zato je rozhovor čistá aktuálnost, sled událostí, které plynou a hned zase mizí. Z vyslovené věty zůstanou jenom vzpomínky. Prostředí mluvené řeči tedy potřebuje a podporuje paměť a staří básníci i přednášeči básní na nic jiného spoléhat nemohli. S tím patrně souvisí i různé redundantní pravidelnosti tradičních textů, jako je třeba verš a rým nebo opakování, které paměti pomáhají a brání text proti zkomolení.
 
   Předávání mluvených textů, ,,orální tradice,,, je tedy z povahy věci pružné, ale měkké: předává se spíš smysl a každá generace předávané texty jaksi uhlazuje, zbavuje zbytečností a ovšem také toho, čemu neporozuměla. To všechno se radikálně změnilo vynálezem písma. Jak si stěžuje Sokratés, písmo předně ,,podporuje lenochy,,, nepředává smysl nýbrž mrtvá písmena a ,,když se ho na něco zeptáš, jen velmi velebně mlčí,,, takže potřebuje, aby mu někdo živý přišel na pomoc. Zato má ovšem tu úžasnou schopnost trvat, uchovat prchavé sdělení libovolně dlouho a poslat je i nepřítomným. Na psaných textech stojí nejen literatura, právo, historie a věda, ale také byrokracie nebo špionáž.
 
   Nejstarší zachované písemné doklady jsou dvojího druhu. Jednak oslavné nápisy panovníků ,,na věčnou paměť,, ? a za druhé inventáře, účty, doklady. Stará písma nejsou pro každého a písaři se je učili mnoho let. Hieroglyfický a ještě hebrejský text bez samohlásek jsou spíš jen jakési pomůcky a čtenář musí příslušný jazyk ovládat, jinak nepřečte nic. Také české slovo ,,číst,, souvisí se starým ,,čítat,,, ,,počítat,, a původně znamenalo něco jako ,,uhadovat,,. Teprve hlásková písma, vynález obchodníků, a velmi pozdní zavedení interpunkce, oddělování slov a vět, přiblížily psaní a čtení téměř každému, takže od pozdního středověku a reformace se mohlo stát potřebou i požadavkem na každého ? aspoň ve městech.
 
   Psaná řeč je ovšem hodně jiná. Předně se v ní ztrácí adresát, přítomné ,,ty,,, k němuž mluvím ,,z očí do očí,,, a s ním i aktuálnost promluvy. Z otázek se stávají řečnické, z rozkazů předpisy a ze slibů právní závazky: přesné a trvalé, ale bezbarvé a neosobní. V psaných textech tak dominují oznamovací věty ve třetí osobě, texty jsou monology a mohou být libovolně dlouhé. Platónovy dialogy, Ježíšova podobenství a lidové pohádky a anekdoty jsou poslední doklady mluvené tradice, proto jsou tak živé a krátké. Jenže nebýt písma, už by nejspíš dávno zmizely. Na rozdíl od mluvené řeči, která oslovuje ,,tebe,, a je tedy spíš soukromá, psaný text je jaksi ,,pro každého a pro nikoho,, čili ,,to whom it may be of concern,,, a jeho případné soukromí musí chránit listovní tajemství, šifry a trezory.
 
   Psaním se podstatně změnil i jazyk sám. Pružnou a neurčitou výslovnost hlásek nahradila tvrdá, nesmlouvavá písmena bez gest a intonace, a nekonečně proměnlivý jazyk řeči spoutala spisovná norma a nakonec i pravopis, kde může řádit červený inkoust učitelů. Nicméně teprve spisovný jazyk umožnil širokou komunikaci a vznik moderních ,,národů,,, což už dávno nejsou společenství příbuzných, jak si naivně myslí rasisté, nýbrž nepřehledné houfy těch, kdo se mezi sebou mohou domluvit, přesněji řečeno těch, kdo čtou stejné noviny a dívají se na stejnou televizi.
 
(Vesmír od 10/07 do 1/0Cool
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Zobrazit příspěvky z předchozích:   
Přidat nové téma   Zaslat odpověď    Obsah fóra Chrastava -> Kultura a sport Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5, 6  Další
Strana 2 z 6

 
Přejdi na:  
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.


Powered by phpBB © 2001, 2005 phpBB Group
Český překlad phpBB Czech - www.phpbbcz.com