Škola vycházejících sluncí
Eva Studená
9. A

Dneska je mi patnáct a slunce právě vychází,
a dokud bude svítit, tak vůbec nic nám neschází.
Kdeže ty loňské sněhy jsou, když problém byla písanka,
náš semafor má zelenou a trumfem je teď občanka.
Jednou je nám do zpěvu, při kytaře flétna píská,
klavír, skateboard, kopaná,
po škole se nám nestýská.
Jindy ale svět se mračí.
Venku prší, šlapem v blátě, děláme šlápoty.
Vždyť to není hromobití,
to se jenom kapky třpytí,
zas přijde kus dobroty.
Pomaloučku dopisujem své poslední úkoly,
zmateně tu pobíháme, hledáme cestu ze školy.
V našich srdcích zrovna prší
a přitom svítí sluníčko,
asi bude brzy duha – předáváme štafetu
a začíná éra druhá.
Stojíme na křižovatce a čeká nás hodně práce,
že jsme jenom banda líná, zněla stará písnička.
My už ale jinou známe,
o oktávu výš zpíváme - jsme Vaše vycházející sluníčka.