Projev PhDr. Františka Vydry k odhalení pamětní desky Bohumilu Honsovi

Vážení  spoluobčané, milí přátelé,

vítám Vás všechny na  dnešní slavnosti, která se koná u příležitosti odhalení pamětní desky pana řídícího učitele Bohumila Honsy. Letos v lednu uplynulo již čtyřicet let od jeho úmrtí, ale mnozí chrastavští občané - stejně jako já - si na tuto váženou osobnost našeho města dodnes vzpomínají.

Když vznikla v roce 1918 samostatná Československá republika, bylo Bohumilu Honsovi, dvacet osm let. Narodil se na Příbramsku, vystudoval učitelský ústav v Plzni a sem na sever, na Liberecko, jej přivedla vlastenecká povinnost - zřídit tady, v oblasti, kde převládalo německé obyvatelstvo - menšinovou školu pro české děti.

Jeho mladistvý elán však tehdy zchladil postoj místního německého zastupitelstva, které se rozhodlo umístit českou školu do nejméně vhodné, ba přímo nevyhovující  budovy bývalého chudobince na kraji Vítkovské ulice.

Ve dvou vlhkých místnostech v přízemí s malými okny se tísnilo 110 žáků z českých rodin. Pan řídící osobně  přesvědčoval rodiče, aby dali své děti do české školy. Většina těchto dětí sice česky hovořila, používala však spoustu zkomolených německých výrazů a jen málokdo z nich znal český pravopis.

Bylo málo učebních pomůcek a dobové fotografie ukazují, že mnohé děti chodívaly tehdy do školy bosé.

Je známo, že se mnoho německých obyvatel po roce 1918 nechtělo smířit s tím, že se stali občany československého státu. Bojkotovali nařízení československých úřadů, odmítali chodit k volbám a sabotovali i práci českých škol. Když byla v Nové Vsi zřízena česká třída, kam docházel vyučovat učitel Halama z Chrastavy, několik týdnů schovávali tamní Němci  klíč od učebny a v době vyučování skupiny německých výrostků znemožňovaly svým křikem pod okny třídy českou výuku. Situace dospěla tehdy tak daleko, že zde musela zasáhnout československá policie.

Pan řídící Honsa se nemohl a nechtěl smířit s myšlenkou, že by české děti měly mít ve své nově zřízené republice horší podmínky než jejich němečtí vrstevníci. Všechny školní budovy - ta na náměstí  i ta za kostelem - sloužily v té době pouze německým dětem.

Psal stížnosti do Prahy, do parlamentu, a když to nepomáhalo, vypravil se několikrát do parlamentu osobně a nenechal se úředníky odbýt. Jeho vytrvalé úsilí trvalo více než tři roky. Za pomoci tehdy velmi oblíbeného spisovatele Karla Václava Raise se konečně domohl toho, že byla v roce 1923 postavena pro české děti  zbrusu nová, na tehdejší dobu moderní a důstojná školní budova, před kterou právě teď stojíme.

Byla vybudována v rekordním čase - za pouhých šest měsíců.

V květnu stavba začala, v polovině listopadu se v ní začalo vyučovat.

Slavnostní otevření chrastavské menšinové školy se stalo velkou manifestací. Byli přítomni zástupci menšinových škol z celého Liberecka, přijela sem delegace české menšiny z Horního Růžodolu v čele se starostou Votočkem, byli tu zástupci pražského pěveckého spolku Lyra, který byl po mnoho let jakýmsi patronem chrastavské  české školy.

Městem tehdy procházel dlouhý průvod, hrála hudba, zpívaly se české vlastenecké písně.

Když pročítáme školní kroniku, kterou psal po celých dvacet let tzv. první republiky vlastnoručně pan řídící Honsa, překvapí nás, jaký důraz byl tehdy  v této národnostně smíšené dvojjazyčné oblasti kladen na vlasteneckou výchovu. To připadá dnešním lidem nemoderní, ba téměř nepochopitelné. Každoročně se konaly v české škole vzpomínkové oslavy Mistra Jana Husa, Jana Ámose Komenského a připomínaly se narozeniny tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka.

Nejednou docházelo k třenicím mezi českými a německými obyvateli. Pan řídící se tehdy stal mluvčím české menšiny a nesčetněkrát vystupoval na její obranu. Tím si zdejší německé úřady samozřejmě znepřátelil. Před zaplněným chrastavským náměstím vystoupil několikrát  se štvavým projevem Konrád Henlein. Takové  projevy vztahy mezi Čechy a Němci zhoršovaly.

V okolí města se začaly budovat železobetonové bunkry, které tu stojí dodnes a jsou němými svědky oněch dávných dob.

Ponižující a potupná Mnichovská dohoda  ukončila činnost české menšinové školy. Rodiče  s dětmi odjížděli do vnitrozemí, pan řídící Honsa si našel nové působiště na Mladoboleslavsku.

V únoru 1939 přijel s platnou propustkou do Chrastavy, aby tu zařídil nezbytné záležitosti, týkající se české knihovny. Němečtí obyvatelé jej samozřejmě poznali, přímo na náměstí jej všemožně uráželi a zesměšňovali, protože mu nemohli odpustit jeho vlastenecké postoje. Mstili se mu za to, jak neohroženě bránil práva české menšiny. Byl zatčen a na několik dní v Liberci  uvězněn.

Po návratu na Mladoboleslavsko se zapojil do odbojové protifašistické činnosti. Odbojová skupina byla po nějaké době odhalena a pan řídící Honsa strávil celou válku s různých věznicích a táborech. Krátce po osvobození v květnu 1945 se vrátil opět do Chrastavy a pokračoval zde ve své pedagogické činnosti. Velmi si vážil prezidenta Masaryka a  byl již před druhou světovou válkou po mnoho let cvičitelem Sokola.

Založil městské muzeum  a byl ke svým žákům laskavý. Mnozí na něho nikdy nezapomněli.

Dožil se doby, kdy v Chrastavě byly pouze české školy a kdy se ti, kterým popletly hlavu nenávistné Hitlerovy myšlenky, museli vystěhovat "Heim ins Reich".

Léta plynou, ale na některé významné osobnosti a důležité události nelze zapomenout. Pan řídící Bohumil Honsa k takovým nezapomenutelným osobnostem rozhodně patřil. Děkuji Vám všem, že jste si svou dnešní účastí  na této vzpomínkové oslavě

přišli připomenout a uctít jeho památku.