BULLETIN Společnosti přátel historie města Chrastavy č. 78 - 12/2000

 

Z ČINNOSTI SPOLEČNOSTI PŘÁTEL HISTORIE MĚSTA CHRASTAVY

Na své listopadové schůzi se nejen hodnotily akce během roku 2000, ale hovořilo se také o plánech na příští rok 2001, jímž začíná třetí tisíciletí. Rok 2000 se stal jakýmsi časovým mezníkem. Uzavírá 20. století a také tu část, kdy členové SPHMCH zkoumali minulost města do roku 1945. Protože většina dostupných dokumentů byla k dispozici pouze v němčině, předpokládala se při badatelské činnosti dobrá znalost němčiny, což některé členy částečně diskvalifikovalo. V roce 2001 bude hlavním úkolem členů historické společnosti zpracovat oněch 55 let, která uplynula od konce 2. světové války do konce tisíciletí. Bude nutno vyhledat dobové materiály (novinové výstřižky, regionální publikace, fotografie), zachytit vyprávění mnoha pamětníků a vytvořit tak ucelený pohled na minulá desetiletí. Souvisí s tím i určité přehodnocení událostí, protože dnešní názor na 50.- 80. léta je odlišný od toho, jak je hodnotil předchozí politický režim. Velkou výhodou jistě je, že půjde o materiály v češtině, takže se zpracování pramenů může zúčastnit každý z členů. Členům bylo navrženo celkem deset témat: 1) PRVNÍ TŘI POVÁLEČNÉ ROKY (období 1945-48) - celková situace 2) VÝVOJ ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ (mateř. školy, základní školy, SVVŠ (jedenáctiletka), odborné učiliště, večerní průmyslovka atd.) 3) TĚLOVÝCHOVA A SPORT (Sokol, ZTV, sportovní kluby, spartakiády atd.) 4) SPOLKOVÁ ČINNOST dětské a mládežnické organizace (skauting, Pionýr, ČSM, SSM ), požárníci-hasiči, soutěže, výstavba muzea, Český svaz žen, Červen kříž, Svazarm (závody motokár, Dukelský závod) 5) KULTURNÍ ČINNOST Spojený závodní klub, M-klub, pěvecké soubory, knihovna, přednáškové cykly, plesy, ochotnické divadlo,ediční činnost (publikace, časopisy) 6) PRŮMYSLOVÁ VÝROBA změna názvu místních závodů, výrobní program (Elitex, Textilana, Vzduchotechnik, Mykana atd.) 7) SPRÁVA MĚSTA starostové, organizační změny, připojení okolních obcí, hlavní směry rozvoje města 8) POLITICKÝ ŽIVOT polit. strany, veřejné oslavy, volby, vztah k církvi, monopol KSČ, perzekuce lidí s odlišnými názory (kádrové posudky), věznění, události roku 1948, 1968, 1989 9) CIZINCI V NAŠEM MĚSTĚ (Němci, Řekové, Vietnamci, jugoslávští učňové, polští stavbaři a textilní dělnice, mongolští technici, Ukrajinci atd.) 10) KRONIKA SPHMCH (činnost historické společnosti za uplynulé desetiletí 1990 2000)

Na prosincové schůzce , konané 12.12.2000 ve Fűhrichově domě, si členové tato témata rozdělí (mohou pracovat i ve dvojicích) a pak budou následovat měsíce mravenčí práce při obstarávání co největšího množství podkladů.

Rada SPHMCH se obrací na chrastavskou veřejnost s následující výzvou: Máte-li doma zajímavé dobové snímky z let 1945-2000, které se týkají uvedených témat, darujte je (nebo alespoň zapůjčte k pořízení kopie) SPHMCH. Pokud Vás naši členové osloví jako pamětníky některých událostí z tohoto období, neodmítejte svoji pomoc. Materiály přineste do městského muzea, kde je od Vás převezme vedoucí muzea nebo jeho zástupce.

Uvědomujeme si, že zmíněných deset témat nezachycuje úplně všechno, co se ve městě stalo. Chybí tu např. poválečná výstavba (např. sídliště Střelecký vrch, domy v Lipové ulici, Kovák, modernizace Elitexu, Dům pečovatelské služby, rodinné domy ve Větrné ulici atd.), ale i likvidace budov, které již dosloužily (restaurace Střelnice, část hotelu Koruna, ale i zbourání domů v Turpišově ulici a na autobusovém nádraží). A TAK NA ZÁVĚR ŽÁDÁME : POMOZTE NÁM !

 

OPĚT SPREEWERKE V OBDOBÍ 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

Uplynulo víc než půl století, ale vzpomínky na hrůzy války zde v Chrastavě nejsou dosud zapomenuty. Dva cizinci, Nor a Holanďanka, nám dnes připomenou, co my - ačkoliv se stala Chrastava naším domovem - nevíme.

Když se pan Per Mathisen letos již popáté vypravil do Chrastavy, vzal si s sebou do letadla v Oslo minohledačku. Ano, čtete správně. Již několikrát v minulosti prochodil zalesněné plochy nad dnešním Elitexem v místech, kde končila lanovka, po níž tam zbyl pouze průsek lesa, betonové základy nosných sloupů a zbytky cihlové budovy. Pokaždé nacházel pod slabou vrstvou hlíny bakelitová pouzdra na roznětky a zrezivělé součástky střel do granátometů. Tentokrát však pomocí své moderní technické výzbroje našel poněkud hlouběji v zemi i velké, mnohakilogramové železné dělostřelecké granáty (samozřejmě prázdné, bez trhaviny), které byly součástí výrobního programu závodu Spreewerke.

A druhé svědectví o našem městě v době války? Bývalá holandská vězeňkyně Rebecca ALDEWERELDOVÁ, které bylo na konci války teprve 19 let, sepsala někdy v 60. letech své osobnívzpomínky na pobyt v lágru na pokraji Bílého Kostela nad Nisou, kde bylo za neuvěřitelně špatných podmínek ubytováno téměř tisíc židovských žen a děvčat. V současné době je paní Rebecca těžce nemocná, její zápisky jsme dostali v německém překladu z města Hannover. Uvádíme několik úryvků:

 

Z OSVĚTIMI DO CHRASTAVY

Cíl naší cesty byl neznámý. Ve vagónu nás hlídal ozbrojený esesák. Po celé délce vagónu byla dlouhá škvíra, takže se dovnitř přece jen dostalo trochu čerstvého vzduchu. Esesák stál rozkročen u té škvíry a cpal se dobrotami, na které už jsme se ani nepamatovaly. Zažily jsme při tomto transportu hrozný hlad. Když občas vlak na nějakém nádraží zastavil, umožnili nám, abychom vyprázdnily plný kbelík. Ta malá nádraží vypadala jako z minulého století. Uprostřed každého nástupiště bývala velká pumpa na vodu. Konečná stanice se jmenovala KRATZAU. Nápisy na nádražích byly většinou dvojjazyčné: německé a pak v nějaké nevyslovitelné řeči. Z nádraží jsme musely jít dál pěšky. Už ani nevím, jak dlouho jsme šly. Krajina tam byla nádherná, jako na nějaké pohlednici. Hory, údolí a nějaká říčka. Konečně jsme došly k nějaké velké, čtyřhranné budově. Vypadala jako kasárna. Prošly jsme velkou bránou do dvora, kde byl apel. Jedna nakrátko ostříhaná vězeňkyně vyvolávala naše čísla, která jsme měly vytetovaná na paži. Brzy se od ostatních vězeňkyň odpojila a dostala místo jako písařka. Několik dalších z našeho transportu bylo vybráno a ty dostaly také lepší místa. Ty nebyly nakrátko ostříhané. Myslím, že to byly Maďarky. Byly to velmi inteligentní ženy, mezi nimi byly i dvě doktorky. V táboře byla ta kasárenská budova, nástupiště na apely a přístavek, kde byla kuchyně. Tam dovnitř nikdo z nás nesměl. Kuchařka byla Holanďanka, ale původně pocházela z Německa. Bylo tam několik pomocnic. Záchody neexistovaly. Za budovou byl vykopán dlouhý příkop, do země byly zatlučené dva kůly a od jednoho ke druhému byla vodorovně připevněna dlouhá tyč. Na ní se při vykonávání potřeby sedělo. Hrozilo nebezpečí, že člověk sklouzne a spadne mezi výkaly.

Druhý den při apelu se nás dozorkyně ptaly, kdo by chtěl nějakou lehčí práci. Přihlásily jsme se celkem čtyři. Byla tam Lies Kolková, která si při mluvení nebrala servítky. Uměla šťavnatě nadávat a mně se to líbilo. Bylo jí 21 let, její otec byl polírem na stavbě a matka prodávala na tržišti kuřata. Nasedly jsme na traktor, který nás odvezl na nádraží. Tam byl připravený nákladní vagón plný brambor a ten jsme měly vyložit. Dali nám lopaty, vylezly jsme nahoru a házely jsme brambory do nákladního auta, které stálo vedle. Čím jsme se dostávaly níž, bylo stále těžší házet lopatou brambory přes boční stěnu vagónu. Úplně jsem si přitom zničila boty. Když jsme přijely zpátky do tábora, nesmírně nás bolela záda. Dostaly jsme sice porci jídla navíc, ale nebyly jsme schopné cokoli pozřít. Celý náš transport rozdělili do dvou skupin. Jedna skupina měla denní směnu, druhá noční. Pracovaly jsme 12 hodin, od šesti ráno do šesti večer a naopak. Pracovaly jsme ve výrobně podvozků k letadlům v továrně Spreewerke. Já jsem ještě s několika jinými byla přidělena do oddělení DIVAK. To byla zvláštní budova v objektu Spreewerke. Tam se vykonávaly obzvláště těžké práce. Pracovala jsme tam jako strojní zámečnice a za směnu jsem musela vyrobit 75 kusů z kovových tyčí, tlustých čtyři až pět centimetrů. Ať jsem se snažila sebevíc, normu jsem nesplnila. Můj soustruh stát vzadu ve velké hale v prvním či druhém poschodí. Kolem druhé hodiny v noci mě přemohla únava . Můj mistr, vedoucí oddělení, se jmenoval Neumann a byl z Hamburku. Byl to docela hodný člověk. Další týden to bylo horší. Mistrem tu byl esesák, který s vězeňkyněmi jednal velmi surově. Byl to ten nejpuntíčkářštější Němec, jakého jsem kdy poznala.Zřejmě i on věděl, že kradu součástky ze zásoby, abych splnila předepsané množství. Když jsem pak po letech viděla poprvé Adenauerův portrét, udivila mě podobnost obou těchto mužů. Jednou jsem při usínání únavou spadla na stroj, který mi zachytil šaty a začal je trhat. Hrozně jsem vykřikla a mistr přiběhl. Krvácela jsem. Nejdříve mi vynadal, že mi to patří, pak mě ale vzal za ruku a odvedl k lékaři. Závodní lékař nebyl pouze pro vězeňkyně, ale pro celý personál. Obvázali mi ránu a já jsem nějakou dobu nemusela pracovat. Když jsem se vrátila toho dne zpět do tábora, povšimla si vedoucí tábora mého bílého, čistého obvazu. Řádila jako fúrie. Mezi ranami a kopanci na mne řvala, kde jsem prý vzala tu drzost jít k lékaři. Strhala ze mne šaty i obvaz. Večer, když už všichni spali, jsem se tajně vydala sehnat si nějaké oblečení. Třeba někdo umřel, kdo už šaty nepotřebuje...Měla jsem štěstí, jako už několikrát. V naší skupině holandských vězeňkyň byla žena, jejíž manžel měl v Amsterodamu továrnu na výrobu kufrů. Už několik dní byla na tom velmi špatně. Po dlouhém hledání byla tmavá noc jsem ji našla. Zatřásla jsem s ní, chytila jsem ji za vlasy a dýchla jsem jí do obličeje. Vůbec na nic nereagovala. Byla mrtvá... Stáhla jsem z ní šaty, což mi dalo hodně práce. Nahmatala jsem tam i její příděl chleba, který jsem hned snědla. Z jedné spící Polky jsem opatrně stáhla deku a zabalila jsem do ní mrtvolu. A zmizela jsem co nejrychleji na svou palandu. (Pokračování v dalším čísle.)