Chrastava - www.chrastava.cz - homepage Chrastava
Fórum o Chrastavě
 
 FAQFAQ   HledatHledat   Seznam uživatelůSeznam uživatelů   Uživatelské skupinyUživatelské skupiny   RegistraceRegistrace 
 ProfilProfil   Soukromé zprávySoukromé zprávy   PřihlášeníPřihlášení 

Úvahy o živote
Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8  Další
 
Přidat nové téma   Zaslat odpověď    Obsah fóra Chrastava -> Kultura a sport
Zobrazit předchozí téma :: Zobrazit následující téma  
Autor Zpráva
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: pá leden 23, 2015 5:43 pm    Předmět: Chcete mít lehkou smrt? Citovat

Chcete mít lehkou smrt?

Smrt je jistota, se kterou musí každý z nás počítat. Zaručená jistota, ke které se každým dnem stále více přibližujeme. Žel, lidé se problematikou smrti ve vztahu k sobě samým příliš nezabývají a začínají na ni myslet až tehdy, když se přibližuje jejich čas. Potom však už bývá většinou pozdě změnit něco na jejím průběhu a zásadním způsobem ovlivnit to, zda bude lehká, nebo zda budeme muset podstoupit těžký a zoufalý smrtelný zápas. Komu to není lhostejné, měl by proto již nyní začít žít tak, aby jeho smrt mohla být opravdu snadná.

Naši problematiku si přibližme na dvou příkladech, a sice na člověku materialistickém a ateistickém, čili člověku přesvědčeném o tom, že po smrti už nic není a na člověku idealistickém, čili přesvědčeném o existenci života po smrti.

Materialista a ateista věří jen ve svůj krátký pozemský život. Nic jiného pro něj neexistuje. Dokonce ani ve svých myšlenkách nepřekračuje hranice hmotného světa, protože i ve svém nitru se zabývá pouze tím, co je podle něj reálné a co tedy má nějaký význam a nějakou cenu. Svým jednáním i všem svým myšlením je proto pevně připoután na svět hmoty. Na svůj život v hmotném světě, který podle něj smrtí končí.

Této jeho základní filozofii je přizpůsoben celý jeho život a od ní se odvíjejí hodnoty, kterým věří. A protože je skálopevně přesvědčen, že žije pouze jednou je většinou toho názoru, že si je proto třeba života pořádně užít. Že je třeba žít naplno. K tomu jsou však potřebné prostředky, to znamená peníze, které mu zajistí přístup ke všem hmotným požitkům a radostem, které život nabízí. No a proto, aby peníze k tomu potřebné a získal, neváhá mnohokrát jednat nemorálně, nečestně, nelidsky a bez soucitu. Pro něj je totiž nejdůležitější pouze jeho vlastní užívání si života. Života, který si chce užít o to víc, o co víc je přesvědčen, že smrtí všechno končí.

Čas však letí, jeho život se přibližuje ke konci a připoutání takového člověka k hmotnému světu je obrovské, protože ho svým myšlením a jednáním neustále intenzivně živil.

A najednou nadejde chvíle smrti! Přichází smrt, která mu chce absolutně všechno sebrat. Onen člověk však není schopen myslet jinak, než myslel po celý svůj život a proto se svého života křečovitě drží. On nechce zemřít. On se nechce propadnout do nicoty a nebytí. O každou minutu života zoufale zápasí.

Na jedné straně je zde tedy neodvratnost smrti a na druhé straně křečovité upínání na hmotnou existenci. Co z toho může vzejít? Nic jiného, než těžký, zoufalý a bezvýchodný smrtelný zápas. Nic jiného, než smrtelný strach před nebytím, kterému se člověk všemožně brání. Takový postoj však pouze prodlužuje jeho boj se smrtí, způsobuje těžký smrtelný zápas a bolestivou smrtelnou agonii. Každá minuta, kterou člověk ve svém křečovitém připoutáni na hmotný život získává se stává pouze další minutou jeho agónie.

Toto však rozhodně není smrt lehká a my o této závažné problematice mluvíme právě z toho důvodu, aby co nejméně lidí muselo prožívat cosi podobného.

Proto se nyní podívejme na druhý příklad a sice na člověka přesvědčeného, že smrtí život nekončí. Není vůbec důležité, jakého je tento člověk vyznání. Důležité je, že věří v pokračování života po smrti a tato jeho víra je opravdu reálná a tedy reálně ovlivňující jeho dosavadní život.

Pokud totiž člověk opravdu věřil, že smrtí život nekončí, ale dále pokračuje, musel si být vědom i určité zodpovědnosti, která se za tím skrývá a na jejímž základě bude od něj na druhé straně požadované zúčtování všech jeho činů. Velké účtování nejen za jeho činy, ale i za jeho slova a myšlenky.

Neboť skutečná víra v život po smrti je spojena se Spravedlností, před jejíž obličej jednou předstoupíme. Takové něco však od člověka doslova vynucuje určitou výšku morální a etické kvality jeho života. Člověk už totiž nemůže jednat nemorálně, nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez soucitu vůči ostatním když ví, že jeho pozemský život jednou skončí a on bude muset předstoupit před Spravedlnost, které se bude muset zodpovídat ze všech svých slov, myšlenek a činů.

Takový člověk sice užívá věcí hmotných, užívá svého pozemského života, avšak není k němu tak křečovitě připoután a požitky hmotného druhu nejsou pro něj jedinou prioritou.

V určitém smyslu stojí nad věcmi a má nad nimi nadhled protože ví, že všechno hmotné bude jednou muset zde na zemi zanechat. A proto nestojí o to, aby se kvůli hmotným a pomíjivým věcem vnitřně zatěžoval nečestností, nespravedlností, nelidskostí, sobeckostí a bezcitností. Neboť v hodině své smrti bude muset všechno hmotné zanechat zde na zemi a tam na druhý břeh si bude moci vzít se sebou jen svou čestnost, dobrosrdečnost, ušlechtilost, spravedlnost, lidskost a soucitnost. Hmotné totiž zůstane zde ve hmotě. Jedině to duševní, ty duševní kvality a hodnoty, které jsme se snažili žít zůstanou našim majetkem. Zůstanou pokladem našich duší, který nám nikdo a nic nemůže vzít. Ani smrt!

Jak bude tedy probíhat umíraní takového člověka? Bude více méně bezbolestné, protože duše dotyčného byla zvyklá na nadhled nad věcmi i nad životem. A proto i nyní, v hodině smrti bude mít určitý nadhled, a to dokonce i nad svou vlastní fyzickou smrtí. Bude si totiž vědom toho, že smrt je jen brána, přes kterou je třeba projít do jiné roviny bytí.

Takový člověk bude brát svou smrt jako přirozenou skutečnost, na kterou je připraven a počítá s ní. Jeho vnitřek, jeho duše proto nebude mít problém odpoutat se od umírajícího těla, trpícího bolestí. Duše takového člověka se tedy rychle odpoutá od svého těla, protože na něm až tak křečovitě nelpí. A z tohoto důvodu ani nebude pociťovat fyzické bolesti a strasti umírání své fyzické schránky.

Je však třeba podotknout, že u člověka, který je přesvědčen že smrtí život nekončí musí jít o skutečné, upřímné vnitřně přesvědčení. Vnitřní přesvědčení, jehož důsledkem byl čestný, spravedlivý a ušlechtilý život, jako i živé přesvědčení o reálnosti existence jiné roviny bytí, do které vstupujeme svou smrtí.

Na tom, jaký je náš nejvnitřnější pohled na život a jaká z něj vyplývá naše základní životní filozofie tedy záleží jakým způsobem bude každý z nás umírat. Tím totiž, co skrýváme v hloubce svého nitra určujeme, jaká bude naše smrt. Zda lehká nebo těžká. Zda to bude plynulý přechod do jiné roviny bytí, nebo bezvýchodná smrtelná agonie naplněna strachem pádu do propasti nebytí.

Člověk by proto měl snažit žít svůj život správně a naplňovat ho pravými hodnotami pokud chce, aby jeho smrt byla opravdu snadná a bezbolestná. Míra její bezbolestnosti totiž záleží do našeho životního příklonu ke skutečným hodnotám, jakož i od míry našeho přesvědčení o realitě existence po fyzické smrti.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: čt únor 12, 2015 3:03 pm    Předmět: To co sejeme, budeme sklízet! Citovat

To co sejeme, budeme sklízet!


Ve světě kolem nás existují objektivní přírodní zákony, jejichž účinkům je podroben každý z nás. Co si však mnoho lidí nepřipouští a nedoceňuje je skutečnost, že stejně objektivnímu a důslednému dění je podrobeno i lidské nitro, to znamená naše cítění, myšlení, ale i naše řeč a jednání. Všechno toto podléhá velkému, jednotnému a zákonitému působení.

Pouze člověk sám se musí namáhat, aby tyto zákonitosti pochopil a přizpůsobil se jim, protože pokud to neudělá, jedině jemu samému to způsobí bolest a škodu.

Například pouze lidé samotní museli vlastním pozorováním přírody zjistit, kdy je třeba zasévat, aby mohli sklidit úrodu. Pokud by nezaseli v pravý čas, pokud by to ať již z neznalosti nebo lhostejnosti ignorovali, nic by se jim samozřejmě neurodilo a oni by museli trpět hladem, nebo dokonce zemřít.

Poznání a přizpůsobení se důslednému přírodnímu dění přináší tedy lidem prospěch a naopak jeho neznalost a ignorování jim musí přinést škodu a strádání.

No a tento jednoduchý princip fungování uvedených přírodních zákonů třeba pouze zobecnit na celkové působení Zákonů universa, kterým není podroben jenom náš vnější fyzický svět, ale stejně bezvýhradně i náš vnitřní život, čili naše myšlení, cítění, jakož i všechny vnější projevy naší osobnosti a to řeč a viditelné činy.

Pokud se tedy učíme poznávat Zákony univerza a v pozitivním smyslu přizpůsobujeme jejich účinkům své cítění, myšlení řeč i jednání, musí nám to přinést pouze štěstí, spokojenost, radost a mír.

Pokud ale tyto Zákony ignorujeme, byť jen v našem cítění nebo myšlení, ale třeba i v naší řeči a jednání, musí nám to přinést zlo, utrpení, bídu a konečně, pokud se v tom nezměníme, dokonce i záhubu.

Měli bychom si být proto vědomými toho, že nic k nám nepřichází náhodně. Svévolnost osudu neexistuje! To, co jsme nuceni v současnosti prožívat je pouze nevyhnutelným důsledkem příčin, které jsme kvalitou svého myšlení a cítění, jakož i své řeči a jednání vložili do soukolí Zákonů univerza. No a právě na základě nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího z nich, a sice Zákona zpětného účinku se k nám vrací přesně to, co jsme do stvoření vložili. Pokud to bylo dobré, vrací se nám dobro. Pokud to bylo špatné, vrací se nám zlo. Jaká byla tedy setba našich myšlenek, citů, slov a činů, přesně takového druhu bude i naše žeň. Je to spravedlivé až do těch nejmenších detailů.

Pokud se podíváme na jednotlivé lidské osudy i na tragické události globálního, celosvětového významu, pokud se podíváme na vše, co k nám přichází a teprve přijde mějme odvahu si uvědomit, že to všechno je jen sklizní toho, co jsme seli. Mějme odvahu přiznat si své chyby a najděme si čas, abychom pochopili, v čem jsme jednali špatně a nesprávně. A konečně vzbuďme v sobě sílu k tomu, abychom se změnily. Abychom zásadním způsobem změnili charakter svého cítění, myšlení, slovního projevu a jednání tak, aby k nám v budoucnu už nic špatného nemuselo přijít.

Pokud se totiž my lidé jako jednotlivci a nakonec i lidstvo jako celek neodvrátil od svých nesprávných cest, pokud nezačneme jednat v zohlednění neomylně působícího Zákona zpětného účinku, nebudou moci tito jednotlivci ani celé lidstvo očekávat nic dobrého. Budou totiž moci vždy očekávat jedině žeň své vlastní setby.

Měli bychom proto už jednou konečně poznat nutnost našeho podřízení se Zákonům univerza, aby naše žeň mohla být vždy jen dobrá a aby k tomu, co je jako výstraha uvedené v posledních statích Bible nemuselo zde na zemi nikdy dojít.

Nebo alespoň, aby tyto Biblí avizované události, pokud k nim pro lidskou nevoli respektovat Zákony univerza přece jen nakonec dojde, nemuseli mít pro nás až tak tragické a zničující důsledky. Naší včasnou proměnou k lepšímu můžeme totiž zlomit jejich hrot.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: čt březen 05, 2015 4:42 pm    Předmět: Existuje i smrt duchovního druhu! Citovat

Existuje i smrt duchovního druhu!


Člověk krmí pouze své fyzické tělo a zapomíná na potravu pro svého ducha. Nicméně tak, jakoby bez potravy postupně chřadlo a nakonec zahynulo jeho tělo, musí také bez potravy chřadnout, živořit a nakonec i zahynout jeho duch. Pokud se tak stane, jde o smrt duchovní.

Na světě žije obrovské množství lidí, kteří zanedbávají svého ducha tak, že v nich už jen slabounce doutná a oni se proto ocitají na hranici duchovní smrti. Mnozí žijí z tohoto důvodu už jen tělem a jeho potřebami. Ale tam, kde je jen tělo, tam se začínají shromažďovat supi! Neboť živoření na hranici duchovní smrti, projevující se už jen životem tělesným nemá ve stvoření absolutně žádné opodstatnění.

Velmi dobře víme, čím je třeba krmit naše tělo. Ale čím třeba krmit našeho ducha aby nezahynul?

Je třeba ho krmit a živit krásou, čistotou, ušlechtilostí, dobrem, spravedlností a lidskostí. Pěstováním čistých, ušlechtilých, dobrých, spravedlivých a lidsky vstřícných citů a myšlenek, jakož i slov a činů. Toto je potrava ducha, jejímž prostřednictvím sílí a prosperuje. Jejímž prostřednictvím je živým, radostným a vitálním.

Stejně, jak tedy dbá člověk o zdraví a prospěch svého těla měl by dbát i o zdraví a prospěch svého ducha. Neboť podstatou a jádrem každého z nás je právě duch! To jsme "my"! To je to naše pravé já, které využívá fyzického těla pouze jako prostředku pro život v hmotnosti. Duch je podstatou a jádrem našeho bytí! Je tím nejdůležitějším, co máme. Po smrti našeho těla totiž duch žije dál.

Avšak pokud postupně chřadne a nakonec už jen živoří náš duch, kterému se nedostávalo duchovní potravy, pak to znamená konec. Naše, už jen čistě tělesná existence ztrácí smysl, pokud v sobě nenese živého ducha.

V evangeliích se píše o soudci, který jednou přijde soudit živé i mrtvé. Ne však tělesně živé a tělesně mrtvé, jak se to prvoplánově nesprávně chápe, ale duchovně živé a duchovně mrtvé!

Evangelia jsou totiž spisy duchovního charakteru, hovořící o duchovních souvislostech bytí. Proto zmínka o soudu živých a mrtvých nemůže být chápána v zúženém slova smyslu jako soud fyzicky živých a fyzicky mrtvých.

Takové chápání by totiž bylo naprosto nelogické, protože člověk, který dbá o rozvoj svého ducha bude žít i po smrti fyzického těla. A zase naopak, pokud člověk nedbá o rozvoj svého ducha a nechá ho strádat, hladovět a nakonec i zcela pohasnout, takový člověk je ve skutečnosti mrtvým, ačkoli ještě fyzicky žije.

Slova o nezbytném souzeni živých a mrtvých, ke kterému jednou dojde tedy nemluví o fyzicky živých a fyzicky mrtvých. Hovoří o duchovně živých a duchovně mrtvých, z nichž ti živí vykročí na cestu života a ti mrtví na cestu cestu zatracení.

Vyživujme proto dobře svého ducha a pečujme o něj. Nechť nám roste, sílí a rozkvétá. Tak, jak každodenně dopřejeme svému tělu dostatek potravy, aby mohlo existovat, tak každodenně dopřejme i dostatek potravy svému duchu, aby i on mohl existovat. Posilujme ho a živme například krásou. Krásou všeho druhu, která ale musí být čistá a ušlechtilá.

Živme ho a posilujme našimi dobrými, čistými, spravedlivými a lidsky vstřícnými city a myšlenkami. Živme ho našimi ušlechtilými, dobrými a spravedlivými slovy a činy.

Pak bude náš duch růst a rozkvétat. A konečně, když odloží vnější obal svého fyzického těla bude moci vstoupit do nádherné, radostné a velkolepé věčné říše ducha. To je totiž cílem naší cesty stvořením a smyslem celého našeho bytí.

Kdo však každodenně nedbá a potřeby svého ducha a neposiluje ho, kdo sice nechává na něj působit krásu, avšak v její nečisté a poskvrněné podobě, koho myšlenky a city jsou nedobré, nečisté, nespravedlivé a lidsky nevstřícné a takovými jsou i jeho slova a činy, duch takového člověka trpí akutním hladem a stále více chřadne. Nakonec už jen jako maličké světélko slabě bliká a pomalu pohasíná. To je pak stav, ve kterém člověku zbývá už jen tělo s jeho pudy a s jeho rozumem.

Cit, který je projevem ducha se ztratí. Tím nejvyšším v člověku, v němž odumírá jeho duch se stává rozum. Takový člověk se pak stává duchovně mrtvým, rozumovým automatem bez citu. Stává se chladným, kalkulující strojem, stává se hmotou, stává se už jen čistě tělem. Tělem, nad kterým, jak je psáno v Bibli, pomalu začínají kroužit supy, protože prakticky ho již lze považovat za mrtvého.

Chceme být snad i my odstranění z tohoto stvoření jako neživé mrtvoly? Chceme vari kráčet vstříc takovému osudu?

Pokud ne, posilujme každodenně svého ducha a dopřejme mu péče, potravy a výživy, jaká mu přísluší, aby mohl sílit a prosperovat. Aby se v síle krásy, ušlechtilosti, dobra, spravedlnosti a lidskosti rozzářil jako jasný plamen, šlehající vstříc věčnému spojení s nádherou velkolepé říše ducha.

Toto je vize a toto je cíl, ke kterému má směřovat životní úsilí každého z nás.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: po březen 30, 2015 12:52 pm    Předmět: Nepříjemné výroky Krista Citovat

Nepříjemné výroky Krista

V evangeliích s nachází několik, lidem nepříjemně znějících Kristových slov. Ty jsou z tohoto důvodu křesťanskými církvemi obecně jakoby obcházena a nebývají středem zájmu kazatelů, ani obsahem jejich kázání. Jednoduše se o nich mlčí, jakoby vůbec neexistovaly.

Jedním z příkladů takových Kristových znepokojujících výroků je i toto podobenství:

Jistý člověk si ve své zahradě zasadil strom a čekal, kdy mu přinese ovoce. Čekal několik let a stále nic. Když ho už přešla trpělivost, přišel k zahradníkovi a řekl: Utni jej, vždyť nač darmo využívá půdu.

Zahradník však odpověděl: pane, počkej ještě rok, dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese úrodu, potom ho dáš skácet.

O čem nám říká toto podobenství? Je to obrazné vyjádření zcela konkrétního dění, které proběhne ve stvoření.

Člověkem, který zasadil strom do své zahrady je Stvořitel. Stromem je člověk a zahradou stvoření. Stvořitel daroval člověku vědomé bytí, umožnil mu žít ve svém stvoření a celé věky trpělivě čekal na to, kdy "strom" přinese ovoce. "Ovocem" je plné rozvinutí spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, dobrotivosti, laskavosti, ohleduplnosti a lidskosti v člověku.

V podobenství se tedy říká, že Bůh, který stvořil člověka a umožnil mu vědomou existenci ve stvoření od něj očekává ovoce plného rozvinutí dobra. Podobenství však zároveň říká, že Stvořitel není ochoten čekat donekonečna, ale pouze určitý čas. Že každý jím zasazený "strom" prostě musí do určité doby přinést ovoce, protože jinak bude vydán příkaz k jeho skácení, aby darmo nevyužíval půdu. Čili aby už nadále nemohl zneužívat láskyplnou možnost svého vědomého bytí ve stvoření pouze ke špatnému.

Podobenství dále říká, že lidé obecně nechtějí a nemají zájem přinášet dobré ovoce a že Stvořitel již z tohoto důvodu dal příkaz k tomu, aby byly všechny neplodné a neúrodné stromy z jeho zahrady vykáceny.

Kdo je však onen zahradník, prosící Hospodina o shovívavost, na jehož podnět byla lhůta ještě o něco prodloužena?

Tím zahradníkem je Boží Láska!

Bůh je totiž ve své podstatě přísný a spravedlivý. Avšak jeho částí je i Láska. A tato Láska ještě na nějaký čas zadržela ruku jeho Spravedlnosti! Tato Láska přišla mezi lidi v osobě Ježíše Krista a darovala jim Slovo. Slovo jim jasně ukazuje, jak mají myslet, mluvit a jednat, aby byli schopni přinést v co nejrychlejším čase ovoce, očekávané od Stvořitele.

Ovocná zahrada plná stromů, kterou je lidstvo na zemi byla tedy zkypřená Kristovým učením, aby už konečně přinesla Stvořitelem očekávané a požadované ovoce čestného, ​​ušlechtilého, spravedlivého a čistého lidství.

Tím, co však musíme mít ustavičně na zřeteli je poslední věta Ježíšova podobenství. Přednesl ji zahradník a ta věta zní: dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese žádné ovoce, pak ho dej pokácet.

Lhůta určená k tomu, aby lidstvo přineslo očekávané ovoce není tedy nekonečná. Naopak tato lhůta, která byla milostivým aktem Boží Lásky už jednou prodloužena se stále více přibližuje ke svému konci. Blíží se tedy doba, kdy začnou být káceny všechny neplodné a neužitečné stromy z ovocné zahrady zvané Země.

V zahradě budou smět zůstat jen stromy, přinášející ovoce. Taková je totiž Vůle Majitele zahrady. Ten v ní už totiž více nechce trpět neužitečné stromy. Stromy, které z Lásky Boží dostali ještě poslední šanci, ale nevyužili ji.

Nemysleme si tedy, že tak, jak to všechno šlo dosud to půjde donekonečna. Nemysleme si, že nečestnost, chamtivost, sobectví, bezohlednost, podvod, lež, nečistota a neušlechtilost, které dnes vládnou na zemi se tu budou roztahovat ustavičně.

Jen z velké Lásky Boží byl nám lidem ještě darován čas na proměnu. Na proměnu k lepšímu!

Ano, Stvořitel je milosrdným, milujícím, milostivým a trpělivým, ale nikdo nemůže jeho Lásku zneužívat donekonečna. Čas, který nám byl až dosud darován jsme měli využít k tomu, abychom se stali láskyplnými, dobrotivými, poctivými a spravedlivými. Abychom prostě přinesli požadované ovoce.

Pokud však tuto Stvořitelem darovanou příležitost správným způsobem nevyužijeme a budeme neustále sklouzávat k nečestnosti, nespravedlnosti, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, neušľachtilosti, nečistotě, povrchnosti a neúctě vůči Tvůrci, čeká nás s největší pravděpodobností osud neplodného stromu zmiňovaného v podobenství.

PS. Je třeba zvláště zdůraznit, že tento text nemá spojitost s žádnou církví ani náboženstvím. Hovoří pouze o plnění nebo neplnění požadavků Stvořitele vůči člověku. A tyto požadavky byly jasně formulovány v Desateru, jako i v učení Ježíše Krista.

Není tedy rozhodující, zda je člověk v nějaké církvi či nikoliv. Rozhodující je, zda ve svém životě jedná a myslí v souladu s Kristovým učením a s Desaterem.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: čt duben 30, 2015 3:42 pm    Předmět: Jiný a zvláštní pohled na sexualitu Citovat

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".

Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Filip



Založen: 4.1.2014
Příspěvky: 42

PříspěvekZaslal: po květen 04, 2015 10:16 am    Předmět: Všichni hrajeme divadlo. Morálka a etika jednání v roli Citovat

,,Všichni hrajeme divadlo.,, Morálka a etika jednání v roli
Profesor Jan Sokol, Konference Poslanecké sněmovny a Nejvyššího soudu, 10. 4. 2013

Vážené dámy, vážení pánové

rád bych poděkoval pořadatelům za pozvání a vám všem za trpělivost, s níž snášíte mé laické výlety do oblasti práva. Dnes bych ale chtěl hovořit o problému mravním, který patří do praktické filosofie a práva se týká jen nepřímo. Chci tím zpochybnit ten zdánlivě jednoduchý protiklad mezi jednotlivcem a státem, zejména tradiční představu autonomního jednotlivce. Téma se mi zdá ale aktuální také proto, že po mém soudu souvisí s problémem korupce. O tom se dnes hodně mluví, a přece si stále nejsme jisti, v čem přesně spočívá. Chci tedy mluvit o otázkách mravnosti, pokud člověk jedná v nějaké roli.

Až na docela nepatrné výjimky, vychází celá tradice praktické filosofie z -metodického individualismu-. Předpokládá, že jednající osoba se

1. rozhoduje svobodně a jedná sama za sebe,
2. zachází jen s tím, co jí patří a
3. za své jednání nese plnou odpovědnost.

Tak jako v jiných oborech i zde tento metodický individualismus výrazně zjednodušuje uvažování i argumentaci, protože vztahy mezi jednotlivými osobami jsou čistě ,,bilaterální,, a v moderní společnosti více méně symetrické: ,,já pán ? ty pán,,. Proto na ně lze také aplikovat kouzelně jednoduché zásady vzájemnosti, jako je Zlaté pravidlo, kategorický imperativ nebo moderně řečeno ,,test záměnou rolí,,: kdykoli se rozhoduješ a jednáš, představ si sám sebe v kůži toho druhého.

Bohužel tento prostý a průhledný model lidských vztahů v moderní době čím dál tím méně odpovídá skutečnosti. Ne že by bilaterální a souměrné vztahy mezi lidmi zmizely, ale panují spíš v soukromé sféře, kdežto dnes se čím dál tím častěji rozhodujeme a jednáme ve vztazích daleko složitějších. Na úřední jednání policisty, soudce, ale ani politika, advokáta nebo učitele se zlaté pravidlo aplikovat zřejmě nedá. Když policista dává pokutu, nesmí uvažovat o tom, zda by chtěl pokutu také dostat. Podobně učitel, když dává špatnou známku, nebo politik, který prosazuje nějaké nepříjemné opatření. Nejednají totiž sami za sebe, ale z nějakého pověření a v zájmu společnosti.

Ve slavné knížce, v češtině s provokativním názvem ,,Všichni hrajeme divadlo,,, ukázal americký sociolog Erving Goffman, že v moderní společnosti musí člověk čím dál tím častěji vystupovat v nějaké roli. Nejčastěji v roli zaměstnance, ale také v roli například zástupce, správce, voleného funkcionáře, představitele atd. V žádné z nich se nedá říci, že by se rozhodoval zcela svobodně a jednal jen sám za sebe. Právě naopak, i v té nejjednodušší roli zaměstnance musí samozřejmě jednat v zájmu a podle pokynů svého zaměstnavatele či nadřízeného, případně klienta, svěřence, pacienta atd. Ti od něho právem očekávají spolehlivost a vyžadují loajální činnost ve svém, nikoli v jeho zájmu. Jejich vztah je sice bilaterální, ale rozhodně ne symetrický.

Ještě složitější je situace volených zástupců, představitelů a vůbec mluvčích nějaké instituce, kteří za ni mají rozhodovat, jednat a vystupovat před veřejností. Nejsou vázáni jen loajalitou vůči svým organizacím a zaměstnavatelům, vůči voličům nebo klientům Jsou totiž zpravidla členy nějakého týmu ? například politické strany ? která vyžaduje určitou míru koordinace a solidarity, ,,pracovního konsensu,, (working consensus), zejména když vystupují před veřejností ,,na scéně,,, jak říká Goffman. Ten si všichni musí nějak vyjednat a pak představovat před diváky, i když je to samozřejmě kompromis a sami s ním tak docela nesouhlasí. Proto ,,hrají divadlo,,, což nemusí být jen přetvářka, ale tak jako u divadelního herce prostě požadavek jejich profese. Své případné námitky a výhrady si mohou jednotliví ,,herci,, se svými ,,režiséry,,, nadřízenými či kolegy vyřídit jen ,,za scénou,,, když jsou mezi sebou a ne před očima veřejnosti.

To je tedy sociálně psychologická, čistě deskriptivní stránka věci. Jednání v roli však má i svoji palčivou stránku mravní či normativní, které se praktická filosofie zatím v obecné rovině vyhýbala. Musím se tu tedy vydat na nejistou půdu vlastních úvah a mohu se opřít jen o již popsané a publikované příklady. Soukromník, jak jsem řekl, zachází jen s tím, co mu patří, co je v jeho vlastnictví. Naproti tomu člověk v instituci a v roli nakládá s prostředky a pravomocemi, které nejsou jeho. Jsou mu jen svěřeny, a i když s nimi různě zachází, smí to dělat jen za jistých podmínek a k přesně určeným účelům. Kdykoli tyto meze překročí, může za to být volán k odpovědnosti, ať už by šlo o zpronevěru, zneužití nebo jen zanedbání. Takové jednání může být jistě korupční, ale i kdyby je dělal v tom nejlepším úmyslu, nemůže je obhájit. I kdyby chtěl starosta pomoci matce s plačícím nemluvnětem, z obecní pokladny to udělat nesmí.

Obecně se dá říci, že člověk v roli se musí naučit tato jednání, kde zachází se svěřenými prostředky a pravomocemi, přísně oddělit od svých osobních zájmů, od svého soukromého života, kde platí jiná morální i právní pravidla. Nejde přitom jen o zacházení se svěřenými prostředky. V soukromém životě je běžná a samozřejmá určitá velkorysost, kdy by člověk sice mohl trvat na svém právu, ale v zájmu dobrých vztahů nad maličkostí mávne rukou a svého oprávnění se vzdá. Když jde koupit deset deka salámu a prodavačka se zeptá ,,je to trochu víc, můžu to nechat?,,, málokdo bude trvat na svém. Pokud ale jedná v roli, nemůže si přísně vzato nic takového dovolit. Finanční kontrola bude trvat na tom, aby účty odpovídaly přesně, a neuzná argument, že se jedná o maličkost.

Takže v prvním kroku musí člověk striktně oddělovat svůj soukromý život a zájmy od svého působení v roli, jakkoli to může být obtížné. Ale je to všechno, co se po něm chce? Z čistě právního hlediska by se mohlo zdát, že ano. Ve skutečnosti je to ještě o trochu složitější. Ve slavné knize o procesu s Adolfem Eichmannem Hana Arendtová tento názor fakticky zpochybnila. Eichmann, zodpovědný za velkou část ,,konečného řešení židovské otázky,,, se zde totiž předvedl jako naprosto dokonalý úředník. V soukromém životě dobrý otec spořádané rodiny dokázal ve své hrůzné roli tuto lidskou stránku dokonale vypnout a jednat v intencích svých nadřízených bez nejmenších pochybností. Své soudce vyděsil tím, že stále citoval Kanta a jeho vysoké hodnocení povinnosti. Korunu tomu nasadil, když připustil, že asi třikrát selhal ? a to když několika Židům umožnil, aby se deportaci vyhnuli. U soudců si tím ovšem přitížil a postavil je do velmi obtížné situace: zřejmě nelhal a o své nevině byl upřímně přesvědčen..

Nejsem vůbec kompetentní posuzovat právní stránku Eichmannova procesu a omlouvám se, že jsem problém demonstroval na tak drastickém případě. Zdá se mi však, že se s podobným dilematem setkáváme i v docela běžných občanských situacích. Německý sociolog Niklas Luhmann přesvědčivě popsal moderní společnosti jako soubory autopoietických segmentů, které se ze společnosti samy vydělují, komunikují převážně uvnitř svých vlastních světů a stanovují si vlastní pravidla pro komunikaci s okolím. Jenže v tom právě vidím velké nebezpečí institucí, že se s pomocí zaměstnanecké discipliny mohou dokonale uzavřít a oddělit od okolního lidského světa. Ten pak ovšem také nemá žádné možnosti odhalit, pokud se uvnitř těchto organizací dějí nějaké nepravosti. Dokonce ani tehdy, když toto okolí přímo ohrožují.

Pokud chemická továrna vyrábí a používá nějaké nebezpečné látky, jenom insider na to může upozornit a nikdo jiný. Pokud v nějaké veřejné organizaci kvete korupce, jenom insider na ni může narazit a pokusit se zjednat nápravu. Musí přitom evidentně porušit nejen vnitřní předpisy organizace a svoji loajalitu vůči ní, ale často i kamarádskou solidaritu se svými spolupracovníky. Své vlastní zájmy přitom téměř jistě poškodí a navíc bude v očích mnoha lidí ještě vypadat jako udavač. V posledních letech jsme zažili několik takových medializovaných případů a dokonce i někteří politici zahráli na tuto strunu, jen aby dopad skandálu svedli na toho, kdo jej vůbec umožnil odhalit. Žumpa ostatně také páchne, až když se začne vyvážet.

Oblast svobodného jednání soukromého občana jsem na začátku charakterizoval za třetí také tím, že za své jednání a jeho důsledky nese plnou a nedělenou odpovědnost. Také v tomto bodě se jednání v roli zásadně liší. Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu je zákonem výslovně omezena do výše několika měsíčních platů. Čím větší a mocnější organizace, tím obtížnější bude tuto odpovědnost vůbec vypátrat a individuálně přisoudit. Možná to vůbec nepůjde a administrativní postupy při podpisování důležitých rozhodnutí skutečnou odpovědnost vlastně vylučují. Pokud mohu posoudit praxi posledních let, i význam jednotlivého podpisu se výrazně oslabil a často slýcháme, že je to pouhá formalita, protože ,,odpovědná osoba,, pořádně nevěděla, co podepisuje.

Nemluvím o tom všem samozřejmě proto, abych jen podporoval defétistické nálady, u nás tak silně rozšířené. Chtěl jsem vás jen upozornit na nové problémy, jak je vidím z hlediska praktické filosofie, a možná i povzbudit, abyste se nebáli o nich také přemýšlet. Samy od sebe se jistě nevyřeší a i ,,neviditelná ruka trhu,, ? pokud se na nich přímo nepodílí ? je na ně zřejmě krátká.

Profesor Jan Sokol
(Konference Poslanecké sněmovny a Nejvyššího soudu, 10. 4. 2013)
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: po květen 18, 2015 6:35 pm    Předmět: Proč jsou životy mnoha lidí bezúčelné? Citovat

Proč jsou životy mnoha lidí bezúčelné?

Život mnoha lidí této země se míjí svému skutečnému účelu. Je nesmyslným, protože postrádá pravý smysl. Je to smutné, ale žel mnozí lidé aniž by o tom vůbec věděli, promarňují vlastní život, ačkoli paradoxně oni sami jsou přesvědčeni o opaku.

Tuto kontroverzní skutečnost si zkusme přiblížit na základě následujícího přirovnání:

Jíme jednoznačně pouze proto, abychom žili. Dostatek jídla představuje jeden z nejhlavnějších předpokladů pro život, ale i přes jeho nezbytnost není jedení pravým účelem našeho bytí. Je jen prostředkem k účelu, protože jíme, abychom žili, ale nežijeme, abychom jedli.

Nicméně žel, přece jen existují lidé, pro které se právě jedení stalo ústředním motivem, ne-li dokonce jádrem a podstatou celé jejich existence. Dobré jídlo a jeho dostatečné množství pro ně mnohdy představuje to největší životní potěšení. O podobných lidech se ale nedá říct nic jiného, ​než jen to, že se minuly pravému účelu vlastního života, protože prostředek k účelu zaměnili za účel samotný.

No a žel, existuje mnoho lidí na této zemi, jednajících stejným způsobem ve vztahu k vlastní hmotné existenci. Naše fyzická existence v hmotném světě totiž není samotným účelem našeho bytí, ale pouze prostředkem k účelu.

Neboť skutečným účelem našeho života a celé naší existence nemá být hmotný a materiální život samotný, ale něco jiného. Něco vyššího! Hledání něčeho Vyššího!

Čeho? Přece hledání Světla! Hledání Boha! Toto je hluboký smysl a skutečný účel pozemského bytí!

Smyslem a účelem života každého z nás je tedy usilovat se co nejvíce přiblížit ke zdroji a východisku všeho - ke Stvořiteli. Neboť my lidé jsme kdysi dávno vyšly z jeho rukou jako neuvědomělé jiskřičky vědomí, které mají prostřednictvím své touhy po opětovném návratu, prostřednictvím své touhy po Stvořiteli, po jeho Světle, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů postupně sílit ve svém sebeuvědomění. A nakonec se jako plně sebauvedomelé bytosti navrátit zpět do jeho blízkosti. Jde zde tedy o vývoj, který máme uskutečnit v hmotném stvoření. A právě v něm, v uskutečnění a naplnění vlastního duchovního vývoje spočívá vznešený účel a vysoký smysl fyzické existence každého z nás.

Touha po Světle, po Stvořiteli, čili po nejvyšším a nejvznešenějším, co vůbec existuje má totiž schopnost zvedat a povznášet celý náš život. Má schopnost dělat jej lepším. Vyvolává a způsobuje náš vnitřní, osobnostní růst, který má zároveň ten nejpozitivnější vliv na naši čistě hmotnou existenci a na naše reálné hmotné poměry.

Neboť člověk, usilující o to nejvyšší Dobro se nevyhnutelně sám stává lepším. A člověk, který se stává lepším má nevyhnutelně stále lepší a pozitivnější vliv na vše, s čím přichází do styku. A tedy i na své čistě hmotné okolí.
Tragédie lidstva však spočívá ve skutečnosti, že lidé nenaplňují pravý účel vlastního bytí a že si prostředek k účelu, kterým je hmotné bytí, zaměnili za účel samotný. Že podobně jako ti, kteří nejedí aby žili, ale žijí aby jedli, nehledají prostřednictvím své vlastní hmotné existence Stvořitele, ale svou hmotnou existenci považují za ten jediný a hlavní účel všeho.

Tito lidé tedy prostřednictvím vlastního fyzického bytí nehledají Boha, protože jejich jediným "božstvem" se jim stala jejich současná, osobní hmotná existence. Tím ale zaměnili prostředek za účel, na základě čeho se jejich život stává nesmyslným, protože se míjí pravému smyslu a účelu. A protože duševní obzor takových lidí nepřesahuje dokonce ani jen v cítění a myšlení hranice hmotného, ​​nemá je co táhnout nahoru a posouvat osobnostně výše. Proto se neustále pohybují pouze v hranicích hmotného, ​​jako v začarovaném a bludném kruhu.

Z tohoto důvodu lidé uvízli v osidlech bezvýchodného existencionalismu a osobního egoismu. Neboť pokud je mým jediným božstvem mé vlastní já, čili moje vlastní hmotné bytí, nemůže z toho povstat nic jiného, ​​než nezdravý individualismus a přehnaný egoismus, snažící se vždy a všude prosazovat především zájmy vlastního já. Zájmy vlastního já, které pro dotyčného člověka v jeho hmotně zúženém pohledu představuje celé jeho bytí a celý jeho vesmír.

Tím ale vznikají spory, hádky, nedorozumění, sváry, napětí, násilí a války. Mezi lidmi totiž není žádného obecně sjednocujícího činitele, protože každý hájí především své vlastní zájmy. Malí "bohové", za kterých se lidé na zemi považují přicházejí, a budou vždy při prosazování vlastních zájmů přicházet do sporů a konfliktů s jinými malými "bohy". Takto to na zemi vždy chodilo a dosud chodí.

Jaké by to ale bylo jiné a mohlo být jiné, kdyby lidé znali a naplňovali skutečný účel vlastního života? Kdyby usilovali ke Světlu? Kdyby usilovali k Bohu, který je tím nejvyšším Dobrem, jaké existuje? Kdyby usilovali o poznání jeho Vůle a jeho Zákonů? Kdyby pochopili, že ne oni jsou "bohy" a "pány", ale naopak, oni sami mají usilovat co nejvíce se přiblížit k poznání Vůle skutečného Boha a Pána? Kdyby pochopili, že právě hledání a naplňování jeho Vůle představuje skutečný účel celého jejich bytí? Kdyby pochopili, že při naplňování tohoto skutečného účelu bytí jim nemohou být ostatní lidé nikdy žádnými nepřáteli ale naopak přáteli a pomocníky, s nimiž je spojuje jeden velký, stejný a společný cíl?

Ano, pravda je taková, že lidstvo se bude bez pravé snahy o přiblížení se k Bohu navždy utápět ve svých sporech, ve svém nepřátelství a nevraživosti, pramenících z mylného zbožštění vlastní hmotné existence. Avšak jedině v touze po Světle, po Bohu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po jejich naplňování, jedině v tomto se nachází velký a sjednocující činitel, který musí všechny lidi vždy jen spojovat.

Pokud to nepochopíme, budeme si vždy nepřáteli nebo konkurenty. A pokud budeme neustále setrvávat v tomto našem nepochopení a z něho vyplývajíciho nepřátelství, nakonec sami sebe zničíme.
Neboť ten, kdo nekráčí k Bohu a k jeho Světlu, může kráčet už jen jediným možným směrem. Směrem úplně opačným! Směrem k záhubě, sebezničení a zatracení! Směrem k temnu!

PS. Pokud bylo v textu mluvené o víře v Boha, neznamená to, že tato víra musí být nutně ztotožňována s členstvím v nějaké církvi. Člověk může být v církvi, ale nemusí, protože pravá cesta k Nejvyššímu je cestou plnění jeho Vůle a jeho Zákonů. To je to nejpodstatnější, přičemž to, zda jsme či nejsme v nějaké církvi je vedlejší.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Petr Zeman



Založen: 23.2.2008
Příspěvky: 131

PříspěvekZaslal: čt květen 21, 2015 9:01 pm    Předmět: Citovat

Děkuji autorům této rubriky za spoustu skvělého materiálu.
Používám Vaše texty jako odpověď různým spamerům (Nigerijští kupující k mým inzerátům, nabídky k sňatku od černošských krasavic, nabídky ke společnému podnikání v Číně, nabídky abych dělal ředitele apod.)
Většinou se mi poté co přečtou ty vaše plky již nikdy neozvou......
Ještě jednou díky a těším se na spoustu dalšího materiálu, jímž budu zahlcovat emailové schránky a překladače různých podvodníků.
Petr Zeman
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail
Blanka Vávrová



Založen: 25.5.2007
Příspěvky: 531

PříspěvekZaslal: st červen 03, 2015 3:06 pm    Předmět: Pobavil. :-) Citovat

Pobavil. Smile
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: ne červen 14, 2015 5:54 pm    Předmět: Existují i ​​lidé bezduší? Citovat

Existují i ​​lidé bezduší?

Nejvnitřnějším jádrem každého člověka je jeho duchovní jiskra. V tomto ohledu jsme si všichni absolutně rovni. Každý z nás přišel do hmotnosti za účelem svého osobního vývoje k plnému sebeuvědomění. To znamená, že naším úkolem je roznítit původní, malou a nevědomou duchovní jiskru v šlehající plamen ducha, čímž se staneme plně vědomou duchovní bytostí, stojící správně ve stvoření a žijící v bezvýhradném souladu s jeho Zákony.

Toto je skutečným smyslem našeho bytí a k tomuto cíli by mělo směřovat naše celoživotní snažení. Máme neustále růst v poznávání stvoření, v poznávání jeho Zákonitostí a tak dozrávat až k plné dokonalosti, abychom jednou, jako dokonalé duchovní bytosti mohli opustit hmotnost a dostat do daru korunu věčného života v zářivé říši ducha.

Ale žel, realita je úplně jiná. Stačí se pouze podívat kolem sebe. Kolik lidí opravdu zaměřuje své životní snažení správným směrem? Tisíce, ba miliony mají úplně jiné starosti a ani netuší, co je skutečným smyslem jejich bytí. Bezhlavě se ženou za penězi, za kariérou, za majetky, za hmotnými požitky, za drahými a příjemnými dovolenými, za lepšími auty a tak dále a tak dále.

Jejich duchovní jiskra, kterou mají samozřejmě i oni proto pouze slabě a mihotavě bliká, zazděna, zapomenutá a zasypána tam, kdesi v jejich nejhlubším nitru. Tito jedinci jsou na míle vzdáleni od šlehajícího duchovního plamene, kterým po tolika staletích vývoje na zemi a v tomto stvoření už měli dávno být.

Žel, miliony lidí promrhali takovým materiálním přístupem k životu již desítky vlastních minulých inkarnací a věrni této tradici, promrhávají i své současné pozemské bytí, přičemž netuší, že dalších příležitostí k procitnutí už vůbec nemusí být hodně.

Mnozí spali hlubokým duchovním spánkem už před 2000 lety. Stali se neschopnými vnímat duchovní rozměr bytí a proto jakákoliv snaha pomoci jim se jevila jako víceméně zbytečná. Z tohoto důvodu musel sám Velký Učitel ve vztahu k takovým lidem prohlásit: Neházejte perly sviním.

Tvrdá slova, ale žel pravdivá, protože bytost, která zahrabala svou duchovní jiskru a zapomněla na ni, takovou bytost nelze nazvat v plném slova smyslu člověkem.

Každý z nás má tedy ducha - duchovní jiskru. Kdo s ní však ztratil jakýkoliv kontakt, toho lze zcela oprávněně nazvat bezduchým a Velký Učitel, který byl Láskou nazval takových lidí mrtvými.

Možná se mnohým bude zdát zvláštní, proč Kristus, který byl ztělesněním Lásky používal takové dost, nazvěme to, expresivní výrazy. Právě proto, že byl paradoxně Láska! Avšak Láska pravá a skutečná, která v sobě nese přísnost tak, jako růže trny. Pravá láska totiž dává bližnímu ne to, co je mu příjemné, ale to, co je pro něj užitečné. Pravá láska proto pojmenovává věci pravým způsobem, který se právě svou přísností může ještě dotknout člověka, zanedbávajícího svou, již pomalu vyhasínající a usínající duchovní jiskru. A takový člověk, který si uvědomí tuto trpkou pravdu, se může ještě s vypětím všech sil, které mu zůstaly duchovně vyšvihnout tam, kde měl již v současné době stát. Je to možná jedna z jeho posledních šancí!

Neboť žel, v zákonitém chodu tohoto stvoření je pevně vymezena hranice, dokdy musí každý z nás splnit určité vyšší duchovní požadavky, jejichž splnění nás bude opravňovat k dalšímu životu ve stvoření. K životu na mnohem vyšší úrovni.

Kdo tyto požadavky ale nesplní, bude vymazán z knihy života, protože byl duchovně příliš líný. Vůbec se totiž neusiloval naplňovat skutečný smysl svého bytí a mnohé jiné věci považoval za mnohem důležitější.

O ničem jiném, než právě o tomto ději říká známé podobenství o pěti rozumných a pěti nerozumných pannách. Ty první byly připraveny, čili duchovně zralé, čímž se kvalifikovali na další, vyšší stupeň života ve stvoření. Naopak před těmi druhými, které zůstaly nepřipravené, čili duchovně nezralé, zůstane navždy zavřená nedobytná železná brána a oni bolestně pochopí, že prohráli celé své bytí.

Každý z nás má svobodnou vůli a může se proto sám rozhodnout, kterým směrem bude kráčet. Zda směrem k duchovním hodnotám, čili k právu na další život, nebo směrem k "hodnotám" hmotného druhu, což však znamená jistou záhubu. Svobodná vůle v rozhodování nemůže být a ani nebude nikomu upřena. Není ale v silách člověka uniknout důsledkům, které mu jeho svobodné rozhodnutí přinese.

Toto je odpovědnost, kterou má každý z lidí k sobě samému a o důsledcích které by měli být všichni otevřeně a pravdivě informováni. Informovaní proto, aby se byli schopni po hlubokém zvážení všeho samostatně a svobodně rozhodnout správným způsobem.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: čt červenec 16, 2015 2:37 pm    Předmět: Co chybí sexuální výchově? Citovat

Co chybí sexuální výchově?

Co podstatného chybí současné koncepci sexuální výchovy? Proč tak pobuřuje určité skupiny obyvatelstva? A nejen u nás, ale i na západě? Proč i na tak pokrokovém západě projevují někteří rodiče ostrý nesouhlas a svým odmítáním účasti dětí na vyučování se nejednou dobrovolně vystavují státní perzekuci? Ve vyhrocené podobě dokonce až vězení?

Už jen při zběžném pohledu na pár obrázků, nacházejících se v učebnicích sexuální výchovy třeba v norských, nebo německých školách začínáme odpověď tušit.

Odpor se zvedá proto, že lidé, kteří nejsou dosud zcela otupělí morálním úpadkem společnosti jasně vnímají, že v dětech jsou prostřednictvím současného pojetí sexuální výchovy cíleně prolamované a destruované všechny hranice zdravého studu. Že je v nich prostřednictvím vulgárně exaktní racionality potlačován stud, který v souvislosti s těmi nejintimnějšími věcmi přirozeným způsobem pociťuje každá normální lidská bytost.

Všechny sexuální aktivity, ba dokonce i ty méně standardní mají být považovány za zcela normální a rovnocenné. Moderní a vzdělaný člověk má o nich vědět a nemá mu dělat žádný problém otevřeně o nich hovořit tak, jak se mluví o těch nejpřirozenějších lidských potřebách, jako je jídlo, odpočinek, zájmy a podobně.

Jistěže je třeba, aby byl mladý a dospívající člověk informován i v této oblasti, avšak rozhodující roli zde má sehrát správná míra mezi potřebou informovat a zdravým přirozeným studem, který pociťuje každý normální člověk, když se začne mluvit o intimních věcech. Mezi těmito dvěma polohami, a zvláště ve vztahu k dětem a dospívajícím, musí existovat citlivá rovnováha. Rovnováha mezi respektováním přirozeného studu a nutností informovat.

No a právě v nerovnováze těchto dvou aspektů spočívá velká část celého problému, protože onou potřebou informovat je v mladých lidech vulgárně racionalistickým způsobem doslova převálcované jejich přirozené pociťování studu. Je potřené jako něco prožitého a v dnešní moderní době už zastaralého.

Nicméně právě toto je jedním z největších zločinů, který je v současnosti páchán na dětech a mladých lidech. Je to zločin, spočívající v destrukci studu, který naopak má být respektován, kultivován a podporován, jako jedna ze základních složek harmonicky rozvinuté a morálně pevně stojící osobnosti.

Žel, současné vnímání studu je typickým odrazem hodnotového systému dnešní konzumní společnosti ateistického a materialistického charakteru. Vrcholným ideálem tohoto systému je totiž užívání si. Vše životní úsilí takovýmto způsobem smýšlejících a jednajících lidí se upíná především k získávání finančních prostředků, jejichž dostatkem si může člověk zajistit tu nejširší škálu možností, jak si co nejlépe a po všech stránkách užít svého života.

Za účelem užívání si získává většina lidí nutné finanční prostředky svou prací, ale dá se k ním samozřejmě dojít i jinak, pokud je člověk "chytrý". Existuje totiž stále se rozrůstající skupina lidí, kterým nic neříkají žádné etické, či morální kritéria. Vždyť z hlediska hodnot dnešní společnosti je důležitá především výška konta a tedy solventnost. To, jakými prostředky člověk tohoto cíle dosáhl je důležité již méně, nebo je to docela nepodstatné.

A aby člověk mohl být zcela neomezeným ve svém základním právu užívání si všech radostí života, je snahou konzumní společnosti odstranit v tomto směru všechny omezující překážky. No a v souvislosti s naší konkrétní problematikou lidské sexuality je to pociťování studu, který začal být považován za něco svazujícího, překážejícího a nemoderního.

O tom, že je to právě takto a ne jinak svědčí například oblast rovnosti manželských svazků homosexuálních partnerů, nebo dokonce možnost svobodné volby příslušnosti k určitému pohlaví. Není tedy vůbec rozhodující, jakého pohlaví člověk je, ale jak se on sám cítí. Jednoduše řečeno, cílem materialistické společnosti je odstraňování všech bariér a omezení, které by člověku mohly potencionálně překážet v jeho užívání si.

Co je však onen stud, který tak velmi vadí sociálním inženýrům dnešní doby?

Je to něco, co máme v sobě v souvislosti s sexualitu hluboce zakořeněné. Je to něco, co člověka vůbec dělá člověkem a co nás odlišuje od zvířat. Zvíře totiž stud nepociťuje, ale člověk ano.

Proč?

Protože stud je projevem vyšší, lidské podstaty! Protože je to něco, co pochází z nejhlubšího, duchovního jádra naší osobnosti, které přesahuje tuto hmotu a toto naše fyzické tělo. A ono nejhlubší duchovní jádro člověka, pocházející a přicházející z duchovních oblastí bytí se právě prostřednictvím studu odmítá ztotožnit s fyzickým tělem, pocházejícím z evolučního vývoje a proto v sobě nesoucím určité zvířecí pudy, mezi které patří i pohlavní pud a s ním související sexualita.

Úkolem studu je zušlechtit pud a posunout ho na kvalitativně mnohem vyšší úroveň. Vůbec to neznamená celibát, ale mnohem ušlechtilejší přístup k vlastní sexualitě. Znamená to posun ke skutečné lidské výšce a plnohodnotnosti. Stud má člověku sloužit jako určitý barometr, jasně mu vymezující hranice jeho lidské důstojnosti. Je to však samozřejmě možné pouze tehdy, když člověk dbá na svůj stud jako na určité základní vodítko. Pokud na něj nedbá, staví se proti své nejvyšší a nejvnitřnější duchovní podstatě a klesá na úroveň zvířete, protože se ztotožňuje se zvířecími pudy svého fyzického těla a tyto považuje za rozhodující a určující.

Současné pojetí sexuální výchovy s jejími racionalistickými výklady, bez poznání a pochopení velké ceny nezbytného protipólu, spočívajícím v zdravém stude, který je schopen udržet naše sexuální chování na výši hodné člověka, takové pojetí sexuální výchovy je škodlivým způsobem jednostranné a ve skutečnosti jde o otevřenou bránu k něčemu zvířecímu.

A právě disharmonie mezi čistě technickým objasňováním sexuality a úplným potlačením studu představuje nezdravou a škodlivou jednostrannost, která vadí ještě zdravě cítícím lidem a rodičům. Rodičům, kteří se nenechali převálcovat konzumními hodnotami společnosti a kterým záleží na přirozeném vývoji jejich dětí, respektujícím jejich osobní pociťování studu.

Sexuální výchova, omezena převážně na technické poučení, v níž absentuje poznání účelu zdravého studu, dávajícího morálně etický rozměr lidské sexualitě, taková sexuální výchova je zločinem na mladé generaci. Je terorem konzumu, ateismu a materialismu, namířeným proti skutečné, nejhlubší a nejvnitřnější duchovní podstatě člověka, projevující se zdravým studem.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: po srpen 10, 2015 6:54 pm    Předmět: Tři stupně vnímání reality Citovat

Tři stupně vnímání reality

První stupeň je stupněm konzumním a povrchním. Jde o stupeň vnímání pouze toho, co je na povrchu. Pouze vnějšku. Podle tohoto druhu lidí, kterých je žel většina, je pravdou pouze to, co je reálné a viditelné. Také pouze to, o čem se píše v novinách a mluví v televizi. Prostě to, co se prezentuje jako všeobecně uznávané veřejné mínění.

Lidé tohoto typu zvyknou často říkat: ?Takhle to přece ve světě chodí.? No a tomu, jak to ve světě chodí se snaží dokonale přizpůsobit. Své co nejdokonalejší a nejefektivnější přizpůsobení se obecnému trendu nazývají šikovností.

Šikovným přece patří svět! Šikovní v životě něco dokázali. Šikovným patří sláva, moc, peníze, úspěch, majetky a postavení. Šikovní a úspěšní tohoto světa se však v převážné míře velmi nezatěžují nějakými přehnanými morálními, nebo etickými kritérii, protože podobné zásady se vymykají jejich povrchnímu a materiálnímu stupni vnímání reality. Neboť podle jejich kritérií je přece rozhodující jen to, co je vidět. Pouze to se počítá. Není tedy vůbec rozhodující, jakým způsobem toho člověk dosáhl a co se za tím ve skutečnosti všechno skrývá.

Jde tedy o lidi oslepeny vnějškem. O lidi slepých vůči čemukoliv jinému. Jsou neschopnými něco jiného vnímat a proto je lze považovat za omezených. Za striktně omezených povrchem! Proto jim dokonale vyhovuje všechno povrchní. Povrchní knihy, povrchní filmy, povrchní časopisy, povrchní informace, povrchní zájmy a povrchní způsob života. Tito lidé jsou v podstatě jako stádo, ve kterém jde každá ovce tam, kam jdou všechny. A protože je jich hodně myslí si, že na jejich straně je i pravda. Nazvali to právem většiny.

Druhý stupeň vnímání reality lze velmi jednoduše vydedukovat z prvního. Jde totiž o stupeň, nebo lépe řečeno o schopnost vnímat věci i pod povrchem. Jde o schopnost uvažovat o věcech samostatněji a nepřijímat vše jen proto, neboť tak říkají v televizi a v rozhlase, neboť tak píší v novinách a právě takto to prezentují různé, společensky uznávané autority. Nebo proto, že tímto způsobem žije většina.

Tito lidé začínají tušit a začínají si být vědomými toho, že svým nutkáním dívat se na věci trochu hlubším způsobem vybočují z řady. Nejširší masy totiž tuto potřebu nemají.

V každém národě se vždy nachází určité procento lidí druhého stupně vnímání reality. Třeba na základě hodnocení sledovanosti televizí se jim zvykne říkat menšinový divák. Jde o diváka, který neupřednostňuje většinově povrchní a mělce konzumní způsob nazírání na život, ale upřednostňuje programy hlubšího, intelektuálního, nebo filozofického charakteru. Jde o člověka, kterého můžeme nazvat člověkem přemýšlivým a uvažujícím v protikladu s prvním stupněm vnímání reality, kteří tvoří lidé nemyslící a neuvažující. Čili tací, kterým dělá samostatné uvažování značné problémy, protože jsou na to příliš pohodlnými a dokonale jim vyhovuje všeobecně rozšířená povrchnost myšlení.

Druhý stupeň se tedy vyznačuje schopností vnímání a zaujímání se o to, co není jen na povrchu, ale i pod povrchem a co se tedy přibližuje ke skutečnému jádru a podstatě věcí. Takové vnímání reality je v dnešní době doslova dobrodružstvím, protože mnoho věcí, nebo téměř všechny jsou ve skutečnosti úplně jiné, jak se jeví na povrchu. Neboť skutečným účelem onoho vnějšího a povrchního bývá mnohdy jen dobře zamaskovat to, co se skrývá pod povrchem. To, jaká je skutečnost. Viz třeba dění v politice, kde se něco zcela jiného prezentuje navenek, než se ve skutečnosti myslí a koná. Tímto způsobem vodí politici za nos masy, čili lidí prvního stupně vnímání reality, kteří jsou schopni vidět pouze to vnější a proto se dají snadno oklamat a manipulovat.

Pokud bychom měli vzájemně porovnat zmiňované dva stupně vnímání reality, ten první lze vnímat jako slepotu, zatímco ten druhý jako začínající schopnost reálného a skutečného vidění. Je však smutné, že svět je zaplaven masami slepých. Že svět je raněn slepotou. Že je to svět, ve kterém slepí vedou slepé a proto všichni padají, narážejí, vzájemně se zraňují a nakonec společně spadnou do propasti.

Pokud ale pouze určité procento lidí z celkové populace je možné zařadit do druhého stupně vnímání reality, tak žel ještě mnohem méně je takových, kteří se dopracovali až ke stupni třetímu.

Třetí stupeň je totiž stupněm aktivního formování reality. Stupněm aktivního formování života kolem nás správným způsobem.

Správným způsobem! To třeba zvlášť zdůraznit. Neboť již při prvním stupni vnímání reality ji člověk nejen takovýmto způsobem vnímá, ale i formuje. Nicméně formuje ji nesprávně, protože ji nesprávně vnímá! Formuje ji v duchu svého nesprávného a omezeného přístupu k životu. Formuje ji sobě vlastním, povrchním způsobem, na což ostatně on sám nutně doplácí.

Podívejme se třeba například na bulvární tisk, stojící na mělkých, nenáročných a povrchních informacích. Tyto informace, vytvářené redakcemi bulvárních médií, ovlivňují široké masy obyvatelstva ve smyslu jejich obsahu. A to k povrchnosti, plytkosti a duševní nenáročnosti, ba až ubohosti. Masy čtenářů jsou podporovány ve svém povrchním přístupu k životu. Jsou v něm neustále utvrzovány a k němu směrovány.

Nicméně každý novinář, který lidi podobným způsobem ohlupuje, musí nad obsahem a formou svých článků sám neustále uvažovat, čímž se nakonec i on stává stejným.

Zmíněný příklad je ukázkou toho, jak naše nesprávné vnímání světa formuje okolní realitu nesprávným způsobem, což zase ve svých nezbytných zpětných účincích musí negativně ovlivňovat každého, kdo podobným způsobem jedná.

Člověk druhého stupně vnímání reality je tedy schopen tyto věci přehlédnout. Vidí a vnímá lež a faleš, záměrně, nebo nevědomě skrývanou pod povrchem. To je jistě pozitivní, ale nestačí to!

Ambicí člověka třetího stupně vnímání skutečnosti je realitu změnit. Neboť nestačí faleš a lhaní, nebo povrchnost a plytkost pouze vidět a vnímat, ale je třeba se jich pokusit změnit. Třeba se je pokusit přetvořit správným způsobem! Přetvořit v duchu správných hodnot! Nežít tedy v duchu "hodnot" mělkých a povrchních, jak se to děje dnes, ale v duchu hodnot pravých a hlubokých, jak tomu být opravdu má.

Člověk třetího stupně vnímání reality tedy svůj světonázor, svůj pohled na život, svou životní filozofii a všechno své snažení staví na hodnotách pravých, skutečných a nadčasových. A sice na spravedlnosti, cti, lidskosti, ohleduplnosti a konání dobra. Jednoduše na hodnotách, schopných nasměrovat lidské bytí na cestu štěstí a harmonie. Tyto hodnoty totiž představují skutečný, pravý a nejhlubší rozměr reality. Představující podstatu a jádro reality samotné! Neboť právě na hodnotách dobra, spravedlnosti a ušlechtilosti stojí celé univerzum. Jde totiž o hodnoty, pocházející ze Zdroje, ze kterého univerzum vzniklo a kterým je neustále udržované.

Podstatou třetího stupně vnímání reality je tedy schopnost vnímat a vyciťovat Zdroj, z něhož realita vznikla a snažit se hmotnou realitu formovat v duchu vznešených hodnot, které z onoho Zdroje pocházejí. Člověk jednající uvedeným způsobem postaví celé své myšlení, cítění a jednání na pravých hodnotách a snaží se podle nich žít. Snaží se v souladu s nimi formovat úplně všechno, s čím přichází do styku.

Kéž by bylo podobných lidi co nejvíce! Pak by byla i naše každodenní realita úplně jiná!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: so září 12, 2015 3:02 pm    Předmět: Špatný stav duchovnosti na zemi Citovat

Špatný stav duchovnosti na zemi


Mnoha lidem bude připadat takové konstatování neopodstatněné. Vždyť přece na zemi existuje velké množství různých církví a vyznání. Různých duchovních učení, proudů, směrů a filozofií.

A v každém z nich lze nalézt mnoho dobrého. Všude tam se také nachází i mnoho dobrých, čestných a spravedlivých lidí.

Jak je tedy možné tvrdit, že celkový stav duchovnosti na zemi není vůbec příznivý?

Při naivně dobré víře, ba až dobráckém pohledu, který usiluje vidět všude jen to dobré by se opravdu mohlo zdát, že je takové tvrzení neopodstatněné. Ale onen naivně dobromyslný pohled je v podstatě pohledem neobjektivním, protože všechny věci mají i svou druhou stránku. Protože pokud prostě chceme vnímat realitu objektivně, nelze vidět jen to dobré, ale nevyhnutelně si třeba všimnout i to špatné. Vždyť přece každá mince má dvě strany a stejně i každá věc svůj rub a líc. A až zvážení všech "pro" a všech "proti" nám může ve svém konečném výsledku poskytnout to, co se přibližuje k objektivnímu vnímání skutečnosti.

Pokud tedy uděláme přesně toto a přísně zvážíme všechny pozitivní a negativní stránky nejrozličnějších duchovních snažení lidstva zjistíme, že celkový stav vůbec není dobrý a ve skutečnosti se velmi blíží k tomu, co lze nazvat katastrofou.

V různých duchovních snahách lidstva této země je mnoho dobrého, správného a inspirativního, ovšem žel všude, ve všech církvích, duchovních proudech a filozofiích se nachází i mnoho zkreslení. Mnoho čistě lidských názorů, omylů a pokřivení. Mnoho lidské ješitnosti a domýšlivosti, která přerůstá vším tak, jako když se v zahradě rozmáhá plevel.

Rostlinky, které byly v zahradě původně zasazeny a které můžeme považovat za to dobré ve všech duchovních snahách jsou plevelem, čili oním falešným, zkřiveným a nesprávným stále více potlačované. Plevel jim bere živiny, světlo i vláhu a roste tak agresivně, že může rostlinky časem zcela udusit.

No a přesně v tomto spočívá tragédie duchovních snažení naší planety. Spočívá v tom, že ono zdravé, správné, pravdivé, konstruktivní, budující a povznášející je stále více utiskované a prorostlé nesprávným, mylným, pokřiveným, zavádějícím a falešným.

A tento plevel se agresivním způsobem rozrostl až do takové míry, že to zdravé a opravdové, nacházející se v duchovních proudech, směrech a vyznáních musí doslova živořit. A celková situace byla tak špatná, že svého času musel přijít na zem Kristus, aby lidem opět ukázal čistou a jasnou cestu k Světlu, kterou oni sami pro své omyly, pokřivení a lidské názory, vnesené do duchovních nauk již zcela ztratili, takže hrozilo udušení duchovního snažení na zemi podobně, jako plevel udusí všechno v zahradě, pokud se vůči němu nic nepodnikne.

Z lásky k lidem a z milosti Boží, aby se zabránilo takovému dalekosáhlému neštěstí přišel na zem Kristus a ve svém učení lidem daroval Pravdu v čisté, jasné a nezkalené podobě. Tím jim byla opět ukázána přímá cesta ke Světlu a klíč k čisté a pravé duchovnosti. Každý, kdo se po ní rozhodl jít a kdo se tímto způsobem rozhodl myslet, cítit a jednat mohl bez překážek stoupat duchovně vzhůru a tím naplňovat smysl svého bytí ve stvoření.

Nicméně stalo se, že zlo, kterému nejde o blaho člověka ale o jeho zničení, zaselo plevel i do čisté zahrady plné ušlechtilých rostlin Kristova učení. A po dlouhých dva tisíce letech se plevel nesprávných, falešných a pokřivených názorů a omylů rozbujel tak, že znehodnotil původní velikost a čistotu Kristova učení. Nesprávné a mylné nabylo takovou sílu, že utlačuje a dusí zdravé a opravdové přesně tak, jak se to na zemi stalo každému duchovnímu učení.

Šlo totiž vždy o stále stejnou strategii temných sil. Chyby, omyly, zavádění a nepravdy byly infiltrovány do podstaty každé duchovní nauky a otrávili ji. Cíleně ji znehodnotily tak, aby už prostřednictvím ní nevedla cesta k Světlu a k duchovnímu vzestupu. Takovými jsou proto dnes všechny duchovní učení, proudy, směry, náboženství a filozofie na zemi, křesťanství nevyjímaje. Proto lidem duchovně nepomáhají, ale naopak spoutávají jich, vážou a stahují dolů, jak popínavé rostliny plavce, který se snaží doplavat ke břehu.

A žel dnes opět tak, jak za časů Krista hrozí, že duchovnost na zemi bude zcela udušená. Opět hrozí, že plevel toho chybného a nesprávného nakonec udusí i poslední zbytky světla a pravdy, přetrvávající v duchovních snahách a že nakonec zůstanou už jen čistě lidské názory a omyly, prostřednictvím kterých už nebude možné najít cestu k Světlu a k skutečnému duchovnímu vzestupu. To by bylo pak duchovní smrtí této planety, po které by muselo nutně následovat i její fyzické zničení, protože opodstatnění pro život ve stvoření má jen to, co se duchovně usiluje vzhůru. Kde duchovního úsilí není, tam už nemá další bytí žádný smysl. Lidstvo nemůže zachránit nic, jen čistá Pravda, protože všechny jeho duchovní učení jsou znehodnoceny.

Z nepochopitelné Lásky Boží a jako poslední možnost záchrany byla proto zemi opět darována čistá a nezkalená Pravda. Stalo se tak po třetí a naposled!

Poprvé to byl Mojžíš, jehož učení lidé znehodnotily tak, že už nevedlo ke Světlu a proto musel přijít Kristus, aby jim cestu vzhůru znovu prorazil. Nicméně totéž, co se stalo s Mojžíšovým učením se časem stalo i s učením Krista. Proto potřetí a naposledy byla zemi darována Pravda, která nás jako jediná může vysvobodit. Kdo ji chce hledat a chce se z ní napít, ten ji určitě najde.

Žel, během staletí však došlo k tomu, že lidé si zvykli na plevel lidských názorů mnohem více, než na pravdu, protože onen plevel nesprávných názorů pochází od nich a je jim proto bližší. Bližší a pohodlnější, protože pohotově vychází vstříc všem lidským slabostem. A proto dnes, byť je čistá Pravda opět zakotvena na zemi, lidé ji nepoznávají. Mnohem srozumitelnější a přijatelnější jsou jim učení různých duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, hluboce přerostlé plevelem omylů, dokud čistá, jasná, nezkalená Pravda zůstává nepovšimnuta.

Pokud jsou však lidé vnitřně znehodnocení tak, že už nedokážou najít a rozpoznat Pravdu, pokud jim už ani vůbec nechybí Pravda, která jediná je může zachránit a ukázat jim cestu ke Světlu, pak je s nimi konec. Pak jsou již duchovně mrtví.

Zůstává pouze na lidech samotných, zda Pravdu najdou a chopí se jí jako záchranného lana, nebo nechají i nadále zarůstat zahradu své duše plevelem lidských omylů, kterými jsou znehodnocené všechny duchovní snahy na zemi. Plevelem, který nakonec udusí veškerý duchovní život a způsobí definitivní duchovní záhubu. Ta je totiž konečným záměrem toho, kdo semena jedovatého plevele rozséval.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: pá říjen 09, 2015 6:26 pm    Předmět: Netušené souvislosti uprchlické krize Citovat

Netušené souvislosti uprchlické krize

Je nepochybné, že se v dnešní době stáváme svědky určitého exodu národů. Do pohybu se daly masy, které v krátkodobém i dlouhodobém horizontu změní tvář Evropy. A blahobytná Evropa ve své zaslepenosti netuší, že z tohoto vzájemného střetu kultur vyjde nakonec vítězně ta, která je duchovně a morálně progresivnější. Nebo maximálně zjednodušeně řečeno ta, která vykazuje intenzivnější víru v Boha.

Jelikož evropské národy stárnou a to znamená, že v budoucnu bude stále méně lidí v aktivním věku a stále více lidí v důchodovém věku, rozhodlo se Německo řešit tuto situaci přijímáním uprchlíků, jejichž chce ročně přijmout až kolem milionu.

Ano, západní svět je zvyklý dívat se na vše jen přes peníze. Nejdříve okrádali africké i asijské státy jako své kolonie. Později, po jejich formálním osamostatní tak činili prostřednictvím hospodářského kolonialismu, čili ekonomickým ovládnutím všech strategických zdrojů daného státu. A pokud se některý z afrických, nebo arabských států nechtěl dát ožebračit, nebo se jinak vymkl jejich kontrole, jednoduše jej zničili vojensky. Viz Libye, Irák a nyní Sýrie.

No a kromě toho je ještě třeba počítat s nepříznivými změnami klimatických podmínek, způsobených ekologickým znečištěním. Toto znečištění má opět v největší míře na svědomí právě takzvaný vyspělý svět, zatímco jeho nejhorší dopad je především na africké země.

No a teď, když na základě všech, výše uvedených činitelů dochází k masovému exodu lidí, unikajících z nesnesitelných životních podmínek, ve velké míře přímo vyvolaných a způsobených západním světem, chce si nyní Západ řešit vlnou přistěhovalectví své populační problémy.

Avšak z džbánem se chodí na vodu pouze potud, dokud se nerozbije! Masový exodus obyvatelstva islámské víry bude mít za následek destrukci současné podoby Evropy, protože Evropa hodnotově upadá a důsledkem toho se dostávají do popředí hodnoty islámské. Neboť všechno to, co je v zákonitostech našeho univerza progresivnější si nakonec musí podrobit to a zvítězit nad tím, co upadá.

Porovnejme si tedy hodnoty průměrného Evropana s hodnotami islámských uprchlíků, abychom pochopili, proč musíme padnout a být nakonec poraženi. Proč musíme nutně padnout a být poraženi, pokud se hodnotově opět nevzpamatujeme a tím se nestaneme opět vývojově progresívnějšími. Pokud totiž toto nedokážeme, spolkne nás islám! Ale tak to nakonec bude spravedlivé, protože kvůli svému hlubokému hodnotovému úpadku si ani nic jiného nezasloužíme.

Evropa byla postavena na křesťanských hodnotách a prostřednictvím nich dospěla ke svému rozkvětu. Tisíce chrámů, katedrál i obyčejných kostelíků po celém území Evropy jsou toho důkazem. Víra křesťanské Evropy v Boha a s touto vírou spojené hodnoty představovali tedy onen progresivní základ, z něhož vzniklo vše, co tu dnes máme.

Rozkvět, směřující až do současné podoby blahobytu měl však za následek bujení pýchy a domýšlivosti lidí na to, co dosáhli. Začaly se totiž domnívat, že všeho bylo dosaženo pouze vlastními silami a že tedy náboženství, duchovnost a víru v Boha, které jim byly dříve životodárnou morální oporu již nepotřebují. Že takové něco je již přežitkem. A svou víru v Boha nahradily vírou v peníze, zisk a matérii.

Duchovnost se v Evropě stále více ztrácí a lidé se stávají stále většími materialisty. A jejich materialismus a ateismus destruuje a relativizuje pravé hodnoty, které byly oporou obyvatelstva Evropy po celá staletí.

V první řadě je relativizována základní buňka společnosti, a sice rodina. Klasické manželství se pomalu stává minulostí a lidé žijí ve volných partnerských svazcích. Relativizováno je však i partnerství jako takové, protože partnery se mohou stát i osoby stejného pohlaví. Ba dokonce nejnovější je již relativizována i sexuální orientace každého jednotlivce, protože tuto si lze ve svobodné společnosti zcela svobodně vybírat, jak tvrdí teorie rodové rovnosti.

Touha lidí moderní společnosti mít co nejvíce a co nejvíce si užít má za následek klesající počty nově narozených dětí, jejichž vyšší počet v rodině vnímají moderní rodiče jako překážku ve svém osobním, nerušeném užívání si života.

Média, ať už elektronické, nebo tištěná jsou přeplněné množstvím nízkosti, vulgárnosti, násilí a plytkosti, jejichž sledování je považováno za odpočinek a za určitý způsob trávení volného času.

A navíc, vědomí a podvědomí lidí je prostřednictvím působení médií neustále směrováno k pseudohodnotám dnešní západní civilizace, kterými je mít a užít si. Toto je moderní náboženství Evropy! Toto je naše modla, které se klaníme!

No a v protikladu s uvedenými hodnotami průměrného Evropana se nyní podívejme na hodnoty islámského světa, které k nám přinášejí davy uprchlíků.

V první řadě je to silná víra v Boha. Neboť navzdory mnoha negativům, které lze vytknout uprchlíkům, nebo islámu jako takovému, je už pouze tato jedna jediná věc hodnotou, velmi ostře kontrastující s narůstající bezbožností Evropy.

V bývalých křesťanských chrámech, které již nemá kdo navštěvovat, třeba v Nizozemsku, se zřizují sklady, obchody, nebo restaurace. Mešity však prázdné nejsou a na Evropském území je jich naopak budováno stále více. Toto mluví samo za sebe! Toto nám jasně ukazuje, co je dnes na ústupu a co na vzestupu.

A od úpadku víry v Boha se nevyhnutelně a logicky odvíjí i úpadek všech ostatních hodnot s tím souvisejících.

Oproti evropskému rozkladu rodiny preferuje naopak islám rodinu pevnou, z jejich pohledu tradiční a soudržnou. Nezdravé precedenty, jako například registrované partnerství jsou v islámském prostředí pravdivě označené jako něco, co není správné a proto ani společensky přípustné.

Věřící islámského náboženství nejsou natolik zmanipulování blahobytem, ​​aby se jim touha po užívání stala překážkou populačního růstu. Jejich populace bude tedy zcela určitě perspektivně vrůstat, dokud ta naše ubývat.

Kromě toho si islám striktně zachovává své zvláštnosti, neabsorbuje nic cizí, nepřizpůsobuje se a ani se neasimiluje.

A protože vše je v islámu pevně spojené s náboženstvím, jejich komunity nepreferují mediální šíření nejrozličnějších úpadkových hodnot, kterými se dennodenně sytí běžný Evropan. Namísto každodenní dávky mediálního balastu jsou naopak muslimové každý den pět krát vyzýváni k modlitbám.

Samozřejmě, že existuje velmi mnoho chyb a nedostatků, které lze vytknout islámskému světu. Ale zároveň existuje i velké množství toho, co je možné vytknout běžnému Evropanovi. Avšak z hlediska základního hodnotového směřování začíná mít islám navrch. Z hlediska vyšších, univerzálních zákonitosti začíná být islám progresivnějším a z tohoto důvodu je i na vzestupu.

Ať nás totiž nemýlí skutečnost, že uprchlíci přicházejí do Evropy jako chudáci, potřební pomoci. Tak to sice na první pohled vypadá, nicméně oni mají víru v Boha, zatímco my jen víru v peníze a hmotu. Jejich víra je tedy řádově mnohem vyšší a v zákonech tohoto univerza vždy nakonec zvítězí to, co stojí výše. To progresivnější totiž nelze zastavit! Je to cosi jako evoluce! Co se není schopno udržet ve vyšších hodnotových standardech univerza musí nutně ustoupit z cesty tomu, co se stává hodnotově progresivnějším. A právě tohoto jsme dnes v Evropě svědky.

Zachování Evropy v takové podobě, v jaké ji známe dnes lze jedině návratem k duchovním a morálním hodnotám, na nichž byla původně vybudována a jejichž prostřednictvím dospěla ke svému rozkvětu.

Pokud se však úpadkové, zoufalé relativizování všech vyšších hodnot a tupý, prázdný materialismus zažrali do nás až tak hluboko, že toho schopni nebudeme, pak si nezasloužíme nic jiného, ​​jen to, k čemu se v Evropě schyluje. Neboť námi samými zvolená cesta úpadku není a nikdy nemůže být progresivní cestou dalšího vývoje v účincích dokonalých zákonů našeho univerza, které takové něco z dlouhodobého hlediska ostře vylučují.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
othon



Založen: 29.7.2013
Příspěvky: 88

PříspěvekZaslal: pá listopad 06, 2015 6:02 pm    Předmět: Vysťahovalectvo - ignorovanie duchovných zákonitostí Citovat

Vysťahovalectvo - ignorovanie duchovných zákonitostí


Materialistické a ateistické ľudstvo odmieta s pohŕdavým úsmevom potrebu poznávania a rešpektovania čohosi takého, ako sú duchovné zákonitosti. Avšak v súvislosti so súčasnou vysťahovaleckou krízou nám všetkým pomaly začína zamŕzať úsmev na tvári. A to je pravdepodobne len začiatok. Začiatok kolapsu spoločenského systému, arogantne ignorujúceho takmer všetky duchovné zákonitosti a riadiaceho sa iba vlastným rozumom a racionálnou účelovosťou.

Aj keď sa totiž naše konanie a naše rozhodnutia zdajú byť účelové a rozumné, keď nemajú oporu v duchovných zákonitostiach, nastávajú nevyhnutne skôr alebo neskôr problémy. A ak sa v nevedomosti neustále zotrváva, dôjde nakoniec ku kolapsu.

Skúsme sa preto teraz pozrieť na problematiku vysťahovalectva, ktoré nás dnes trápi práve z duchovného pohľadu.

V evanjeliách sa píše, že bez Vôle Najvyššieho nepadne ani len lístok zo stromu a že dokonca všetky vlasy na našej hlave sú spočítané. Znamená to, že na svete niet nijakých náhod a že i to najmenšie a najnepatrnejšie dianie je zákonitým dejom, prebiehajúcim v súlade s vyššími duchovnými zákonitosťami.

Nie je teda vôbec žiadna náhoda, do akého národa, do akej rodiny, či sociálnych pomerov sa človek rodí, či žije v dostatku, alebo nedostatku, či je zdravý, alebo chorý. Absolútne všetko je riadené dokonalou spravodlivosťou, o ktorej nemáme ani len tušenia a na základe ktorej sa každému z ľudí dostáva presne toho, čo si zaslúži.

Treba totiž vedieť, že nikto z nás nie je na tejto zemi prvý krát, ale bol tu už viac ráz. No a na základe toho, aký bol, ako žil, ako jednal a aké hodnoty uznával mu duchovné zákonitosti pri jeho ďalšom príchode spravodlivo určia miesto, rodinu, prostredie, sociálny status i zdravotný stav. Jednoducho povedané, človek sa svojim zrodením ocitá presne tam a presne v takých podmienkach, v ktorých si zasluhuje byť a ktoré sú zároveň tými najvhodnejšími podmienkami z hľadiska jeho ďalšieho osobnostného a duchovného vývoja. Z hľadiska jeho ďalšieho vývoja smerom k spravodlivosti, čestnosti, ľudskosti, dobru a duchovnosti. A to aj vtedy, ak sú tieto pomery drsné a tvrdé, pretože práve tak si to zaslúžil na základe dokonalej, vyššej Spravodlivosti a skutočnej hodnoty všetkých svojich minulých činov.

A teraz sa pozrime na ľudstvo, ktoré tieto skutočnosti ignoruje, pretože to, čo je pre náš svet najdôležitejším sú peniaze. Túžba mať sa lepšie a mať viac peňazí preto ľudí neraz núti natrvalo opustiť národ a pomery, ktoré im boli určené vyššími zákonitosťami.

A práve to ?natrvalo? je veľkým problémom, pretože sa to prieči vyššej Spravodlivosti, ktorá určila každému človeku prostredníctvom jeho zrodenia presné miesto jeho pôsobenia na zemi.

Po páde železnej opony v roku 1989 sa dalo obyvateľstvo Európy do pohybu. Desaťtisíce ľudí z východnej Európy migrovali za lepšie ohodnotenou prácou na Západ a západné krajiny s radosťou otvárali svoje trhy lacnej pracovnej sile, ochotnej vykonávať aj tie najpodradnejšie práce. Zdalo sa, že táto situácia vyhovuje obom stranám. Jednej strane, pretože získala lacných sluhov a druhej strane, pretože mohla zarobiť viac peňazí ako doma. Z pohľadu ľudí sa teda zdalo, že je všetko v najlepšom poriadku.

To, že sa dlhodobým pobytom v zahraničí roztrhali mnohé rodinné zväzky, to, že ľudia boli vytrhnutí zo svojho prostredia a ocitli sa v prostredí im v mnohom kultúrne a spoločensky inorodom, to, že sa ľudia stávali národne vykorenenými, to už nikoho nezaujímalo. Všetko bolo predsa kompenzované peniazmi a finančnou výhodnosťou. Veď to je to najpodstatnejšie a najdôležitejšie, o čo sa je treba usilovať v súčasnosti.

Ale to by aj napriek všetkému nebol až taký problém, ak by to bolo chápané len ako niečo dočasné. Ako dočasný, i keď dlhodobejší pobyt v zahraničí, ktorý by nakoniec predsa len skončil návratom domov. Problém a priamy rozpor z duchovnými zákonitosťami však nastáva vtedy, ak ide o migráciu trvalú.

A keďže trvalá migrácia ľudí do Západnej Európy sa považovala za niečo úplne normálneho aj napriek tomu, že to nie je z hľadiska vyšších duchovných zákonitostí správne, takéto všeobecné schvaľovanie nesprávneho princípu malo za následok gradovanie udalostí. A i preto dnes zaplavuje Európu nová vlna migrantov. Prichádzajú ich tisíce, avšak z prostredia, ktoré sa Európe nikdy kultúrne ani nábožensky neprispôsobí. Naopak, práve títo migranti budú Európu postupne prispôsobovať k svojmu vlastnému obrazu.

Nastáva problém a Západ odhaľuje svoju pokryteckú tvár. Ak totiž predchádzajúca migrácia východoeurópanov kultúrnym a duchovným vykorenením negatívne dopadala na týchto migrantov samotných, bolo to v úplnom poriadku. Keď ale vlna súčasnej migrácie hrozí kultúrnym a duchovným vykorenením samotnej Európy, už to zrazu v poriadku nie je. Ak to však nie je v poriadku teraz, znamená to, že to nebolo v poriadku nikdy. Že jednoducho samotný princíp migrácie kvôli peniazom a blahobytu nie je vo svojej podstate vôbec správny, pretože nestojí v súlade so zákonmi univerza. Avšak podporovanie akéhokoľvek nesprávneho princípu má za následok jeho stupňovanie, a to až do takej miery, že jeho nesprávnosť nakoniec pochopia aj tí najmenej inteligentní.

A túto gradáciu následkov schvaľovania nesprávneho princípu zažívame v súčasnosti. Ak ale zostanú peniaze a blahobyt pre nás všetkým, ak kvôli peniazom a blahobytu nebudeme prihliadať na duchovné zákonitosti, bude sa všetko to negatívne nevyhnutne čoraz viac stupňovať. Stupňovať do takej miery, že nás to nakoniec všetkých pohltí.

Ďalším duchovným zákonom, ktorý je treba spomenúť a ktorý materialisticko ateistická civilizácia vôbec nerešpektuje je zákon spätného účinku, na základe ktorého sa nám nakoniec vráti všetko to, čo sme sami zasiali.

Je známe, že mnohé Európske národy mali v minulosti kolónie, ktorých prírodné a ľudské zdroje drancovali viac alebo menej skrytým spôsobom. A tak sa deje až doteraz, ibaže sofistikovanejším a modernejším spôsobom, a síce prostredníctvom kolonializmu ekonomického.

Ak ale niekto drancuje, vykorisťuje a ovláda iného, zákon spätného účinku mu to nakoniec vráti tak, že bude on sám drancovaný, vykorisťovaný a ovládnutý. A tak teda, v zákonitom spätnom účinku prichádzajú masy ľudí z krajín tretieho sveta, aby drancovali, vykorisťovali a postupne ovládli celú Európu. To drancovanie a vykorisťovanie sa samozrejme bude diať inou formou, trebárs prostredníctvom priživovania sa na sociálnom systéme, alebo inými, podobnými spôsobmi, ale podstata zostáva rovnaká. Čo kto totiž sial, to bude musieť aj žať. A presne tak dnes žne Európa to, čo vo vzťahu ku krajinám tretieho sveta dlhé roky siala.

Dalo by sa však namietnuť, že my sme v tom predsa nevine. Veď my sme nemali nijaké kolónie, ani nijako inak sme sa voči krajinám tretieho sveta neprevinili.

Naozaj sme takí neviní? Veru nie! Aj nám sa v primeranej miere vracia to, čo sme zasiali. I my sme totiž svojho času povolili prelety lietadiel NATO nad našim územím, ktoré bombardovali Srbsko, aj my sme svojim dielom prispeli k ničeniu iných krajín svojim súhlasným stanoviskom s leteckými útokmi v Líbyi, či s vojenskou inváziou v Iraku.

A keď nás dnes Európska únia tlačí ohľadom kvót pre prijímanie utečencov, žneme tým presne to, čo sme zasiali. A preto teraz, v spravodlivých účinkoch zákona spätného pôsobenia sme aj my vystavení tlaku prílevu utečencov, ktorí môžu z dlhodobého hľadiska, či už kultúrne, alebo ekonomicky negatívne ovplyvniť celú našu krajinu.

Nie, nijaké duchovné zákonitosti nemožno obchádzať bez toho, že by to ľuďom nakoniec neprinieslo nešťastie, alebo škodu. Nemožno teda drancovať iných, alebo súhlasiť s ničením krajín bez toho, že by sa toto drancovanie a ničenie nakoniec nejakou formou nevrátilo nazad ku nám samotným. V nijakom prípade teda nemožno niečo siať bez toho, že by sme to potom nemuseli zožať.

Človeče, pochop a poznaj konečne, že si príliš malým a nepatrným na to, aby si si mohol beztrestne robiť čo chceš! Človeče pochop a poznaj konečne, že jestvuje Vyššia Moc a jej zákonitosti, ktoré sa musíš naučiť rešpektovať a ktoré by si sa mal preto snažiť poznávať ak nechceš, aby ti spôsobili škodu. Platí totiž, že do takej miery, do akej budeš tieto zákony ignorovať a obchádzať, presne do takej miery utrpíš škodu a bude sa na teba valiť nešťastie. A ak tieto skutočnosti nebudeš chcieť pochopiť vôbec, môže ťa to nakoniec aj celkom zničiť.

V našom konkrétnom prípade to teda znamená, že za prvé môžeš človeče vždy zožať iba to, čo si zasial. Ak teda chceš žať dobro, sej všetkým, čo činíš len dobro. Preto nikdy nikomu neubližuj a nikdy ani nijaké ubližovanie iným neschvaľuj.

No a za druhé to znamená, že tvoje miesto je v tom národe a na tej pôde, ktorú ti spravodlivé zákony tohto univerza určili tvojim zrodením. Môžeš síce kvôli lepším životným pomerom a lepšej finančnej situácii migrovať inde, ale vedz, že tým sa staviaš proti zákonom tohto univerza, čo sa musí nevyhnutne prejaviť tvojou duševnou, duchovnou a nakoniec i fyzickou ujmou v podobe skrátenia tvojho života, ktorú ti to nevyhnutne prinesie.

PS. Ak uplatním vyššie spomínané duchovné zákonitosti vo vzťahu k súčasnému imigračnému problému, v praxi to bude znamenať, že každý imigrant, ktorý prišiel do Európy za účelom zlepšenia svojich životných pomerov má byť okamžite poslaný naspäť. Azyl môže byť poskytnutý iba ľuďom, ktorí ušli v strachu o svoj život. Má im byť poskytnutá dvojaká pomoc. A to vo forme dočasného azylu a vo forme pomoci ich krajine v čo najrýchlejšom ukončení vojnového konfliktu, aby sa dočasní azylanti mohli vrátiť domov.

Lebo životný priestor každého národa a každého člena daného národa bol predsa určený Vyššou Mocou. A to musia ľudia rešpektovať! Lebo ak to rešpektovať nebudú, zničí ich to!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Zobrazit příspěvky z předchozích:   
Přidat nové téma   Zaslat odpověď    Obsah fóra Chrastava -> Kultura a sport Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8  Další
Strana 3 z 8

 
Přejdi na:  
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.


Powered by phpBB © 2001, 2005 phpBB Group
Český překlad phpBB Czech - www.phpbbcz.com