BULLETIN SPHMCH č. 100 - 12/2002

BULLETIN SLAVÍ JUBILEUM
Berete do rukou 100. číslo čtyřstránkové historické přílohy CHRASTAVSKÝCH LISTŮ. Vzniklo tak 400 stran zajímavých příspěvků o dějinách našeho města a nejbližšího okolí. Které jiné město na severu Čech se může pochlubit podobnou přílohou?!
Mnozí naši čtenáři si před několika lety koupili publikaci CHRASTAVA: KAPITOLY Z DĚJIN MĚSTA A OKOLÍ. Leckdo si koupil i CHRASTAVSKÝ KALENDÁŘ 2000 (je ještě v městském muzeu ke koupi za 49,-Kč). Připočteme-li k tomu těch čtyři sta stránek našeho Bulletinu, máme dostatek zdrojů pro poznání minulosti Chrastavy. V příštím roce 2003 chceme samozřejmě ve vydáváni Bulletinu pokračovat.
Máme v muzeu uložená všechna čísla Bulletinu. Prohlížíme-li zpětně těch několik prvních čísel (od nultého čísla do čísla sedm), udivuje nás ta jednoduchá, ba primitivní grafická úprava. Nulté číslo bylo tištěné na lihovém přístroji ormig odpudivým fialovým tiskem, dalších několik čísel bylo psáno na psacím stroji, tisk byl nedokonalý a ilustrace z dnešního hlediska velmi nekvalitní. Ano, to je již dávná historie...

A pak přišla spásná myšlenka. Tehdejší starosta Mgr. P. Medřický, který byl v té době rovněž předsedou naší Společnosti přátel historie města Chrastavy, prosadil, aby byla historická příloha zařazena jako součást pravidelně vydávaného měsíčníku "Chrastavské listy". Zatímco jsme těch prvních několik čísel nabízeli k prodeji v trafikách (náklad byl tehdy 120 výtisků), od 8. čísla se Bulletin dostal téměř do každé rodiny.
Kdo si všechna čísla Bulletinu ukládá, dá mi snad za pravdu, že obsah jednotlivých čísel je dost pestrý. Neomezujeme se pouze na historii našeho města, ale najdeme tam i příspěvky ze Žitavska, které je s českými dějinami úzce spojeno, některé články se týkají i Frýdlantska, Liberce či Podještědí.
Spolupracujeme s Okresním státním archivem v Liberci, s knihovnou v Žitavě, s frýdlantským muzeem, k mnoha článkům dali podnět i chrastavští občané, kteří nám darovali či alespoň zapůjčili zajímavé staré fotografie nebo publikace.
Přáli bychom si, aby i nová čísla - počínaje lednem 2003 - byla zajímavá a čtivá. V tom nám můžete pomoci i Vy, naši čtenáři.

PhDr.Frant. VYDRA

POHLED DO MINULOSTI NAŠEHO KRAJE
Na mém stole leží otevřená velká kniha. Její rozměry jsou 28 x 40 cm a obsahuje 420 stran. A její název? Č E C H Y / Společnou prací spisovatelův a umělců českých vede prof. Alois JIRÁSEK

Díl XII : Severní Čechy

Obrazovou část pořádá Karel Liebscher
Sepsal - Dr.J. V. Šimák

Kniha byla vytištěna v posledních letech 19. století (1898-99) a představíme-li si těch dvanáct svazků (12 x 400 = 4800 stran), jde o skutečně úctyhodné dílo. Není tu ani jediná fotografie, ale stovky obdivuhodných kreseb.Listujeme-li tímto svazkem, vydaným ještě v dobách Rakouska-Uherska, jsme právem zvědavi, co se tam píše o našem městě a jeho okolí. O Chrastavě se dozvídáme dost zajímavých údajů, je tu kresba kostela a Führichova domu, autor popisuje město a krajinu jako poutník, který tudy prochází. A protože se jazyk neustále vyvíjí, připadá nám tehdejší způsob vyjadřování poněkud zastaralý. Uveďme si alespoň dva příklady. První se týká Kryštofova Údolí: " Kdo by obešel silnicí pod ostrohem a tam, kde čirá voda Eckersbachu se rmutným proudem Nisy splývá, proti potoku se dal, vejde v hluboký, tichý úval, kde jen bílý pruh silnice svítí v tmavém plášti hvozdnatých strání. Říkají tu pyšně v "Clamovském Švýcarsku" . V pravdě sluje končina ta zapadlá a jako světu ztracená Christofsgrundem čili Oudolem sv. Krištofa, jak v XVI. věku předkové naši ji pojmenovali."

Ten druhý úryvek popisuje hraniční kopec Výhledy nad Vítkovem: " Na vyšších tratích proskakují lučinami řídké háječky a boky pod Gickelsberkem samy zarostly jsou mlázím nízkým a borovicemi. Z něho, jako z vínku svěčného, lysý vrchol vřesem růžovým se zardívá. Nejvýše pak hrot železných skal , rudošedých hrání basaltových vyniká." Co nás při četbě kapitol o Chrastavě a okolních obcích upoutá, je skutečnost, že kromě Chrastavy a Vítkova se v té době používaly pouze německé místní názvy. Bílý Kostel je tu nazýván Bílý Kostelec, ale všechna ostatní místa mají pojmenování, jakých používali místní obyvatelé německé národnosti: Engelsberk (=And.Hora), Eckersbach (= potok Rokytka i osada Rokytnice), Frauenberk(=Panenská Hůrka), Schafberk (= Ovčí hora), Gickelsberk(=Výhledy), Machendorf (=Machnín), Wetzwalde (=Václavice), Neundorf (= Nová Ves), Einsiedel (= Mníšek) atd.
Zajímavá je zmínka o (německém) lidovém kroji, který se snad ještě v 19. století nosíval na vesnicích, určitě ne v průmyslovém Liberci, který byl kolem roku 1860 druhým největším českým městem po Praze.

Mužský kroj:
režné kalhoty a kamizola, dlouhá červená vesta s lesklými knoflíky, široký klobouk - ve svátek manšestrové kalhoty ke kolenům, bílé punčochy a střevíce s přezkou

Ženský kroj:
živůtek s úzkými rukávy s varhánky, kabátek vzadu nabíraný, široká tmavá sukně a na hlavě bílý čepec zdobený stuhami. Z lidových zvyků, které ovšem v té době již zanikaly, se autor zmiňuje o přástkách, o "čarování"o Vánocích (zřejmě předpovídání budoucnosti ), o stavění máje, o pálení ohňů, o shazování kozla z kostelní věže v den sv. Jakuba a o pašijových hrách. Na vesnicích naděloval Mikuláš a Rupprich (Ruprecht), ne však na Štědrý den, ale již v den sv. Ondřeje (3O. listopadu), kdy plnil dětem punčochy pečivem ve tvaru křížků. U dveří do vesnických chalup bývalo blízko vchodu křesadlo, tzv. troudník a nádobka se svěcenou vodou. Ve světnici bývala velká kachlová kamna, vytápěná poleny z předsíně, k peci, kde spaly většinou děti nebo staré osoby, vedly tři schůdky, v rohu stávala postel s nebesy (postel bývala natřená modře s obrázky osob i krajiny), nad stolem, u něhož se jedlo, bývaly pověšeny svaté obrázky malované na skle.

- fv -

VZPOMÍNKA NA STAROU LÉKÁRNU
Moje babička, magistra farmacie Ludmila DOLENSKÁ, sice nebyla chrastavskou rodačkou, ale prožila v našem městě mnoho let a myslím, že bychom ji právem mohli zařadit mezi významné občany města Chrastavy. Do historie se zapsala tím, že se stala první provizorkou v Čechách (provizorka = vedoucí lékárny).

Narodila se v roce 1889 v Mukařově u Semil v rodině řídícího učitele. Měla devět sourozenců. Protože byla v dětství velmi bystrá a ráda se učila, rodiče ji poslali studovat farmacii do Prahy na Karlovu univerzitu. V té době studovalo na univerzitě jen velmi málo dívek a babička byla jednou ze tří žen, které tehdy získaly titul magistra farmacie. Když ukončila studium a praxi, stala se provizorkou lékárny v Jičíně. Za několik let se vdala a přestěhovala se do Semil. Protože však v Semilech již jedna lékárna byla, babička si zřídila drogérii, ve které kromě drogistického zboží prodávala také léky pro zvířata. Po druhé světové válce, v roce 1946, se s rodinou přestěhovala do Chrastavy, aby zde převzala opuštěnou lékárnu. Po letech mi vyprávěla, jaký dojem na ni tehdy Chrastava udělala:" Bylo to poklidné městečko s krásným okolím, pěknými domy a mnoha obchody a krámky." Stará lékárna se nalézala přímo na náměstí, a to v domě, kde je nyní trafika "Bohunka". Dole v přízemí, v prostorách se starou klenbou, byla lékárna se starobylým nábytkem a zařízením. Později byly tyto věci umístěny do lékárenského muzea. Nahoře v poschodí měla babička byt. Vzpomínám si, že mě babička někdy brala s sebou do lékárny. Ještě dnes si dovedu vybavit tu zvláštní vůni léků a sušených bylin. Babička přede mnou vytahovala jeden dřevěný šuplík po druhém, a v každém z nich byla jiná sušená bylina s jinou vůní. Také mi ukazovala, jak se ručně dělají pilulky a čípky, jak se míchají masti a vyrábějí kapky. Čas ubíhal, babička odešla do důchodu a na její místo nastoupila její dcera, moje matka. V roce 197O babička Ludmila Dolenská odešla navždy. V témž roce se narodila její pravnučka Martina. Když vystudovala gymnázium, vydala se do Bratislavy studovat farmacii. Jednou seděla na přednášce z dějin farmacie a paní docentka vyprávěla o první ženě -provizorce v Čechách. Po přednášce studentka Martina nesměle přistoupila k přednášející a její sdělení, že ta první provizorka baly její prababička, vyvolalo veliký údiv a nadšení, zvláště když přislíbila přinést podrobný životopis, fotografie a dokumenty, mezi nimi i vysokoškolský diplom, index a průkazku do menzy.

Možná, že ještě dnes žijí v Chrastavě lidé, kteří si při čtení těchto řádků vzpomenou na drobnou přívětivou ženu - magistru Ludmilu Dolenskou, která se kdysi dávno stala první provizorkou v Čechách.

Jitka Fiedlerová, vnučka

Z HISTORIE TŘEBECHOVICKÉHO BETLÉMA
Blíží se Vánoce, svátky s jedinečnou atmosférou, kterou ani nejnovější technika a převratné dějinné události nemohou z našeho života vytlačit. Jen stěží se najde u nás rodina, kde by na Štědrý den nevonělo jehličí, jablka a cukroví a kde by pod vánočním stromkem nestál betlém jako symbol rodinné pohody.Tradice lidových betlémů byla v minulosti živá v Podkrkonoší i na Valašsku, na Vysočině i v Podkrušnohoří. K betlémům s největším počtem figurek patří bezesporu výtvor Tomáše Krýzy v Jindřichově Hradci, který zaujímá plochu 60 čtverečních metrů a skládá se z 1756 figurek, z toho je 150 pohyblivých. Lidoví řezbáři byli bezesporu lidé nadaní, vybavení velkou fantazií a trpělivostí. Vždyť některé betlémy vytvářeli tito umělci celá dlouhá desetiletí. Největší obdiv a slávu získal bezesporu třebechovický betlém. Jeho tvůrci byli tři vesničané. Jeden z nich, Josef PROBOŠT(1849 - 1926), byl rolníkem, ale vyučil se truhlářskému řemeslu. Protože mu nechyběl smysl pro krásu a měl mimořádně šikovné ruce, dal se do vyřezávání dřevěných postaviček. Jeho touhu vyjadřuje nejlépe tento výrok:"Chci vytvořit betlém, který bude největší a nejkrásnější na světě, takže se na něj přijede podívat z Vídně sám císař pán." V Třebechovicích se samozřejmě našlo hodně posměváčků, kteří tento Ptroboštův smělý výrok zesměšňovali. Probošt pracoval pilně, zanedbával přitom i práci na poli, ale přesto po čase cítil, že je takové dílo nad jeho síly. Setkal se náhodně s Josefem Kapuciánem (1841 - 1908), který se živil jako "kopytář". Vyráběl totiž pro ševce v celém dalekém okolí dřevěná kopyta, která potřebovali při domácké výrobě bot. Procestoval kus světa, ale nikdy nezbohatl. Když se oba muži seznámili, byl již téměř hluchý a bez peněz. Jeho přirozený talent stačil na víc než na mechanickou výrobu ševcovských kopyt. Za ubytování v malé světničce na Proboštově statku a za skromnou stravu pracoval Kapucián téměř čtyřicet let na výrobě figurek. Přesto tento lidový umělec skončil svůj neradostný život v bídě a zapomenutí. Mnohé figurky z jeho rukou měly v obličeji výraz třebechovických řemeslníků a jiných známých místních osobností. Josef Probošt naštěstí zamítl myšlenku, aby figurky jejich betléma byly polychromované, a tak je celý tento skvostný výtvor v barvě přírodního dřeva.

Betlém měl po dokončení úctyhodné rozměry a neuvěřitelně velký počet figurek lidí i zvířat. Jedno však tomuto betlému chybělo: pohyb.Probošt se setkal s třetím řemeslníkem, Josefem Frimlem. Ten uvedl prostřednictvím složitého mechanismu betlém do pohybu. Všechny součástky, včetně ložisek, byly vyrobeny ze dřeva, při čemž na některé části bylo použito mimořádně tvrdého dřeva dovezeného z Afriky. Probošt jako rolník zkrachoval, Kapucián prožil několik posledních let svého života jako žebrák. Celý betlém byl vyhozen kamsi do staré kůlny.Po letech odkoupil betlém od Probošta učitel Skřivan. Dal jej opravit a v třicátých letech s ním kočoval po Čechách i po Slovensku, takže toto mimořádné dílo zhlédly tisíce lidí. Pak přišla válka. Skutečné světové slávy se třebechovický betlém dočkal v roce 1967, kdy byl vystaven na světové výstavě v kanadském Montrealu. Dávný Proboštův sen se splnil, bohužel teprve mnoho let po jeho smrti. Jeho dílo bylo skutečně považováno za největší a nejkrásnější svého druhu na světě a v československém pavilónu stáli před ním v údivu králové, prezidenti a ministři z mnoha zemí. Inženýři kroutili hlavou nad důmyslností mechanismu.

Téhož roku byl třebechovický betlém vystaven také v Londýně a v Holandsku. Po triumfálním návratu ze zámoří byl pak ještě vystaven v pražském Parku kultury a oddechu a na Hradčanech. Již po mnoho let můžeme tento zázrak lidských rukou vidět v Třebechovicích, kde je betlém umístěn skutečně v důstojném prostředí spolu s mnoha jinými druhy betlémů.

F. VYDRA