Z historie městského muzea v Chrastavě

Původně bylo městské muzeum umístěno ve dvou třídách v přízemí chlapecké školy za kostelem. Tuto myšlenku zrealizoval tehdejší ředitel školy a městský kronikář Karl Kumpert na konci 20. let 20. století. Nově vzniklé muzeum podporovali také někteří učitelé, např. Anton Theodor Hönig, Josef Thiel a Rudolf Sitte. Aktivně působil při zřizování muzea i místní stavitel Heinrich Möse a neúnavným průvodcem a horlivým propagátorem městského muzea byl obuvnický mistr, oblíbený cvičitel německého tělovýchovného svazu a aktivní člen vysokohorského spolku Josef Siegel.

Podle dochovaných fotografií ze 40. let 20. století byly obě třídy přeplněny exponáty, ovšem jejich rozmístění bylo nepřehledné, nebyly tam zasklené vitríny, ani skříně.

Pro tehdejší chrastavskou německou veřejnost bylo muzeum ve školní budově přístupné pouze v sobotu a v neděli dopoledne.

V roce 1945, po příjezdu sovětské armády, byli v prostorách školy ubytováni po několik týdnů ruští vojáci. Mnohé z exponátů v muzeu byly poškozeny či zcela zničeny.

Teprve po roce 1945 vyhradil tehdejší český národní výbor pro účely městského muzea prostory v bývalém hotelu „Černý kůň“ (Zum schwarzen Ross) na rohu náměstí.

Poznámka k budově muzea:

Budova pochází zřejmě z 2. poloviny 16. století, přesný rok stavby neznáme. V té době byla ještě radnice dřevěná stavba, a tak mohutná kamenná budova v rohu náměstí byla ve městě výjimečná. To svědčí o její důležitosti (druhou kamennou budovou byl kostel sv. Vavřince). Byl to „panský dům“ šlechtického rodu Nosticů, a to jejich lužické větve. V chodbě dnešního muzea je náhrobní kámen Johanna Nostice, který se narodil v Chrastavě roku 1584 a zemřel zde roku 1646.

Později byl v budově zřízen zájezdní hostinec s ubytovacími prostory pro hosty a stájemi pro koně. V průběhu 2. poloviny 19. století byl objekt přeměněn na hotel „Černý kůň“. Posledním majitelem hotelu – až do roku 1945 – byl Karl Schöpfer. Po obsazení sudetského území přijel 6. října 1938 do Chrastavy Adolf Hitler se svým doprovodem. V hotelu „Černý kůň“ tehdy poobědvatl. Po skončení války byl objekt nějakou dobu nevyužit. V přízemí byla přechodně zřízena stravovna pro školní děti.

Později v r- 1946 se stal správcem nově zřízeného muzea řídící učitel Bohumil Honsa. Podařilo se mu zachránit mnoho exponátů ze sbírek bývalého německého muzea (cechovní prapory, v kůži vázaná německá městská kronika, staré hornické náčiní a portréty významných chrastavských osobností). V dalších místnostech byla umístěna velká sbírka minerálů, kolekce vycpaných zvířat, zkameněliny atd. V 1. poschodí byla bohatá sbírka zbraní, sbírka mincí, medailí a odznaků, nádoby z porcelánu a cínu, byly tu vystaveny originály obrazů chrastavských rodáků – malířů Wenzela Führicha, Josefa Führicha, Wilhelma Kandlera a Gustava Kratzmanna. Celá chodba v 1. poschodí byla věnována tvorbě Josefa Führicha.

V dalších prostorách byly církevní korouhve, cechovní symboly, některé předměty z Führichova rodného domu a různé hudební nástroje. K muzeu patřila také knihovna a v ní 1451 inventarizovaných svazků, Byl mezi nimi velký počet německý psaných knih a také mnoho not.

Na úrovni 1. poschodí bývala spojovací chodba, která vedla z objektu muzea do sousední budovy (dnes soukromý objekt Elektro-Procházka). Zde byl umístěn městský archiv, jehož správcem byl později, po mnoho let učitel dějepisu, Vladimír Hataš.

Městské muzeum bývalo velmi často navštěvováno žáky, kteří řídícímu učiteli Honsovi nosili další a další exponáty, které našli v prvních poválečných letech na půdách domů nebo ve sklepích.

Podle nařízení ministerstva kultury ze let 1958-1960 byla muzea v malých městech rušena. Cenné exponáty byly protokolárně předány do Severočeského muzea v Liberci, obrazy do oblastní galerie a jiné předměty (např. tkalcovský stav) se nachází v muzeu v Železném Brodě a jinde. Velká část sbírky minerálů byla vyhozena na městské smetiště za kostelem, velké množství drobnějších exponátů si přivlastnili soukromí sběratelé starožitností. Od roku 1960 až do roku 1995 městské muzeum v Chrastavě neexistovalo.

V únoru 1990 byla založena tzv. Společnost přátel historie města Chrastavy, která si dala za cíl shromažďovat co nejvíce historických dokumentů z dávné i poválečné historie města a pořídit výpisky o dějinách Chrastavy ze všech dostupných pramenů. Předsedou společnosti byl tehdejší starosta Mgr. Petr Medřický.

Začátkem 90. let byla provedena rekonstrukce celé budovy čp. 40 a po jejím dokončení byly v přízemí vyčleněny prostory pro opětné zřízení městského muzea. Celé první poschodí bylo vyhrazeno městské knihovně a ve druhém poschodí, kde bývaly zcela nevyužité půdní prostory, byla vybudována obřadní síň. Konají se zde svatby, vítání občánků a slavnostní zasedání.

Z dřívějších exponátů, vystavených v muzeu v poválečné době, nebylo k dispozici vůbec nic. Začínalo se od nuly. Z městského úřadu muzeum dostalo sadu šesti cechovních pečetí a několik listin, jejichž originály byly uloženy v libereckém archivu a vystaveny byly pouze jejich kopie. Všechno ostatní bylo získáno od členů SPHMCH (staré pohlednice, vysvědčení, minerály z bývalých rudných dolů atd.) jako výsledek jejich sběratelské činnosti.

Někteří členové s dobrou znalostí němčiny vykonali značný kus práce tím, že překládali potřebné údaje o minulosti Chrastavy a okolí z německých knih a časopisů. Nejvíce poznatků načerpali tito členové z publikace Rudolfa Schwertnera „Kratzau:Schickal einer sudetendeutschen Stadt“.

Byla vypracována koncepce muzea, sestávající se ze sedmi částí:

1. Nejstarší doba – slovanské osídlení (kmen Milčanů)

2. Německá kolonizace – hornická minulost (těžba rud)

3. Grabštejnské panství

4. Cechy a průmyslová výroba

5. Chrastava v době tzv. 1. republiky

6. Slavní rodáci – významné osobnosti

7. Vývoj města po roce 1945

Byly zakoupeny skleněné vitríny na umístění exponátů. Mnoho materiálů je na panelech, upevněných na zdi.

Exponáty jsou rozmístěny ve dvou místnostech. Uprostřed první místnosti stoji dvojvitrína, která dokumentuje aktivity SPHMCH a její ediční činnost. Patří k ní dvě vydání publikace Chrastava: kapitoly z dějin města a okolí, životopis nejslavnějšího chrastavského rodáka, malíře Josefa Führicha (1800-1876), brožury zachycující historii okolních obcí (Bílý Kostel n.N., Andělská Hora, Vítkov, Nová Ves) a pět sborníků pověstí z okolí města pro školní děti.

V suterénních prostorách bylo umístěno 16 výjevů z historie města. Tato expozice je určena především dětem ze základní školy, které muzeum pravidelně navštěvují.

Součástí prostor muzea je také galerie, kde se od roku 1996 konalo více než osmdesát tématických výstav, např. čínské umění, Japonsko, Island a Slovinsko (návštěva velvyslance), ale také výstavy obrazů a fotografií.

Muzeum také každoročně v lednu a v únoru pořádalo pro veřejnost cyklus pěti zeměpisných besed zvaných Videoglóbus s promítáním diapozitivů nebo amatérských videofilmů, které pořídili během pobytu lektoři.

Spolupráce městského muzea a členů SPHMCH byla příkladná. Díky tomu se muzeum stalo iniciátorem vlastivědných autobusových zájezdů do různých částí severních Čech. Díky své vhodné poloze v centru města se městské muzeum stalo organizátorem mnoha kulturních akcí pro veřejnost v době, kdy ještě neexistoval Společenský klub. Pořádaly se autobusová zájezdy do libereckého DFXŠ a pravidelné taneční zábavy pro starší generaci.

Muzeum udržovalo styky se spolkem „Kratzauer Gilde“ v Bavorsku, v němž se sdružovali bývalí němečtí občané Chrastavy. Díky této spolupráci byly získány mnohé dokumenty (kopie), týkající se malíře Josefa Führicha a jiných chrastavských malířů.

Velmi prospěšná byla dlouholetá spolupráce s Oblastním státním archivem v Liberci – Františkově, a to především s ředitelkou dr. Chocholouškovou a pracovníkem archivu panem Jiřím Bockem, který má ve své pracovní náplni péči o dokumenty týkající se Chrastavy. Využili jsme několikrát k bádání také depozitář archivu v Machníně.

Během činnosti byly navázány styky se Severočeským muzeem v Liberci a s Městským muzeem ve Frýdlantě, dvakrát se naše muzeum zúčastnilo celostátní výstavy muzeí v Třebíči.

Spolupráce s místní základní školou patřila od samého začátku zřízení muzea v letech 1995-96 k prioritám jeho činnosti. Pro školní třídy byly připraveny nejen výstavy, ale také program, týkající se historie města, různé kvízy a soutěže.

Protože naše město – jak je historicky doloženo – založil před tisící lety kmen Milčanů, navázali jsme a udržovali přátelské styky s Lužickými Srby, kteří jsou jejich dnešními potomky. Dvakrát byl pozván lužickosrbský soubor do Chrastavy v době Chrastavských slavností (Lilija, Myški) a několikrát se vydali naši občané o Velikonoční neděli autobusem do Horní Lužice, aby si prohlédli město Budyšín a v okolních vesnicích procesí velikonočních jezdců, což je prastarý, stále ještě udržovaný zvyk.

Při muzeu byl při jeho vzniku založen také (neoficiální) archiv, kde se shromažďují nejrůznější dokumenty z dávné a nedávné (po roce 1945) minulosti Chrastavy.

Při besedách se školními dětmi se vedení muzea snaží vzbudit zájem o minulost města, která byla plná zajímavých událostí.

 

Rodný dům malíře Josefa Führich - pobočka Městského muzea

 

Asi 200 metrů od náměstí 1. máje stojí zachovalá hrázděná stavba, rodný dům nejslavnějšího chrastavského rodáka – malíře Josefa Führicha.

Tato stavba je pobočkou městského muzea. Není tam stálý pracovník, ale zájemci o prohlídku této historické budovy se přihlásí v muzeu (infocentru) a výklad provede někdo z pracovníků muzea, který návštěvníky doprovodí.

Velký zájem o tento dům mají rakouští turisté, kteří do Chrastavy již několikrát přijeli zájezdovým autobusem, aby zhlédli dům a město, kde žil až do své dospělosti jim dobře známý malíř Josef Führich. V té době byly Čechy součástí rakousko-uherské monarchie a Rakušané proto považují Führicha také za svého umělce.

Nad vchodem do Führichova domu je umístěna dvojjazyčná tabule, z níž se návštěvník dozvídá, že se tu budoucí velký umělec narodil v únoru r. 1800. Vlevo od vchodu je však na rohovém kameni vytesán letopočet 1802. Tento zdánlivý nesoulad se dá lehce vysvětlit. Josef Führich, který pocházel z dvanácti dětí (pouze dvě z nich se dožily dospělosti, a to on a jeho mladší sestra Marie), se narodil v domě, který stával na stejném místě, ale v roce 1802 vypukl požár a dům zcela vyhořel. Požáry bývaly v našem městě zcela běžné ještě v polovině 19. století, protože byla naprostá většina domů dřevěná a krytá šindelem.

Umělcův otec Wenzel, sám malíř-amatér, ještě téhož roku postavil na stejném místě dům nový, který se zachoval dodnes. Tento dům nám umožňuje vytvořit si představu, jak vypadala naprostá většina domů v našem městě před dvěma stoletími. Spodní část je roubená (Blockwandbau), horní hrázděná (Fachwerk), což znamená, že je prostor mezi černými dřevěnými trámy vyplněn maltou zvláštního složení.

V prvním poschodí se na trámu zachoval původní nápis Wenzela Führicha: „Erbaut 1802, gehoben den 29. July Wenzel Führich.“

Italské motivy (palmy, rybáři) na dřevěných okenicích v přízemí upomínají na dvouletý pobyt mladého malíře (v letech 1827-29) v Itálii, kde pobýval jako vynikající student vídeňské malířské akademie za odměnu. Führich studoval na akademii v Praze (4 roky), dále pak dva roky ve Vídni.

V přízemí budovy je částečně zachován původní nábytek. Jsou tu malované truhly a skříně, kolébka a kolovrátek, dubový stůl, u kterého rodina obědvala a kde Josef již ve věku pěti let sedával a kreslil. Svými výtvory udivoval nejen rodiče, ale i sousedy, kteří přišli na návštěvu.

Otec Wenzel se synem se vypravili v roce 1816 na zámek Grabštejn, kde sídlil majitel panství hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas. Bylo o něm známo, že při svých cestách po Evropě navštěvoval slavné galerie a ve výtvarném umění se vyznal. Když si prohlédl Josefovy výtvory, pochopil, že před ním stojí mimořádně nadaný mladík. Přímo na místě slíbil otci, že bude jeho synovi platit studia na uměleckých školách. Své slovo dodržel. Nebýt toho, Führichova rodina by svému synovi školy platit nemohla.

Během svého pobytu v Itálii napsal Josef rodičům 32 dlouhých mnohostránkových dopisů, doplněných kresbami, v nichž popisuje italskou krajinu, zvyky a jídla.

Jedna z místností v 1. poschodí Führichova domu je pomalována na stěnách i na stropě motivy italské krajiny s mořem a palmami. Vedly se dlouhé spory o to, kdo tyto nástěnné malby vytvořil. Byl to zřejmě otec Wenzel, který sice nikdy v Itálii nepobýval, ale na základě podrobného popisu krajiny v dopisech svého syna si ji dovedl věrně představit.

Po návratu z Itálie se Josef Führich již nikdy do Chrastavy nevrátil, takže autorem nástěnných maleb nemůže být on.

Po otcově smrti v roce 1836 se matka s dcerou Marií odstěhovaly do Vídně, kam je pozval syn Josef, který po svatbě s Franciskou Gassnerovou z Lince žil až do konce svého života ve Vídni. Tam působil po dobu 35 let jako profesor historické kompozice na tamní umělecké akademii, kde kdysi sám úspěšně studoval. V jeho malířské tvorbě převládaly náboženské motivy, vytvořil několik set oltářních obrazů a stal se vedoucí osobností skupiny tzv. nazarénů.

Část tvorby Josefa Führicha byla věnována nejstarším českým dějinám. V době pražských studií vrcholilo české národní obrození a mladý umělec, i když německého původu, byl nepochybně romantickými myšlenkami o slavné české minulosti silně ovlivněn. Vytvořil několik desítek grafických listů s historickými náměty, např. „Libušin soud“, „Volba Kroka za knížete“, „Horymír a Šemík“, „Dívčí válka“, „Vyvraždění Vršovců“, „Smrt krále Přemysla Otakara II.“ A další.

V roce 1861 jej tehdejší rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechického (rytířského) stavu.

Když v roce 1868 byla dokončena přestavba chrastavského kostela sv. Vavřince z dřívější barokní do současné pseudogotické podoby, poslal Josef Führich z Vídně do Chrastavy jeden ze svých nejkrásnějších oltářních obrazů s názvem „Madona v zeleném loubí“. Byl to jeho dar rodnému městu. Dodnes visí uvnitř kostela vpravo od hlavního oltáře.

V roce 1876 Josef Führich ve Vídni zemřel a jeho hrob se nachází ve čtvrti Grinzing.

V zásuvkách skříní se ještě ve třicátých letech 20. století nacházela spousta kreseb a grafických listů (mědirytiny) Wenzela i Josefa, byly tam rovněž uschovány barvy a štětce Josefa Führicha, které tehdy používal. V jedné z místností v 1. poschodí visel originál rozměrného obrazu „Smrt bratří Makabejských“ na biblické motivy.

Také umělcova sestra Marie měla zřejmě určitou dávku výtvarného nadání, ale jako dívka nemohla tehdy studovat.

Z německých pramenů se dozvídáme, že tři roky po Führichově smrti byla na domě umístěna pamětní deska s textem „Svému čestnému spoluobčanovi Josefu Führichovi věnuje tuto pamětní desku na jeho otcovském domě město Chrastava. 1879“. Führichův dům byl prohlášen za památnou budovu, kterou město udržovalo ze svých prostředků. Patronem tohoto domu byl po mnoho let městský tajemník Hermann Knesche. S velkou péčí udržoval Führichův dům obuvnický mistr Josef Siegel, pečoval o originály umělcových obrazů a staral se také o betlém vyrobený velkým umělcem. Jednu místnost zařídil jako typickou tkalcovskou dílnu, jakých bývalo za Führichova života ve městě mnoho. Siegel tak položil základ pro pozdější městské muzeum. Po roce 1945 zůstal Führichův dům téměř nedotčen, jen německá pamětní deska zmizela.

Není bohužel známo, kdo v 50. – 70. letech 20. století o tuto budovu pečoval. Později MěstNV prodal budovu panu. Jiřímu Fuskovi z Prahy. Ten byl povoláním malíř a restaurátor gobelínů, vytvářel rovněž plastiky z kovu a kamene. J. Fusek žil se svou ženou v domě 22 let. Během této doby byla budova v dobrém stavu, uvnitř zřídil v 1. poschodí galérii, v jedné místnosti měl dílnu na opravu vzácných gobelínů.

Na počátku 90. let městský úřad od J. Fuska budovu odkoupil a od té doby je objekt v majetku města jako pobočka městského muzea. V letech 1995-96 byly v budově provedeny různé úpravy (např. byly zrestaurovány malby s italskými motivy v „malovaném pokoji“ v 1. poschodí). Od června 1996 byl Führichův dům zpřístupněn veřejnosti. Správcem budovy byl jmenován pan Zdeněk Šulc, pracovník Společenského klubu.

K Führichovu domu patří také nevelká zahrada, které se občas využívá k přátelským jednáním s hosty z různých měst.

Budovu navštěvují také třídy základní školy, které se tak seznamují jednak s díly velkého umělce, jednak zde mohou vidět, jak se dříve žilo.

Führichův dům patří k nejcennějším historickým památkám v našem městě.