Následující text je převzat z ASPI (viz. literatura k zákonu 337/1992 Sb. §31
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem 9.6.2005 Rd 59 Ca 33/2003) 

O neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu jde tehdy, jestliže jejich skutečné užití je zcela v rozporu s jejich určením podle smlouvy či rozhodnutí, popřípadě by byly užity zcela zjevně nehospodárně, tj. musely by být užity tak, že by byl v podstatě zmařen zákonný smysl jejich poskytování.

Tzv. "Zásady" stanovující podmínky pro poskytování prostředků ze státního rozpočtu nejsou obecně závaznými právními normami. Právní význam pro posuzování dodržení podmínek při užití prostředků ze státního rozpočtu mají jen ty podmínky, které jsou součástí smlouvy (případně rozhodnutí) o poskytnutí prostředků ze státního rozpočtu a ty, které vyplývají ze zákona.

Krajský soud v Ústí n/L

rozhodl v senátu v právní věci žalobce..., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství Ústí nad Labem se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 31.1.2003 a ze dne 21.2.2003, takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 31.1.2003 a ze dne 21.2.2003 a rozhodnutí finančního úřadu ze dne 27.5.2002 a ze dne 27.5.2002 se pro vady řízení zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

Odůvodnění

V předmětné právní věci byly podány ke zdejšímu soudu dvě žaloby proti dvěma rozhodnutím žalovaného (ze dne 31.1.2003 a ze dne 21.2.2003) a věci byly vedeny u zdejšího soudu pod sp. zn. 59 Ca 32/2003, resp. 59 Ca 33/2003. Usnesením zdejšího soudu č. j. 59 Ca 33/2003 - 48 ze dne 9.2.2005 byly obě právní věci spojeny ke společnému řízení ( § 39 odst. 1 s. ř. s. ) s tím, že je věc obou napadených rozhodnutí vedena pod sp. zn. 59 Ca 33/2003.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 31.1.2003, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru finančního úřadu ze dne 27.5.2002, byla žalobci uložena povinnost odvést do státního rozpočtu neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu republiky ve výši 228.568,- Kč.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 21.2.2003, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru finančního úřadu ze dne 27.5.2002, byla žalobci uložena povinnost odvést penále ve výši 228.568,- Kč.

Věcným základem obou napadených rozhodnutí je příspěvek, poskytnutý manželům z Programu regenerace městských památkových zón a městských památkových rezervací na částečné krytí nákladů, spojených s obnovou jejich domu, když celková hodnota stavebních a restaurátorských prací činila 972.000,- Kč, z toho podíl majitelů byl 515.000,- Kč, dotace městského úřadu činila 97.000,- Kč a státní příspěvek od okresního úřadu 360.000,- Kč.

V obou napadených rozhodnutích se žalovaný ztotožnil se závěry finančního úřadu a své závěry odůvodnil tím, že žalobce porušil podmínky rozhodnutí o účelovém příspěvku, proto mu byla odůvodněně uložena povinnost vrátit část příspěvku a současně i zaplatit penále, a to z následujících důvodů.

Porušení rozhodnutí je posuzováno podle zák. č. 576/1990 Sb., proto lze ve smyslu § 30 tohoto zákona požadovat i zaplacení penále.

Správně nebyly akceptovány výdaje ve výši 140.430,- Kč za výměnu skel a dveří, 6.705,20 Kč za výrobu dvojskel, 105.000,- Kč za vchodové dveře a 20.000,- Kč za výrobu oken. Ministerstvo kultury ČR vydalo 18.1.1996 Zásady pro užití a alokaci státní finanční podpory v Programu regenerace městských památkových rezervací a zón tak, aby byly v souladu s usnesením vlády ČR č. 209/1992, přičemž žalobce byl o těchto zásadách informován. Okresní úřad ve svém vyjádření odkázal na související právní normy, dále i akceptoval Smlouvu o dílo, uzavřenou s firmou Z. T., proto mohl žalovaný uznat pouze výdaje fakturované jen touto firmou, nikoli firmou jinou. Dále faktura, znějící na 140.430,- Kč, nemohla být uznána proto, že nikdy nebyla žalobcem zaplacena. Přitom touto firmou byly stavební práce řádně fakturovány tak, aby mohla být i tato faktura řádně v termínu do 10.12.1998 zaplacena.

Žalobce byl v období od 1.2.1997 do 31.1.1999 registrován jako plátce daně z přidané hodnoty (DPH), z daňového řízení je zjištěno, že výdaje, související s obnovou této kulturní památky, zahrnul do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů v ceně DPH a zároveň si DPH uplatnil v daňovém přiznání k DPH. Blíže své závěry v tomto směru nerozvádí. Uplatnění penále vůči žalobci je dáno ust. § 30 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb. , přičemž je stanoveno, že výše penále nesmí přesahovat výši odvodu. Proto jak odvod, tak i u uložené penále činí 228.568,- Kč.

Žalobce ve svých žalobách ze dne 2.4.2003 a 22.4.2003 namítá nezákonnost obou napadených rozhodnutí a navrhuje, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, a to z následujících důvodů.

Poskytnutý příspěvek byl řádně v souladu s podmínkami rozhodnutí využit jak co do rozsahu předpokládaných prací, tak i co do finančního objemu. Žalovaný pochybil, když odmítl akceptovat fakturu firmy Z. T. znějící na 140.430,- Kč, a dále faktury firem J. L. (na 105.000,- Kč a 20.000,- Kč) a L., s. r. o. (znějící na 6.705,20 Kč), neboť v podmínkách rozhodnutí tehdejšího okresního úřadu nebylo stanoveno, že rekonstrukci nemovitosti smí provádět toliko jedna firma. Provedené práce a jejich rozsah totiž plně odpovídají zmíněnému rozhodnutí a podmínkám, jím stanoveným.

Neodpovídá též skutečnosti tvrzení žalovaného, že žalobce měl právo jen na příspěvek ve výši toliko 20-ti % ročních nákladů na obnovu památky. Ze správního spisu vyplývá, a zde poukazuje zejména na vyjádření městského úřadu ze dne 25.9.1997, že více než 50 % nemovitosti neslouží podnikatelským účelům, těm slouží asi jen 20 % nemovitosti. Proto byl příspěvek poskytnut v náležité výši a nemá být tudíž krácen na 20 %. Poukazuje v této souvislosti na ust. § 4 zák. č. 455/1991 Sb. , podle kterého není pronájem nemovitostí bez poskytování jiných než základních služeb živností. Také uzavření smlouvy s firmou Z. T. se splátkovým kalendářem (ohledně částky 100.000,- Kč) nelze hodnotit jako porušení podmínek, neboť rekonstrukce byla v termínu řádně vyúčtována a cena akceptována a pouze momentální platební neschopnost vedla k uzavření splátkového kalendáře. V rozhodnutí totiž není uvedeno, do kdy má být faktura také zaplacena.

Žalovaný Finanční ředitelství Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 5.8.2003 navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout, a to z následujících důvodů.

Ohledně neuznaných faktur firem J. L. a L., s. r. o., poukazuje žalovaný na podmínky stanovené dne 18.1.1996 v Zásadách Ministerstva kultury ČR a na Program regenerace městských památkových rezervací a zón, které vycházejí z usnesení vlády ČR č. 209 z 25.3.1992. V rozhodnutí okresního úřadu (OÚ) z 27.7.1998 je odkaz na související právní předpisy i Program, který stanoví podmínky. Zmíněné rozhodnutí OÚ také akceptovalo cenu, sjednanou ve výši 972.000,- Kč mezi žalobcem a zhotovitelem díla firmou Z. T., z toho tudíž vyplývá, že OÚ také akceptoval, že rekonstrukci provede jen tato firma a je tudíž možné očekávat, že byla žalobcem vybrána firma, která je schopna veškeré práce zajistit. Pokud se tak nestalo z příčin objektivních, je postup žalobce nutno považovat za svévolný. Proto také faktury těchto dvou dalších firem nemohly být akceptovány. Fakturu v částce 140.430,- Kč nemohl žalovaný uznat, neboť nebyla nikdy zaplacena, jak o tom svědčí protokol o místním šetření ze dne 24.7.2001.

Bod II. Zásad stanoví max. 50-ti % podíl státu na obnově kulturní památky a je-li nemovitost užívána aspoň z 50-ti % k podnikatelským účelům, může tento podíl činit jen 20 %, žalobci však byl stanoven ve výši 37 %. Žalovaný z daňového přiznání ohledně DPH zjistil, že žalobce vložil do podnikání celou předmětnou nemovitost s výjimkou 7 % nákladů, souvisejících s vlastní bytovou jednotkou. Proto měl žalobce z prostředků uhrazených zhotoviteli díla (Z. T.) ke dni 10.12.1998 (tedy z částky 657.160,- Kč) nárok na státní příspěvek v maximální výši 20 %, tudíž jen ve výši 131.432,- Kč, zbytek tudíž podléhá odvodu a s tím související povinnosti zaplatit penále v zákonem stanovené výši.

Bod 5) rozhodnutí OÚ stanoví žalobci povinnost do 10.12.1998 předložit doklad o zaplacení fakturované částky. Zhotovitelem díla byla faktura z 9.11.1998 na 722.960,50 Kč bez DPH řádně předložena, žalobce mohl fakturu řádně uhradit do 10.12.1998, to však neučinil a na částku 101.951,- Kč byl smluven splátkový kalendář. Protože tato faktura nebyla ve stanovené lhůtě zaplacena, nemohl ji žalovaný akceptovat.

Soud podle § 75 zák. č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního (s. ř. s.), přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí, vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a dospěl k závěru, že oběma žalobám je nutno přiznat důvodnost.

Soud konstatuje, že řízení předcházející napadeným rozhodnutím a rozhodnutí sama nejsou zatížena takovými vadami, které by činily rozhodnutí nicotnými, k čemuž by musel soud přihlédnout ze zákonné povinnosti.

Nelze vytknout žalovanému ani jeho úvahu o tom, že ve věci je nutno postupovat podle zák. č. 337/1992 Sb. (o správě daní a poplatků) v souvislosti s § 30 zák. č. 576/1990 Sb. , neboť žalobcem nabízený postup podle § 12 odst. 2 vyhl. č. 66/1988 Sb. , o povinnosti odvodu, nikoli penále, neumožňovala zákonná úprava, účinná v době rozhodování správních orgánů obou stupňů, a to s přihlédnutím k čl. II vyhl. č. 139/1999 Sb. a § 14 odst. 4 téže vyhlášky (kterou se mění vyhl. č. 66/1988 Sb. a provádí zák. č. 20/1989 Sb.).

Předně musel soud čerpat při svých závěrech z toho, že žalovaným zmiňované Zásady, popř. usnesení vlády č. 209 z 25.3.1992 nejsou obecně závaznými právními normami, proto jakékoli odkazy na tyto dokumenty v rozhodnutí správního orgánu nemají z pohledu závaznosti pro třetí osobu (žalobce) právní význam. Jak soud zjistil zejména z obsahu Dohody o poskytnutí příspěvku ze dne 19.3.1998 (mezi manželi a městem), ale i z obsahu rozhodnutí OÚ ze dne 27.7.1998, není v žádném z těchto stěžejních důkazů jmenovitě stanoveno, že jednou z podmínek poskytnutí fin. prostředků je povinnost manželů provést rekonstrukci nemovitosti výhradně firmou Z. T. Je přitom zjevné, že z důvodu výše uvedeného by taková podmínka musela být nevyhnutelně součástí rozhodnutí (smlouvy), pokud by měla být pro žalobce právně závazná s následky, zákonem předvídanými. Přitom podmínky, dané těmito listinami, se týkají jiných okruhů. Soud zde jen musí poukázat na to, že i podle žalovaným proklamovaného usnesení vlády ČR č. 209 (bod 4.3.) je poskytování veřejných finančních prostředků vždy vázáno na podmínky, shrnuté do písemné smlouvy, tedy v daném případě do smlouvy ze dne 19.3.1998. Zde je sice uvedena sankce, avšak za nesplnění zcela jiných podmínek, což ovšem není žalobci vytýkáno. Proto lze tuto výtku žalovaného vůči žalobci uzavřít závěrem, že žalobci nebylo uloženo užít jen jednu firmu (nehledě již na to, že o užití dalších dvou firem byl městský úřad a OÚ informovány, jak vyplývá z listiny ze dne 23.7.1998, samo město předložené faktury akceptovalo, tudíž v postupu žalobce neshledalo závad, jak vyplývá z listiny ze dne 16.11.1998), a vadu v postupu státního orgánu nelze přičítat k tíži žalobce, jak zjevně učinil žalovaný. Z uvedeného tudíž soud vyvozuje, že žalovaný pochybil, když neakceptoval i faktury, předložené firmami J. L. a L., s. r. o., a to v plné jejich výši. Je jen nutno připomenout, že rozhodnutí OÚ ze dne 27.7.1998 odkazuje na zák. č. 576/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nikoli na normy související, jak mylně uvádí žalovaný ve svém vyjádření k žalobě.

Je nesporné, že zák. č. 199/1994 Sb. ukládá i při akcích tohoto zaměření zajistit práce firmou, určenou výběrovým řízením. Toto řízení provedeno žalobcem bylo, jak ze správního spisu vyplývá, a také podstatnou část prací (většinu) také firma Z. T. provedla. Soud však se nemůže ztotožnit s tím, že vada v postupu žalobce (pokud by i taková povinnost byla součástí podmínek rozhodnutí OÚ či dohody) byla (bez dalšího) právním důvodem pro uložení povinnosti odvodu příspěvku (jeho části) a k uložení povinnosti odvést i penále ve smyslu § 30 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb. Podle názoru soudu "neoprávněně použité" prostředky státního rozpočtu musí povinný užít tak, že jejich skutečné užití je zcela v rozporu s jejich určením (podle smlouvy či rozhodnutí), popř. byly užity zcela zjevně nehospodárně, tj. musely by být užity tak, že by byl v podstatě zmařen zákonný smysl jejich poskytování (úprava a regenerace městských památkových rezervací a zón). K tomu, a to žalobci nevytýká ani žalovaný, v dané věci nedošlo. Žalobce plně respektoval cíl rekonstrukce, rozsah prací i rozpočet prací, což zjevně vyplývá ze správního spisu, zejména z již citovaného dokladu ze dne 16.11.1998, z protokolu o předání a převzetí díla z 30.10.1998 a z vyjádření města ze dne 20.11.1998. Ostatně i sám OÚ zřejmě nepokládal výběrové řízení za podstatné z pohledu splnění účelu příspěvku, neboť sám vyžádal od žalobce kopii protokolu o výběrovém řízení až dopisem ze dne 18.11.1998.

Tato úvaha se týká i fakturované částky, na kterou zavřel žalobce s firmou Z. T. splátkový kalendář. Je sice skutečností, na kterou správně poukazuje žalovaný, že žalobci bylo uloženo podmínkami rozhodnutí OÚ ze dne 7.7.1998 v bodě 5), že je povinen předložit do 10.12.1998 doklad o zaplacení faktury. Uzavření dohody (o splátkách) je sice uznáním dluhu, nikoli však dokladem o zaplacené celé faktury. I zde je nutno zkoumat, zda toto porušení podmínek je tak vážné, aby mohlo být hodnoceno jako neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu, když je dále zjišťováno, že smysl poskytnutí těchto prostředků byl zcela naplněn, tj. zda lze na základě této vady uložit odvod části prostředků a uložení povinnosti zaplatit penále. Žalovaným musí být prokázáno ( § 31 odst. 1, odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb. ), že žalobce takové prostředky užil v rozporu s jejich určením. To však z napadených rozhodnutí nevyplynulo. Soud sice vzal v úvahu i zák. č. 218/2000 Sb. , ani z této normy nelze výklad, užitý žalovaným, spolehlivě a jednoznačně vyvodit, stejně jako z Metodického výkladu čj. 434/107 277/2001, který ovšem není obecně závaznou normou.

Soud se nemohl ztotožnit ani se závěry žalovaného, že žalobci náležel příspěvek ve výši jen 20 % nákladů a v tomto směru trpí řízení vadami, spočívajícími v nedostatečném zjištění skutkového stavu, což mohlo mít vliv na závěry právní.

Předně je zjevně chybný postup žalovaného, že se spokojil jen s důkazem provedeného daňového řízení (o DPH), aniž se vypořádal s argumenty žalobce, uplatněné již v odvolání proti platebním výměrům. Soud připomíná, že sice obě řízení (tj. i o DPH) jsou provedena podle zák. č. 337/1992 Sb. (o správě daní a poplatků), avšak jedná se o řízení o jiné věci. Jistě nelze odmítnout postup žalovaného, že čerpá při zjišťování skutkových okolností i z jiného řízení, je však povinen jako správce daně postupem podle § 31 odst. 2 naposledy zmíněného zákona zjistit, aby rozhodné skutečnosti byly zjištěny co nejúplněji, aniž je vázán návrhy daňových subjektů. Této povinnosti se žalovaný nezhostil, ačkoli již argumenty odvolatele (v odvolání) by jej měly vést k obezřetnosti ohledně závěrů o úplnosti skutkových zjištění. Žalobce jako přílohu k žalobě uplatnil sdělení městského úřadu ze dne 28.3.2002, kterým by mohly být reálně závěry o rozsahu užití nemovitosti pro podnikání zpochybněny, tudíž i závěr žalovaného o tom, zda náležel žalobci příspěvek jen ve výši 20 % nákladů. V tomto směru bude muset žalovaný dokazování doplnit, a to provedením citovaného sdělení, výslechem žalobce, popř. provedením dalších důkazů, pokud jejich nezbytnost z dokazování vyplyne.

Soud z důvodů výše rozvedených dospěl k závěru, že zjištěné vady řízení, spočívající v tom, že žalovaným zjištěný skutkový stav je v rozporu se spisy a dále skutkové závěry vyžadují i doplnění dokazování, měly vliv na správnost rozhodnutí v meritu věci, proto musí volit postup podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a obě napadená rozhodnutí zrušit. Soud však ve smyslu § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i obě rozhodnutí finančního úřadu (platební výměry), která předcházela rozhodnutím napadeným. Soud přihlédl i k zákonem chráněným zájmům osoby zúčastněné, kterou je manželka, která řádně svá práva osoby zúčastněné uplatnila v řízení vyjádřením z 15.3.2005.

Ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, který bude postupovat ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. v tom, že je vázán v dalším řízení prvním názorem vysloveném ve zrušujícím rozsudku.