Za humny, znám já jedno krásné městečko

Stalo se před lety, že 6.října roku 1938 navštívil Adolf Hitler Chrastavu. Z přítomných a pamětníků už mnoho nezbylo. Pokud ano, byli německé národnosti a pokud přežili 2. světovou válku, pak žijí dnes povětšinou v Bavorsku, kam směřovala většina odsunutých, našich bývalých spoluobčanů, kteří tak spontánně vítali Hitlera v zabraných Sudetech.
Nebylo tomu jinak ani v Kratzau, v české Chrastavě, kde němečtí poštovní úředníci první co udělali iniciativně při přebírání pošty z českých rukou, že vylámali z poštovních razítek český název Chrastava. Jinde přidávali ještě razítko „Wir sind frei!“. V Chrastavě si 6.října přidali: „Ein Wolk! Ein Reich! Ein Führer“.

Před několika málo léty jsem v Chrastavě stál několik kroků od jiné návštěvy stále se něčemu divícímu presidentovi ČR Václavu Klausovi. Návštěvy obou státníků od sebe dělilo víc jak sedmdesát let. První skončila za bouřlivého jásotu přihlížejících odjezdu führera na Frýdlantsko a do Slezska, druhá, po nezdařeném „atentátu“ úprkem do Prahy, do Střešovické vojenské nemocnice na vyšetření zda mu vystřelené „antiperle“ neuškodily. Žádný jásot, žádné frenetické volání, jen pohledy stranou a za autem ujíždějícím s prezidentem, bez rozloučení. Bylo mi ho líto. Byl ve formě, bylo krásné počasí, mohl řečnit a poslouchat se...

Chrastava, hostila řadu významných velkých osobností světa. Slavné válečníky, korunní prince, knížata, hrabata, významné vojevůdce, korunované hlavy (třeba jen projíždějící zdejším nádražím), velké umělce – malíře 19. a 20.století, budoucí hlavu Rakouska, prezidenta Severního Vietnamu, námořníky, vzbouřence na lodích jaderské rakouské flotily. Vlastence, odbojáře, Čechy, kteří jako kapka v německém moři učili české děti jejich mateřštinu a lásku k české historii.


Chrastava. Tolikrát zkoušená od cizích i vlastních vojáků a přesto její občané pokaždé své město obnovili znovu a znovu. Ač se to nezdá, městečko trpělo velkou vodou dolního toku Lužické Nisy a Jeřice. Město bylo ve své existenci vícekrát ohroženo mnohaletou vodou. Těch 10 km od krajského města, dělá Chrastavu vyhledávaným satelitem krajského města, místem, kde řada našich občanů dnes hledá možnost žít na zdravém vzduchu.


Je zde opravdu krásně. Na dohled kopců Lužických hor, majestátního Ještědu, coby kamenem dohodil do Jizerek, několik málo minut autem na hranice polských měst a rekreačních středisek, zrovna tolik minut autem i do nejbližšího německého města Zittau (Žitava), na hrad Ojbín a do středisek vodních sportů v příhraniční oblasti Saska v zatopených povrchových dolech. Město v krásném kraji Lužické Nisy, vzhlížející vzhůru k Lužickým a Jizerským horám. Kraj úspěšných lidí, kteří jsou zde doma. Snad i proto držím palce starostovi města Chrastavy Michaelu Canovovi, kandidujícímu na funkci senátora.


Egon Wiener
 

 

 

Není jen Liberec, je tu i Chrastava

Víte, když žijete delší dobu v Praze nebo v jiném velkém městě, jen těžko si zvykáte, že v malém zná každý každého, že jeho vady a spády už znala vaše maminka a jeho zase zná kostlivce ve vaší ložnici pod vaší postelí.

Snad i proto jsem se stal členem klubu Společnosti za starou Chrastavu s trochu noblesnějším jménem, než jak jej tady prezentuji. A udělal jsem dobře. Zatím se probíráme prastarými nemovitostmi, křížky a už brzy doufám přijde na ty živé, na kostlivce ve skříni. S nadsázkou, prosím, jen s nadsázkou! Jsme různorodou partou, které nejde o slávu, peníze, funkce, restituce. Je radost být v této bezva společnosti lidí, co by si mohli užívat v lepších klubech a oni ne! Angažují se ve prospěch dávného, nám tolik milého městečka daleko od centra, od Prahy, Říma, Paříže, doslova na hranicích S Polskem, kousek od města Bogatyně.

Jsme společností spíš starších lidí, ale dá se říci i světa znalých. Snad proto nás těžko někdo opije rohlíkem. A tak tu máme od všeho něco - vodu, doly, kopce, svaté kříže, muzeum, výstavy, ale i spolupráci se sousedy z Bogatyně. Hledáme ty, co toho vědí více než ostatní, pamětníky i současníky. A přijde-li mezi nás omladina, pak nás to povzbudí a dokážeme ještě víc. Něco na tom bude, že kdo nezná své dějiny je na tom špatně a jen těžko obstojí, až se bude muset vyjádřit a rozhodovat o věcech současných i budoucích.

Svět se hýbe po spirále, jednou jsi nahoře podruhé dole. Touha po majetku, po slávě je pořád na stejném místě. Vše se opakuje. Dějiny sudetských měst a městeček jsou si přitom podobné jako vejce vejci, jako lidé, co v nich žijí. Žádní andělé ani čerti, žádný Kolumbus, nebo Vasco di Gama. Dívat se pozorně kolem sebe i za plot přes silnici do zahrady, kolem lesa u vody. Všude tady v chaloupkách a v domech žijí svérázní lidé mající své sny – svá velká poblouznění.

Je dobré že jsme v každém malém i velkém městě a nedáme si naši historii nikým vzít. Neděláme to pro slávu, jen pro ono těžko definovatelné teplo na hrudi, které se děje chlapům, když jim na rameno poklepe velitel brigády, Vinnetou, nebo předseda vlády… A o to nám všem jde, když je za námi vidět kus práce a babka s nůší na zádech řekne: „Do háje, chlape, ten svatej Ján na kopci, po opravě ale prokoukl! Je jako nový!“

Egon Wiener

 

Hasičský vůz – kočár její milosti

Byl jsem v muzeu. V Chrastavě, ve městě, které netrpí nezájmem veřejnosti. Chrastava na Liberecku, to nejsou ale jen dějiny, přírodní katastrofy, ale i současnost, lidé, kteří tu žijí. Město významných malířů i prezidentů. Jeden prezidentoval i v sousedním Rakousku. Město, které se probouzí z ospalého hnízda mimo hlavní silnici na krásné město, satelit severočeské metropole Liberce, kde se dá žít, pracovat, ale i odpočívat. Jen těch muzejních expozic od sebe i značně vzdálených je po městě vícero, takže je kam jít.

Já byl v muzeu místních hasičů, kteří zde mají úžasnou tradici. Co jsem viděl u zdejších chrastavských hasičů asi hned tak jinde neuvidím. V prostorách, které nemají ani věhlasná centrální muzea jsou mimo jiné k vidění staré, prastaré, stařičké, vetché, ale i korpulentní hasičské vozy, kočáry srovnatelné s kočáry jeho velebnosti.

Viděl jsem pár kočárů. Na těch chrastavských sice převládala červená barva nad zlatem a polstrováním, ale jejich příjezd vítali lidé u ohně víc, jak kočár samotného biskupa.  A té mosazi, šroubů, ručně řezaných matic, trubek, koleček a šoupátek! Nevěděl jsem, na co se dřív dívat. Kdyby tak uměli vyprávět! Co vůz-kočár, to dějiny jedné epochy 18. – 20. století.

Války, povodně, ohně, katastrofy, živelní pohromy. Síla a obětavost, snaha pomoci, vůle postavit se zlu a dát naději. Madla pro ruční pumpování, nahoru dolů a pořád znovu a znovu. Lidé vodu pumpovali, podávali, běhali s hadicemi, strhávali ze střech tašky, rump, rump, sekerami a háky bušili  do hrázděných stavení našeho pohraničí. Přijeli hasiči. Ohnivý kohout požírá střechy a hasiči hasí, stříkačky stříkají…

Ach, ty jejich nádherné vozy! Tady v muzeu stojí, jako sochy, bez hnutí. Co je z mosazi, tak se třpytí, jako nové, původní, zánovní. Když přimhouřím oči, tak je vidím. Kolem zástupy lidí, které požár přilákal. Je po ohni. Doškové, šindelové střechy a v komínech zazděné dřevěné trámy - odjištěné bomby. Dům vedle domu přichystaná past a oheň přichystaný ochutnat prastaré trámy.

Hasičský vůz první generace, kouzlo a šarm. Ne, nelze jej srovnávat s dnešními super hasičskými vozy. Tenkrát, ale i dnes, když vidím starý „hasičák“ jsem na výstavě prastarých aut. Okouzlující podívaná. Ty staré kočáry sem patří, i dostavník, bryčka, starý původní hasičský vůz, tak jako prosklenný pohřební vůz plný andělíčků, kočár v oknech s palmami.

Ano, to vše na dvou až čtyřech kolech tažené koňským spřežením. Rychle, rychle, aby v čas byli v cíli, nebo pomalu, když je po ohni, aby je viděli. To je kočár – vůz hasičů, jejich stříkačka tažená koňmi musela k svému cíli vždycky spěchat. Lidé tam na ně čekali.

Dnes stojí v chrastavském muzeu, hojí si utrpěné šrámy a chlubí se. Právem. Byli ve skutečném boji. A chrastavští se mají čím chlubit. Vedle krásného města i tímto muzeem, které jim ostatní závidí...

Egon Wiener

 

Jak Chrastava vstoupila do dějin

Ne všechno vyjde, jak má a i to nejlepší plánování někdy selže. Máme tu v Česku někdy děje, nad kterými kroutí hlavou i holštýnské stračeny.

Není tomu zas tak dávno, kdy císař František Josef zanevřel na Liberec, protože na něj místní anarchisté spáchali nepovedený atentát. Před městem podminovali viadukt a protože byli nedočkaví, došlo k explozi dříve, než mělo. Zatímco místní anarchisté se dohadovali, zda mají na jeho přípravě větší zásluhy anarchističtí Němci nebo Češi, Vídeň se naštvala a protože se Liberec tehdy topil v dluzích, suspendovala celé jeho vedení a dosadila úřednickou vládu. Herdek, co nám to připomíná???

Tak nějak podobně to bylo tentokrát rovněž na trase z Prahy, jen o pár kilometrů dál v Chrastavě. Mladý muž splnil, co si slíbil a dobře placená ochranka tam stála jako dobře vyřezaní svatí. Tady by se hodila slova dobrého vojáka Švejka, když hodnotil práci generálního štábu v poli, kdy velící byl zbaven pravomocí, ale byl tak degenerovaný, že to nepochopil a velel a velel. Pokud to ve Švejkovi není, tak se omlouvám, ale chování prezidentovy ochranky, kterou si tak jako vy i já platím z daní, bylo opravdu „nadstandardní“ a k pobavení.

Jedničku, sice ne z chování, ale z volby správně zvolené zbraně, dostává „atentátník“. Sedm kulí – antiperlí vyděsilo a bezezbytku splnilo, proč bylo vystřeleno. Lidé jsou naštvaní a pokud císař nedostane „na budku“, nic se nebude dít. Ten šestadvacetiletý mladík si vůči svému zdraví počínal mimořádně nebezpečně. Kdyby ochranka konala, jak má, už by byl po smrti. Ale Pavel Vondrouš, znaje poměry v Česku, kde se pančuje benzín i vodka, věděl, že nikdo střílet nebude a kdyby, že se netrefí. Ani ochranka přece nebude riskovat obvinění z neoprávněného použití střelné zbraně. Co naplat, opět jsme terčem posměchu celého světa: Atentátník zneškodněn dvěma chrastavským důchodci…

Dvě hodiny po události mi starosta Chrastavy řekl, že někdo na prezidenta střílel, ale prý jen z plastové pistolky, o mnoho víc nevěděl. Já stál od prezidenta tři metry. Vedle mne, dráty omotané kolem uší, jeden z ochranky a mladík v maskáčích kolem nás volným krokem prošel k náměstí. K tomu všemu hrála cimbálovka bez přerušení Pochod Radetzkého, sluníčko svítilo, program nerušeně pokračoval, pivo teklo proudem a výdej chlebíčků a koláčů se nezastavil. Kamery televizních štábů atentát po česku nepřehlédly a záhy jsme se všichni ocitli ve světě významných událostí.

Most, kvůli kterému jsme se zde všichni sešli, stál a stojí v plné kráse tak jako před povodní v roce 2009, která ho úplně zničila. A Chrastava? Neplánovaně vstoupila do dějin neprofesionálních zásahů ochranky spíš, než zpackaných atentátů. Teď ještě, aby prezident na Chrastavu nezanevřel stejně jako císař na Liberec a neposlal do Chrastavy zkontrolovat městskou pokladnu…

Egon Wiener

 

Chrastava, to nebyl jen Totex

Jeden ze sedmi závodů, kdysi tak známé Textilany, byl v Chrastavě. Letos to je už 182 let od jeho založení a v Chrastavě patřil k nejstarším továrnám. Jako přádelna pod firmou E. E. Schneidera ze Žitavy, existovala od roku 1828 až do roku 1851, kdy byla zničena požárem. Při neopatrném zacházení s otevřeným ohněm se vzňala právě dovezená indická bavlna. Továrna byla záhy obnovena a vcelku dobře prosperovala. Na počátku 20. století měla její nová přádelna kapacitu 20.000 vřeten.

V letech 1911 až 1918 byly dílny vybaveny moderním strojním zařízením, kde pohon strojů obstarávaly transmise od parního kotle. Příze z Chrastavy měla dobrou kvalitu a prodávala se dobře nejen v Evropě, ale i v zámoří. Až do konce druhé světové války továrna vyráběla. Nedobrovolně tu pracovaly ukrajinské ženy, ubytované v dřevěných barácích v blízkosti továrny, obdobně jako internované ženy židovského původu zaměstnané v Totexu při výrobě zbraní.

Chrastavská Textilana měla v první polovině 20. století několik majitelů. Ten, pod jehož jménem byla známa nejdéle, byl továrník Altschul, později továrník Melchior. Konec druhé světové války zastihl továrnu v relativně dobrém stavu. Ještě v květnu 1945 byla obnovena výroba a v roce 1946 mohla být využita opět její plná kapacita. Během dalších let došlo k několika reorganizacím v řízení závodu i ke změně výrobního programu. Pokud se během války zpracovávala převážně buničina, pak v pozdějších letech se přešlo na bavlněné příze. Nakonec, po přičlenění chrastavského závodu k podniku vlnařského typu, došlo na zpracování viskózy. V letech 1958-64 byl závod součástí n. p. Česané příze a po té až do počátku 90. let n. p. Textilana. Od roku 1961 se stává součástí závodu také provozovna v Andělské Hoře a právě zde došlo k největší změně v celé bohaté historii závodu. V roce 1975 se stala první bezvřetenovou přádelnou ve vlnařském průmyslu. V souvislosti s její výstavbou byly pro nové pracovníky zbudovány rodinné domky typu OKAL v Chrastavě. Celkem jich bylo postaveno 35. Tím byla řešena i naléhavá potřeba stabilizace pracovních sil. Závod chrastavské Textilany i v následujících letech prošel celou řadou rekonstrukcí a tak ještě dlouhá léta patřil k nejúspěšnějším v oboru.

Egon Wiener

 

O chrastavském ohni

Nevím, čeho se občané Chrastavy bojí dnes, ale o pár století nazpět to byl mor, povodeň a požár. Ale po Letnicích roku 1527 dal vlastník Chrastavy, Mikuláš II. z Donína, městu jeho prvá privilegia a mezi jinými právo setnout hlavu tomu, kdo zaviní požár. No řekněte, není to úžasný vzor všem parlamentním tahanicím současnosti? Konkrétní cíl, jasný postih. Vymahatelnost práva, žádné přílepky, konsensus napříč politickými stranami... Zavinil jsi požár? Bydlíš v Chrastavě, přijdeš o hlavu.

Požár byl morem i povodní, noční můrou a zlým snem. Chrastava hořela vícekrát. Dřevěnému městu stačilo málo: doškové střechy, dřevěné komíny, otevřený oheň... A město jako průchoďák vojenských oddílů.

Byly doby, kdy v Chrastavě hořelo skoro co rok, ale nejvíc v 19. století. Existuje zažloutlá listina O ustavující schůzi chrastavských hasičů s datem 1. července 1867 z hostince U Zlatého lva. Zúčastnilo se jí 59 občanů se zájmem učinit přítrž požárům budoucím. Stanovy této bohulibé organizace byly schváleny v roce následujícím, tedy v roce 1868.

Ochránit město před požárem, to byl sen leckteré pomazané hlavy, leckterého majoritního vlastníka lidského mraveniště. Požární ochrana patří k nejstarším ochranám, které lidé organizují, co svět světem stojí. Ono k ohni patří rčení: dobrý sluha, zlý pán.

V novodobých dějinách naší společnosti, zhruba tak od 13. století se lidé, poznamenaní sílou a žárem, ohně bojí. A strach předcházel ještě v plenách se rodícím nahodilým a primitivním požárním opatření, jak zabránit onomu všeohromujícímu hukotu, kakofonii řevu, praskotu a žáru všestravujícího a všepožírajícího ohně.

16. století to už byl boj s dřevěnými komíny, zákaz chození po domě s otevřeným ohněm a povinnost chodit s lucernou (laternou). Při vzniku ohně měli všichni spěchat k němu a kdo by ohně zatajil, ten měl být potrestán na hrdle. Historie téměř 150 let hasičů v Chrastavě je dějinami píle, snahy a úspěchů, jak chránit své město před katastrofami. Chrastavští mohou být skutečně pyšní na to, čeho jejich předchůdci i oni, dosáhli.

Dokumenty naleznete v jedinečné muzejní expozici dějin i současnosti chrastavských hasičů. Kde jinde než v Chrastavě.

 

Zlatokop z Vítkova u Chrastavy

V pohnutých dějinách českého pohraničí hráli „zlatokopové“ vždy významnou roli. V lokalitě Libereckého kraje byla migrace obyvatel často předpokladem samotného dalšího bytí. Kolonizace od počátku minulého století přivedla do našich končin nesourodé obyvatelstvo, které jen těžko hledalo společnou řeč, zájmy, náboženskou snášenlivost, možnost vyhovět stále vyšším nárokům šlechty, která své poddané Němce, Židy, Lužické Srby i Čechy nemilosrdně obírala. Ať to byla šlechta česká, z Němec, Rakouska, ze Slezska či vojenská, vytvořená z důstojníků, zrádců a vrahů Albrechta z Valdštejna, každý jeden z nich nešetřil své poddané a snažil se z nich, z jejich práce, získat pro sebe co největší zisk.

A tak, ať naším krajem putovaly velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout co nejrychleji. Dřív, než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.

Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Dokázal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.

Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů.

Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později zpustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce.

Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního „knížectví“. Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.

A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.

 Egon Wiener

 

Výzva spoluobčanům Libereckého kraje


Málokterá obec v našem okolí se může pochlubit tolika slavnými VIP rodáky jako nedaleká Chrastava. Prezident Rakouské republiky, ministři bývalé vlády NDR, nejvýš uznávaní malíři východního Německa, sportovci...

V nedávných dějinách úžasný světově uznávaný operní pěvec F. J. Schütky. Ten se zde narodil v roce 1817. Obchodník s látkami, tkalcovský tovaryš, Chrastava, Chomutov, Praha, Lvov, Vídeň, Salzburg, Stuttgart – samé úspěchy. Byl i skladatelem. Jeho hudba i texty se dostaly do Spojených států i do Švýcar.

K těm ještě slavnějším patřil Josef Führich, rytíř. Šlechtický predikát si kupovat nemusel. František Josef I. mu jej udělil za nepřekonatelnou krásu jeho malby, především sakrální – náboženské. Další rodák, jehož jméno překročilo svůj stín a „hradby“ Chrastavy, je Vilém Kandler, rovněž malíř.

Jinak Chrastavu proslavil lékař, doktor Karel Damián Schroff, který se narodil v roce 1802 v rodině ranhojiče. Já osobně ještě takového pamatuji v padesátých letech minulého století v plné praxi v blízké obci Machnín. Truhlář, dědek nad hrobem, ale lepšího chirurga v okolí nebylo. Damián Schroff vystudoval medicínu v Praze, pak učil totéž v Olomouci. V období epidemie cholery se podílel na její likvidaci. Od roku 1837 přednášel na univerzitě ve Vídni. Je považován za zakladatele studia léčiv – farmakologie. Byl zvolen rektorem Vídeňské univerzity. Zemřel ve Štýrském Hradci 1887.

No řekněte, není to výzva? A to dnes žijeme v lepších životních podmínkách než ti, kteří žili v Chrastavě před víc jak sto lety. Není na čase, Chrastaváci, navázat na tradici VIP vaší slovutné obce? Tak šup do postele a zamyslete se nad tím, než si zapnete Ordinaci v růžové zahradě, zda nepřepnout na jiný program...

Netýká se to samozřejmě jen Chrastaváků, ale českolipských stejně jako jabloneckých spoluobčanů.

Egon Wiener

Kronika Chrastavy


Počátkem roku 1683, to je téměř před 330 lety, mělo město Chrastava 715 obyvatel a protože počasí má snahu opakovat to, co už jednou předvedlo, pak by chrastavští neměli být překvapeni, když zase u nich pořádně sprchne. Toho roku nad Chrastavou vypukla taková bouře s krupobitím a průtrží mračen, že ještě sedmého dne poté kroupy neroztály. Chrastavští zemědělci měli po úrodě, povodeň nadto odnesla stodoly, stromy a lidé z přízemí se stěhovali do poschodí a jedna žena utonula. A bouřilo i v okolí. Deset let poté, roku 1693, udeřil blesk do věže Habendorfského kostela (Stráž nad Nisou), kde srazil zvon a ten zabil právě zvonícího učitelova syna. A něco pro chrastavské úředníky. Před 216 lety, roku 1793, byl v Chrastavě zřízen magistrát. Odtud pak ten dnešní řád a pořádek.

O dvacet let později, roku 1813, Chrastava nedobrovolně hostila dva a půl tisíce Francouzů. To byli ti, kteří po porážce roku 1812 utíkali z Ruska. Kronikář zaznamenal jednu ne nepodstatnou informaci – byli beze zbraní, jen důstojníci měli kordy. Nebyli to však poslední vojáci, kteří se prošli chrastavským náměstím. Následovaly oddíly polsko-francouzské, které požadovaly na městu 6 vozů chleba, másla, masa, vína, pálenky, suken a kůže. Za nimi následovali „vestfálci“ (1200 mužů) a po nich další Poláci a Italové.

Z Chrastavy se stala křižovatka pro a protinapoleonských vojsk. Ti poslední pro jistotu ponechali ve městě posádku 300 vojáků. V té době rakouští husaři, jak zaznamenal kronikář, společně s pěchotou od Andělské Hory zaútočili na „italo-poláky“ (rozuměj napoleonské Francouze) a byli odraženi.

„Italo-poláky“ pak vystřídali rakouští husaři, kteří se v Chrastavě rovněž „napakovali“ a odešli k Žitavě. A protože chrastavští si na tyhle kontribuce museli nějak vydělat, nepřekvapuje, že před 176 lety byla v Chrastavě na Jílovém potoku postavena Antonem Altmanem z Liberce přádelna vlny. I ta dala práci a obživu právě chrastavským občanům. A pokud Chrastavou netáhla žádná cizí vojska, kam s těžce vydělanými penězi? No přece do Spořitelny! Ta byla otevřena roku 1873.

Jo, chrastavští se mají! Takovou pestrou minulostí se může pochlubit jen málokteré město v našem kraji.

Egon Wiener 

Čas od času 


Čas od času neškodí se ohlédnout. Často totiž hledáme nová řešení chyb, pro která jsme už jednou řešení měli a mohli se k nim eventuelně vrátit. Například najít, dát možnost mladým lidem alternativu současné „zábavy“ konzumace programů prostřednictvím sdělovací techniky. Zábavy už hotové a „předžvýkané“ kýmsi anonymním.

Před čtvrt stoletím v Chrastavě členové letopisecké komise při Městském národním výboru nabídli dětem v posledním ročníku základních škol Besedy nad městskou kronikou. To jsou ty třídy dnešních základních škol, kde nestačí učitelé dějepisu probrat látku posledních desetiletí včetně toho, kdo vyhrál – prohrál 2. světovou válku.

Přidat k tomu soutěž o ceny radnice, fotky, diplomy, lístky do Centra Babylon... Prostě „něco“ dělat. Za rohem totiž čekají dealeři marihuany nebo emisaři Národní dělnické strany. Opravdu se na školách Českolipska, Jablonecka, Semilska, Frýdlantska nebo Turnovska nenajdou peníze na autobus do Liberce pro zájezd do Památníku obětem Šoa? Nebo snad čekáte, že se tam ty naše děti vypraví samy?

Egon Wiener

 

Jak jsem poznával Chrastavu

S Chrastavou jsem se setkal poprvé prostřednictvím rodiny MUDr. Fišera, respektive jeho dětí Leona a Leonky. Jejich chrastavská vila byla obrovská a pan doktor v ní měl soukromou ordinaci. Naše rodiče pojil stejný osud. Přežili holocaust.

Tatínek byl národním správcem firmy Simm a Wagner v Machníně, kde jsme i bydleli a Chrastava, to bylo pro malého kluka tehdy velké město. Sem se jezdilo spádově k lékařům, zubařům a za službami.

Hluboko se mi vryla do paměti vzpomínka na První máj v padesátém šestém roce. Tehdy malý autobus, který byl zároveň pojízdnou knihovnou, vezl machnínské školáky do Chrastavy na prvomájové oslavy. Cestou, kráčejíce za pomalu jedoucím autobusem, jsme se nadýchali jeho zplodin a padali jsme jako hrušky. Autobus ale dál vyhrával budovatelské písně a pokračoval v cestě, i když mu útroby postupně zaplňovali silně omámení, pospávající a později i zvracející machníňáčci. Jó, kdepak Chrastava!

V letech 1950-1956 pracoval tatínek v Totexu. Pamatuji si, jak po měnové reformě v roce 1953 přinesl první výplatu v nových penězích. Já jsem v úžasu hleděl na ty krásné, hladké peníze, ale maminka tehdy plakala. Šetřili jsme a tatínek, jako všichni z Machnína, dojížděl do Totexu na kole v létě i v zimě. 

Kousek od Totexu byl Závodní klub. Tam jsem jezdíval autobusem z Machnína na filatelistický kroužek, pro děti „totexáků“. Teď už nevím, zda právě tam nebo v jídelně Totexu vystupovali tehdy populární Kučerovci s jihoamerickými písničkami, ale mrzelo mne, že mne tehdy táta na ně nevzal.

Chrastava, to taky byl pan učitel Honsa, předválečná legenda, který později vedl kroužek mladých filatelistů v muzeu a já za ním chodil i domů. Kolo jsem si nechával opravovat zásadně u pana – pana... Ach, ta jména! No bylo to hned naproti dolejší benzínové pumpě, naproti opravě aut.

A pak, jak bych mohl zapomenout! chrastavské 0ko! V půli cesty mezi Chrastavou a Machnínem, tam, kde měla stát německá dálnice. Tam „v břízkách“ jsem se naučil plavat v nádherné modré vodě, kde spolu se mnou brázdily vodní hladinu svižné černé užovky. Bože, co tam rostlo křemeňáků!

Do Chrastavy se také vozilo k opravám vše čalouněné (k panu Herknerovi), vše, co doma haprovalo, se řešilo v Chrastavě. Do Chrastavy také přecházelo 99 % všech machnínských páťáků. On ten náš Machnín bylo vlastně takové chrastavské předměstí.

Chrastavu mám rád, protože v ní mám hodně dobrých kamarádů. I první Hrabalovy knížky počátkem šedesátých let jsem si kupoval u vás, v Chrastavě, v knihkupectví na náměstí.

Egon Wiener

 Flašinety a kolovrátky

Neobvyklá, překvapující a zajímavá. Asi tak lze ve stručnosti popsat současnou výstavu v Severočeském muzeu v Liberci. Je mimořádná v tom, že představuje světoznámé výrobce „malých varhan“ - flašinetů a kolovrátků. Víte, že jejich nejvýznamnější výrobce pocházel od nás, z Libereckého kraje?
Flašinety a kolovrátky se vyráběly v přilehlé Bedřichovce, v Machníně a na několika místech Chrastavy. Devatenácté století a první třetina století dvacátého byly vrcholným obdobím takto reprodukované hudby. Šlo o stroje s píšťalovým mechanismem, kde změnou výšky vzduchového sloupce docházelo ke změně výšky tónů. Jako záznamové medium býval použit válec s výstupky roztáčený klikou. Výstupky při otáčení zvedaly záklopky píšťal.
Flašinety a kolovrátky tvořily kolorit mnoha pohledů na historii našich předků, života našich babiček a dědečků. Mnohá umělecká díla nějznámějších koloristů stojí a padají s flašinetem. Emil Orlík a jeho pražská zákoutí, flašinet a kramářské písně na poutích devatenáctého století, váleční invalidé, trafiky a kolovrátky, často jediný způsob obživy. Cirkusy a povolená žebrota, podomní obchodníci, církevní svátky a trhy. Tam všude zněla hudba z chrastavkých strojů. 
Všechny větší hospody a tančírny byly později vybavovány pokročilejšími velkými flašinety, pianolami, orchestriony a elektrickými klavíry pochazejícími převážně ze tří velkých výroben. Ta nejlepší byla určitě „Riemer Kratzau“ - Chrastava v Čechách.

Egon Wiener

Z okolí


Těch osad těsně u hranice podobajících se jedna druhé jako vejce vejci není zase tolik, ale Uhelná a Vysoká jsou si něčím blízké. K oběma se dostanete v minulodti i dnes jen cestou do kopce nad mateřskou obec. Chrastava má svou Vysokou, Hrádek nad Nisou zase Uhelnou.
Z Chrastavy kolem kostela a Benteleru stoupáte výš a výš, jen aby si Vysoká zasloužila své jméno. To je zřejmě ten důvod, proč se nejmenuje jinak ani německy Hochdorf – Vysoká Ves. Ono už stačí Horní Chrastava. Ta svou osadu pod hvězdami eviduje od roku 1834 a měla i tehdy svou samosprávu. S čím neměli problémy to bylo sušení sena a čekání na uschnutí prádla. Tak tu žili od nepaměti.
Problémy nastaly při neopatrném nakládání s ohněm. Na větrném kopci jim oheň roku 1760 vzal skoro všechno. Dá se však říci, že solidarita z okolních panství byla značně vysoká. Téměř 200 vybraných zlaťáků stačilo na zakoupení dříví k obnově velké části vyhořelé Vysoké.
Pokud jste ve Vysoké, nemusíte lézt na strom, abyste lépe viděli. Kraj kolem leží jako na talíři do všech stran. K polské Bogatyni, Uhelné, Grábštejnu, Hrádku nad Nisou, k mateřské Chrastavě i jejímu stínu Machnínu a dál, k obzoru na Ještěd. Vlevo ke „Starému Habendorfu“ (Stráž nad Nisou) a pak k Liberci a do kopců k Hejnicím a Frýdlantu, do Jizerek.
V době válečných manévrů a pohybu vojenských štábů za Napoleona a za Prusko-Rakouské války v roce 1866 zde bylo rušno. V kopcích Vysoké to vypadalo jako v přeplněných kasárnách. Byli zde všichni. Koně, ti kteří na nich jezdili, pěchota, štáby, markytánky...
V roce 1834 bylo ve Vysoké evidováno 8 popisných čísel a v nich 64 stálých obyvatel (na dům 8 duší). O nějakém stavebním boomu se nedá ve spojení s osadou Vysoká ani mluvit. Do roku 1904 přibyl 1 dům a v témže roce i hospoda A byla pěkná, zachovala se na dobových pohlednicích.
A po válce? Ani Čechům se sem nechtělo. Vysoká i dnes slouží především k rekreaci, k pastvě koní a k péči o ně a lufťákům, kteří se s domácími o obec vzorně starají. Je tu větrno a krásně.

Egon Wiener

Není na seznamu VZP a není na recept

Město bez kašny a morového sloupu, to je přeci hloupost. Socha a voda, to patří před radnici. Však i Liberec měl svůj morový sloup, mariánské sopusoší a kašen bezpočet. To až nyní, kde nic tu nic. A město bez těchto památek je jako vyprávění pohádky bez princezny. Ani to nejchudší město nemělo problém vybrat a shromáždit finance na jedno sousoší jako dík, že mor je už pryč.
Tak to bylo i v Chrastavě, kterou morový sloup s příslušenstvím z pískovce a z dílny uznávaného Mistra Matyase Brauna stál 727 zlatých. Tato umělecká úlitba byla postavena z peněz, které mezi sebou vybrali přeživší a pozůstalí. Naštěstí, už kvůli její hmotnosti, s ní nikdo moc nemanipuloval a od roku 1732 jí stačily je dvě opravy. Chrastava má památku jak má být!
A když jsme Chrastavě pochválili sousoší, na které nešla z účtu VZP ani koruna, protože si dobří chrastavští potřebné zlaťáky vybrali sami, řekněme, že to nebylo poprvé ani naposled. Město má i solidní kamennou kašnu s textem na kyprých bocích, která je ještě starší než zmíněné kamenné placebo z roku 1732. 
Chrastavská kašna má v rodném listu zapsán rok 1680, takže brzo se budou slavit narozeniny. Holce bude 320 let a je na čase přemýšlet, čím to oslavíme. No a pokud jde o to, zda kašna je dílem samotného Brauna, proč ne, ale k čemu by potom měl starý pán dílnu plnou učedníků? I tak ta korespondence kolem díla stačila.

Egon Wiener

Regionální výročí

Na Liberecku se narodila řada průkopníků socialismu, později předních funkcionářů politických stran Sociální demokracie, Komunistické strany nebo odborů a to hned několika zemí Střední Evropy. Pocházeli z Hrádku nad Nisou, Chrastavy, Stráže nad Nisou, Frýdlantu v Čechách i z Nového Města pod Smrkem. Jedním z nich byl i Karel Kneschke, který se narodil před 110 lety v Chrastavě.

Karel Kneschke se vyučil tkalcem. Sociální poměry v továrnách, kde pracoval, jej velmi brzo přivedly do řad tzv. Liberecké sociálně demokratické levice. Zde spolupracoval s libereckýcm Karlem Kreibichem, redaktorem týdeníku Freigeist (Duch svobody) a později deníku Vorwarst (Vpřed).

Redakce tohoto deníku požádala v srpnu 1912 o dvě přednášky vůdce německé sociálně demokratické levice, legendárního Dr. Karla Liebknechta, který přijel do Jizerských hor s rodinou.

Liebknecht promluvil v Jablonci a pavlovickém Koloseu. Mezi jeho posluchači v sále byl tehdy i čtrnáctiletý Karel Kneschke. Liebknecht na něj udělal takový dojem, že jej později zahrnul i do svých literárních pamětí.

V únoru 1921 pomáhal v Koloseu zakládat „Komsomol“, v květnu německé oddělení KSČ. Po jejím založení se stal redaktorem a tajemníkem strany. Dne 25. června 1938 zahajoval také známý tábor lidu na Králově háji, zaměřený proti rozpínavosti fašismu a hrozbě nacismu, kterou představovalo nacistické Německo pro naši republiku i celý svět.

Za okupace v letech 1938-1945 žil Karel Kneschke v Anglii, kde ho zastihla zpráva, že jeho syn, kterému se nepodařilo emigrovat, padl na východní frontě. Karel Kneschke po skončení Druhé světové války využil možnosti tzv. Žukovovy akce a odešel do Východního Německa budovat NDR. Zemřel v Berlíně 15. února 1959.

O jeho životě napsal obsáhlou studii s názvem „Karel Kneschke – antifašista a revolucionář“ chrastavský patriot, středoškolský profesor Karel Vydra. Je chvályhodné, že Liberecký deník patří k objektivnímu českému tisku a enmá problémy na svých stránkách vzpomenout demokratických sil československé politické scény První republiky. Ta by mohla být i návodem, jak čelit současné krizi důvěry naší společnosti v důvěryhodnost většiny současných politických stran.

Egon Wiener

Město v Čechách na čtrnáct písmen

Baronka Horowitzová byla ředitelkou jazykové školy. Nevím, jak svůj původ utajila, asi to bylo tím, že vyvdala ryze české příjmení. Jejím manželem byl za války plukovník naší exilové armády. Syn učil v sedmdesátých letech na místním gymnáziu na severu Čech. To byl on, kdo mi to všechno řekl, když jsme seděli u barového pultu, někdy o půl druhé v noci, zatímco místní hostili sovětskou komsomolskou delegaci.

Stále brečel, protože se bál, že z něho bude alkoholik a já si paradoxně uvědomil, že můj strýc Horst, který včas před Hitlerem utekl, byl otcem opilého suplenta vyznamenán Medailí za chrabrost před nepřítelem. Strýc Horst se styděl za své německé jméno, a tak mu kluci v Anglii říkali Sašo.

Mladý Horowitz usnul znaven pitím a mě odvedl k sobě domů Toník Součků. Tohle město bylo vždy plné hrdinů, nebo aspoň jejich blízkých příbuzných. Psala se sedmdesátá léta minulého století. V místní nemocnici léčil abnormálně tlustý doktor, ředitel, vyloučený ze strany. Jezdili se k němu léčit nejvyšší komunističtí pohlaváři pravděpodobně i z NDR, uměl výborně německy i česky. Byl odsud, z Liberce, jeho otcem byl Čech, předseda krajského prvorepublikového soudu, matka byla tělem i duší přesvědčená nacistka. Jak tohle všechno šlo v kádrových materiálech té doby zaonačit nevím.

Ředitelem místního domu pro mládež byl Toník Souček. Výška metr šedesát, droboulinká postava. Kamarád, major sovětské armády demilitarizovaný krátce po Druhé světové válce. Svá vysoká vyznamenání dostal jako velitel gardové hrdinské obsluhy baterie kaťuší. Učitelem na zemědělské škole nahoře u zámku byl Rumun. Poznámky si psal ruskou azbukou. Rozvrh vyučovacích hodin měl přizpůsobený, aby mu 20 minut velké přestávky stačilo k přeběhnutí ze školy přes celé město od zámku na gymnasium. Ve městě v té době byla také úžasná, nefalšovaná, naprosto původní, kolíčková rarita.Telefonní ústředna ještě ze starého Rakouska z mědi, bronzu, zvonoviny usazena v konstrukci z těžké secesní litiny.Obsluhovaly ji ženy, spojovatelky s drdůlky ve vlasech...

Hrad ovládla rodina purkrabího Ledvinky. Jeho žena v kase, aspoň se to říkalo, vládla i městu. Proč ne? Kdo četl Zámek, Proces a další, nediví se. Už víc, než před padesáti lety sem jezdil a čerpal tady náměty pro své knihy syn starého pana Kafky, mladý Franz z Prahy. Pro místní kontrolor z pražské banky Franz Kafka.

A město? Však víte… Moc se nezměnilo. Je pořád stejné, jen teď se jim vrátil na náměstí do kovu zvěcněný vévoda Albrecht.

Egon Wiener

Časné léto roku 1968

Kapitán Onsorge z vojenské kontrašpionáže to nebral na lehkou váhu. Psal se rok 1968, bylo léto a bundokošili vojenské uniformy měl rozepnutou až po chlupatá prsa, což mě rozesmálo. ,,Čemu se smějete vojíne, to vypadá na vojenský soud a Vy se tu div neválíte smíchem, jste blázen?“

Bože, co jsem mu měl odpovědět? Seděli jsme v kanceláři kontrášů v dolních kasárnách liberecké posádky pod hlavní věží, ze které mě před rokem vítal pátrač, co během Šestidenní války na Středním východě vyhlížel letící izraelské letouny Mirage. Nyní, po roce, ,,lítám“ v průšvihu já. Jak v románu od France Kafky….

Kontráš si uvědomuje absurdnost svého vyšetřování, ale je to jeho práce. Já už po několikáté říkám: „Ano, před koncem vycházky do Liberce, mě v několika dnech po sobě přiváží před budovu dolních kasáren autem s cizí poznávací značkou má sestřenice Naomi. Vysadí mě a jede k nám domů, do Machnína, já to stihnu včas na kavalec a spím….“

Problém je v tom, že sestřenka má na autě žlutou poznávací značku, značku domovského státu Izrael - IL, čímž je Onsorge zcela vyveden z konceptu. V podstatě se jedná o provokaci. V loni za Šestidenní války se hlídalo nebe nad Libercem, před izraelskými stíhačkami, a teď stojí každý večer auto s izraelskou značkou před kasárnami. Co s tím? Staří soudruzi by si věděli rady, ale píše se rok 1968, je léto a Bůh ví, jak to všechno skončí… Takže zastřelit ne - zavřít… Spadl mi kámen ze srdce.

Zaplať Pánbůh psal se červen léta 1968 a do konce srpna bylo ještě daleko. Rozvědčík pokračoval ve výslechu: „A co dělá ta tvá sestřenice?“ „Naomi pracuje v nemocnici ve městě Beer-Ševa.“ Kapitán jen pokyvuje hlavou: „A tady tě vozí do kasáren...“ Jsem naštvaný, a slyším se, jak říkám: „Není špión, je jí 19 let a nenávidí Němce.“ To si vyšetřovatel vezme osobně, ale ne. Dál si hladí pilníčkem nehty a hledá, jak z toho udání ven: „Proč nemá ráda soudruhy z NDR?“ To už skoro řvu: „Protože nám vyvraždili, ty debile, celou rodinu!“ To „debile“ si pro jistotu říkám jen potichu. ,,Aha,“ kapitán potvrzuje, že slyšel. „A kdy a kudy pojede domů?“ „Pojede asi tuhle sobotu, ale tak, aby nemusela přes Německo.“

Vyšetřování spěje ke konci. Nic jsem nepodepsal, nikoho jsem neprásknul, mohu odejít. Nasazuji si lodičku. Slyším, jak říkám: „Dovolte mi odejít, soudruhu kapitáne,“ a mažu si to na cimru.

Kapitán to bude mít těžší. Je si jistý, že něco tajím a moje sestřenice je špión v sukních. Budu veden v knize podezřelých, tak jako můj otec, dědeček a jeho dědeček a bude v ní veden syn, vnuk... Tihle hoši jsou vytrvalí.

Na podzim mi vojna skončila. Dva roky v řiti. Ano i ne. Naučil jsem se toho dost. Především poznávat lidi. Kontráše, udavače, kluky z cimry. Sestřenice stále léčí v nemocnici v pouštní Beer-Ševě a Izrael se nesnaží napadnout Českou republiku. Jen já si občas vzpomenu, jak bylo bděle v Liberci….

Egon Wiener

Žijí mezi námi

  Je mu víc jak devadesát, česky umí líp, než německy. Jako německý voják strávil téměř deset let v zajetí, ostatní léta prožil doma v Liberci, aktivně se účastní společenského života, tlumočí, jedná v zastoupení liberecké německé menšiny s partnery doma i v zahraničí. To je pan Šolc, jak jej známe my všichni, kteří jsme s ním přišli do styku. Moji příbuzní, kteří s ním chodili do školy, do kulturních a společenských organizací, už dávno zemřeli. On je tu stále a baví nás svými vzpomínkami. Jen máloco se za ta léta, co je tu s námi, obešlo bez jeho účasti. Jsem přesvědčen, že ještě zdaleka neřekl své poslední slovo, a že se s jeho humorem budeme setkávat ještě mnoho příštích let.

Nedávno jsem vzpomínal prastrýce, který před válkou obsluhoval na Ještědu, a že měl hezkou dceru, která se narodila na počátku 20. let minulého století. Samozřejmě, že ji pan Šolc znal. A dobře. Chodili spolu a bylo to vážné, ale ve finiši dala přednost jeho kamarádovi ze stejné ulice. Pak se tu objevil Hitler a místní museli do armády a na frontu. Oba kamarádi, jeden už ženatý s mou sestřenicí, se sešli u stejné dělostřelecké baterie na Krymu, když tomu ženatému přišel dopis od nejvyššího velení Wehrmachtu: Ztratil jste důvěru německého lidu a samotného vůdce Adolfa Hitlera. Sňatkem s Židovkou jste pošpinil čest německého vojáka a jste s okamžitou platností zbaven cti bojovat za Velkoněmeckou říši. Vraťte se domů s hanbou a hlaste se o práci na pracovním úřadě v Liberci.

Dotyčný to udělal s nebývalou radostí. Zbytek osazenstva baterie dál měl důvěru Hitlera i německé branné moci, později měl i štěstí a padl do zajetí.

Oba kamarádi se sešli doma víc jak po deseti letech. To jsou příběhy, které by člověk nevymyslel. I takové věci seděly ve městě pod Ještědem a přežít je, k tomu bylo zapotřebí i hodně velké štěstí.

Egon Wiener

 

                                                                                                    

 


Autor: Egon Wiener

narozen 1947 v Liberci, sběratel, religionista a publicista, nyní v důchodu.