BULLETIN SPHMCH
Č. 125 3/2005

Z historie obce Oldřichov v Hájích
Na území mikroregionu HRÁDECKO-CHRASTAVSKO se nacházejí dvě obce s podobným názvem: OLDŘICHOV na Hranicích (něm. Ullersdorf) a OLDŘICHOV v Hájích (něm. Busch-Ullersdorf). Zatímco ten první se stal pouhou osadou patřící k Hrádku nad Nisou, ten druhý má dodnes svůj obecní úřad a je tudíž samostatnou obcí.
Dějiny této obce jsou staré více než 600 let. K obci patří dvě osady – Filipka a Betlém. Původně patřil Oldřichov k frýdlantskému panství (rod Bibrštejnů, Redernů, Gallasů a Clam-Gallasů). Po zrušení feudálních panství a po vytvoření okresů byla obec v letech 1850 – 1920 začleněna do politického okresu Frýdlant, po roce 1920 patřila do k okresu Liberec.
V nejbližším okolí obce jsou rozsáhlé lesy (bučiny), nejvyšší kopec je Oldřichovský Špičák (721 m), jižně od něho Stržový vrch čili Malý Špičák (712 m). V lesích jsou skály lákající horolezce k výstupu, např. Uhlířova čapka. Najdeme zde pamětní desku na počest chrastavského horolezce Karla Gahlera, který zahynul v Alpách v roce 1906 při zdolávání hory Festkogel. V údolí teče potok Oleška.
Vypráví se, že zde bývaly tajné úkryty loupežníků. Býval zde tzv. Skalní hrad, odkud bylo vidět daleko do okolí. Cílem lupičů bývaly povozy obchodníků, naložené různým zbožím.
Říčka Jeřice se tu dělí na dvě ramena – Velkou a Malou. Kdysi prý v těchto místech hledali Italové polodrahokamy podobně jako na Jizerce.
Zajímavá jsou jména místních vodních toků: Včelí potok, Popelový potok, Hřebenový potok, Kutný potok, Luční potok...
Nejstarší písemná zmínka o obci Oldřichov pochází z urbáře z roku 1381. Tehdy bylo v malé osadě pouze šest rodin, v roce 1409 zde bylo již devět usedlostí. Český název obce Wes Oldrzichow se objevuje poprvé v roce 1654 , pozdější německý název Busch-Ullersdorf byl zaznamenán na mapě z roku 1721 “Mapa totius regni Bohemiae” (Mapa celého českého království). Svůj název dostala zřejmě po Oldřichu II. z Bibrštejna (Bedřich = Ulrich).
Po Bibrštejnech vládli na Frýdlantsku Redernové. Roku 1558 se ujal vlády Bedřich z Redernů, otec slavného Melchiora, vítěze nad Turky.
Protože byli Redernové nekatolíci (protestanti, luteráni), musel Kryštof po bělohorské porážce opustit Čechy.
Panství připadlo Albrechtu z Valdštejna a začalo období tzv. protireformace. Rychtáři na celém panství byli svoláni a dostali za úkol, přesvědčit obyvatele svých vesnic, aby přestoupili na katolickou víru. To však nebylo snadné. Pomáhali jim při tom jezuité.
V průběhu třicetileté války postihla obec epidemie moru a krajem procházeli vojáci cizích armád. Svou surovostí se tehdy vyznačovali Švédové. V roce 1638 způsobili ve vesnici škody za 3588 zlatých.
Mnozí obyvatelé odešli kvůli náboženství za hranice, do Saska.
Robotní povinnosti a různé poplatky vrchnosti se zvyšovaly. To samozřejmě vyvolávalo mezi poddanými značnou nespokojenost. A tak vzniklo v roce 1680 selské povstání. Do čela se postavil kovář Ondřej Stelzig z Horní Řasnice, v Oldřichově vedl povstalce Michal Kratzer.
Místní obyvatele soužily povodně na Jeřici (1723, 1767), v letech 1770 – 1772 byl v kraji hladomor.
V roce 1775 opět v různých částech Čech povstali nespokojení sedláci.
16. září 1779 projel obcí se svým doprovodem budoucí císař Josef II.
1. listopadu 1781 tento “lidový císař” zrušil v celé říši nevolnictví.
V srpnu 1813 táhla krajem francouzská a polská vojska, u Albrechtic došlo tehdy k bitvě mezi nimi a  rakouskou armádou.
Co nám říkají záznamy z různých dob o velikosti obce Oldřichov?
- 1564: v obci žilo asi 160 obyvatel.
- 1629: počet obyvatel přesáhl 200.
- V roce 1713 bylo v obci 35 domů, v nichž bydlelo 225 osob.
- Údaj z roku 1785 říká, že se počet domů zvýšil na 56 a počet obyvatel vzrostl na 320.
- V roce 1820 měl Oldřichov již 98 domů a žilo tu 681 lidí.
- Roku 1888 bylo v obci 180 domů a počet obyvatel dosahoval více než 1000.
Osada Filipka vznikla na konci 17. století. Název dostala po majiteli panství Filipu Gallasovi.
Místní název Hemmrich prý je odvozen od německého slovesa hemmen=brzdit. Povozy, které tudy jely od Raspenavy do Mníšku a Liberce, musely v těchto místech opravdu pořádně brzdit, protože jely z kopce.
V roce 1866 procházeli obcí Prusové cestou do vítězné bitvy u Hradce Králové. Zabírali nemilosrdně dobytek a drůbež, vymáhali na místních lidech jídlo a pití pro vojáky a krmivo pro stovky koní.
Zima v roce 1894 byla dlouhá a mrazivá. Na mnoha místech napadly až dvoumetrové závěje.
O tři roky později, v srpnu 1897, se všechny vodní toky vylily z břehů a způsobily velké škody.
V roce 1901 bylo zaznamenáno dokonce zemětřesení.
Rok 1906 znamenal katastrofu pro okolní lesy. Porosty byly napadeny mniškou, tisíce stromů zničily polomy.
Osada Betlém vznikla teprve v polovině 18. století. Původně patřila k Fojtce, později byla přičleněna k Oldřichovu.
Údaje z roku 1930 uvádějí, že bylo v Oldřichově (i s osadami) 289 domů a 1508 obyvatel. V tom roce měla obec 18 zastupitelů a ve volbách byli nejsilnější politickou stranou komunisté.
Čím se lidé v Oldřichově zabývali? Čím si vydělávali na své živobytí?
Byli to v nejstarších dobách zemědělci a chovatelé dobytka, uhlíři, dřevorubci, pracovali v kamenolomech (žula), vyráběli přízi a tkali po domácku látky. Velmi rozšířený tu byl prodej vytěženého dřeva.
Zajímavé jsou některé místní názvy z nedalekého okolí: Máselný vrch, Sedmidomky, Březový hájek, Mlýnská cesta, Kamenný hřbet, Medvědín, Buková hora, Pískový kopec atd.
V současné době byla zrenovována stará hrázděná budova bývalé rychty (dům č.5), která slouží jako ekologické středisko.

Z kroniky chrastavského kronikáře Gregora Knescheho – 4. část
Rok 1684 byl velmi suchý. Lidé i zvířata trpěli velkým nedostatkem vody a jako krmivo se používalo listí stromů, ba dokonce kůra. Mnoho zvířat bylo zabito, protože byl krmiva nedostatek.
V roce 1690 bylo v Chrastavě 137 domů s 829 obyvateli (jde zřejmě pouze o střed Chrastavy, Horní a Dolní Chrastava se v té době počítala odděleně.)
V roce 1705 bylo prodáno panství rodu Trautmannsdorfů rakouskému šlechtickému rodu Gallasů. Hrabě Jan Václav Gallas za ně zaplatil 400 tisíc guldenů. Spravoval především panství Liberec a Frýdlant, ale na grabštejnské panství téměř nejezdil. Správou pověřil rytíře Kristiána Platze von Ehrenthal, o němž bylo známo, že je velmi krutý nejen k poddaným sedlákům, ale i k panským úředníkům. Vybíral nejrůznější poplatky, stanovil peněžité tresty a utlačoval poddané všemi možnými způsoby. Kdo při setkání s ním již padesát metrů předem nesmekl klobouk či čepici, byl nemilosrdně zbičován. Ačkoliv Platz sám pocházel z chudých poměrů (syn tkalce), byl přísnější než skuteční šlechtici.
Jan Václav Gallas působil v diplomatických službách a byl dokonce místokrálem v italské Neapoli. Zemřel v tomto městě v roce 1719, byl tam i pohřben, avšak jeho srdce bylo z těla vyňato a uloženo v hrobce v Hejnicích.
Jeho nástupcem byl Filip Josef Gallas, člověk mírný a šlechetný. Chrastavskému střeleckému spolku udělil roku 1730 nová privilegia a v roce 1735 mu daroval novou korouhev.
V roce 1725 byly vybudovány schody z Frýdlantské ulice nahoru k bývalému hradišti, byl tam umístěn velký dřevěný kříž a vysázeny lípy.
Když v roce 1757 zemřel hrabě Filip Josef jako bezdětný, došlo ke sloučení dvou rodů – Clamů a Gallasů.
V roce 1759 převzal správu všech panství hrabě Kryštof von Clam.
Jeho syn Kristián Filip byl prvním šlechticem s přídomkem Clam-Gallas.
Jeho syn Kristián Kryštof měl titul tajný rada a královský komoří. Byl k lidem laskavý, podporoval na svých panstvích rozvoj školství a dal vystudovat několik nadaných synů svých poddaných. Mezi nimi byl i Josef FÜHRICH z Chrastavy. Zemřel v roce 1838. Jeho synem byl Eduard Clam-Gallas, generál rakouské armády, obviněný z porážky u Hradce Králové v roce 1866. (Po něm byl pojmenován Eduardův buk u Panenské Hůrky).
Vraťme se o několik staletí zpět. V roce 1390 prý byla Chrastava povýšena na město. Žitavští měšťané si stěžovali u krále Václava IV., že trhy v Chrastavě mají pro jejich město zničující důsledky. Za husitských válek bylo naše město vypáleno vojskem ze Zhořelce. Léta 1450 – 1512 byla obdobím chaosu a zmatků.
V roce 1570 – v době prosperity – bylo v Chrastavě deset řemeslnických cechů. Teprve kolem roku 1600 předčil Liberec počtem svých obyvatel Chrastavu. Po sedmileté válce prožívá Chrastava velký rozvoj tkalcovství. V letech 1867 -–72 bylo soukenictví na svém vrcholu.
Významnou událostí bylo vybudování železniční trati Liberec - Žitava. Byla slavnostně otevřena 25.10.1857.
V roce 1897 byla dána do provozu velká textilní továrna firmy Cichorius z Lipska (dřívější Bytex, později Mykana). Téhož roku postihla město i celé okolí ničivá povodeň. V roce 1901 vznikla továrna firmy Klinger (Totex, Elitex), největší průmyslový podnik ve městě.

Z historie chrastavské radnice
Nejstarší zprávy hovoří o tom, že již v roce 1390 byla na témž místě jako dnes dřevěná radniční budova. Při požáru v roce 1433 byla radnice vypálena a v ohni shořely mnohé cenné dokumenty. Zpráva z roku 1512 hovoří o tom, že Mikuláš II. z Donína povolil čepování piva v radničním sklípku. Na kresbě z roku 1610 je již vidět na střeše radnice dřevěná věž. Velký požár zničil budovu radnice v roce 1621. O rok později byla radnice znovu postavena, a to opět ze dřeva. Chorvatští a švédští vojáci vypálili radnici v roce 1642. Po tomto zhoubném požáru byla nová radnice vybudována již z kamene. Neměla však věž. Ta byla přistavěna teprve v roce 1683 a nebyly na ní hodiny. Teprve v roce 1708 byly na věž umístěny hodiny se zvonem, který odbíjel plynoucí čas. Umělecký truhlář Christoph Pfeiffer přivezl z Budy (= Budapešti) nový ciferník a hodinový stroj za 32 florinů. V roce 1737 silný vichr radniční věž poškodil. O rok později bylo vše opraveno a hodiny opět fungovaly. Když se po sto letech (1838) hodinový stroj znovu opravoval, při vytahování nahoru na věž se lano přetrhlo, stroj se zřítil na dlažbu náměstí, avšak vážně poškozen nebyl. V roce 1849 bylo v přízemí radnice zřízeno zděné podloubí a z Liberecké ulice byl proražen boční vchod do radniční restaurace.
V červenci 1855 vznikl požár a jiskry z něho zapálily šindelovou střechu radnice. Hrozilo nebezpečí, že požár způsobí opět značné škody. Místní kominík Anton Pilz vystoupil neohroženě na střechu radnice a požár v zárodku uhasil. Tomuto statečnému činu přihlíželo zaplněné náměstí.
Městská rada mu tehdy dala jako odměnu dva dukáty. Střecha byla krátce nato pokryta břidlicí.
Když byla v roce 1903 věž radnice opravována, byla sundána i plechová koule, v níž byly nalezeny měděné mince z let 1800-58, stříbrné mince z doby císaře Leopolda, papírové bankovky z roku 1811, pamětní spis z roku 1737 s podpisy tehdejších městských hodnostářů, ceník potravin z roku 1738 atd.
V roce 1903 byl proveden nový nátěr dřevěné radniční věže, hodiny dostaly nový ciferník, který byl osvětlen, a na vrcholu věžičky byla připevněna nová plechová korouhev.
(Pokračování v příštím čísle.)

Co víme o Mníšku u Liberce?
Před Vánocemi 2004 vyšla obsáhlá publikace s názvem PRVNÍ ČESKÁ KRONIKA OBCÍ MNÍŠEK A FOJTKA. Autorem této knihy je bývalý ředitel základní školy, pozdější školní inspektor a dlouholetý obecní kronikář Mgr. Ladislav ULRYCH. Tuto významnou publikaci vydal obecní úřad v Mníšku.
Kniha má 420 stran textu a 48 stran fotografických ilustrací. Obvykle se v podobných dílech věnuje většina textu dávné minulosti, zatímco poslední poválečná desetiletí jsou zachycena pouze stručně. Mníšecká kronika je pravým opakem. Na prvních 90 stranách je nejen přehled geologických a horopisných údajů, vodopis, fauna a flóra okolní krajiny, ale i nejstarší dějiny osídlení a události až do roku 1945.
Větší část textu popisuje tedy poválečný vývoj obce a jejích osad, kdy zde po odsunu německého obyvatelstva vytvářeli novodobé dějiny čeští přistěhovalci.
Autor dělí poválečné události podle jednotlivých desetiletí a zajímá jej správa obce, průmysl a obchod, školství i návštěvy významných osobností. Podrobně zachycuje vznik a činnost tzv. společenských organizací (hasiči, sportovci), po změně poměrů v roce 1989 se věnuje vzniku soukromých firem, vývoji v zemědělství atd.
MNÍŠEK dostal oficielně své české pojmenování teprve v letech tzv. 1. republiky, a to v roce 1924. Jeho starší , německý název byl EINSIEDEL. Pohled do slovníku nám prozradí, že toto slovo znamená v překladu “poustevník”, tedy osaměle žijící člověk.
Obec prý vznikla již v průběhu 13. století. Neznámý lokátor přidělil tehdy německým kolonistům půdu, kde si zřídili svá nevelká pole a dřevěné chatrče. Šlechtický rod Bibrštejnů, který sídlil na frýdlantském zámku, pozval do tohoto kraje osadníky z okolí Míšně. V té době patřilo celé okolí k tzv. župě Záhvozdí (Zagost). Starší slovanské osídlení pochází z 11. století (Předlánce, Poustka, Andělka), avšak lidských sídel bylo v krajině pokryté pralesem jen málo.
Osídlenci obvykle vypálili kus lesa. Tomu se říkalo “žďáření” (viz místní názvy na různých místech v Čechách – Žďár, Ždírec, Žďárek atd.), avšak král Karel IV. vypalování lesů zakázal pod pohrůžkou trestem smrti.
Osídlenci v okolí Oldřichova a Mníšku pracovali jako dřevorubci, uhlíři, šindeláři (výrobci dřevěné krytiny na střechy), smolaři, popeláři (výroba potaše), ale i ptáčníci.
Velký význam měly cesty a silnice, procházející tímto krajem. Byla to především tzv. říšská silnice z Boleslavi přes Liberec a Frýdlant do Zhořelce, z Frýdlantu přes Albrechtice do Vítkova a Chrastavy a dále do Jablonného v Podještědí. Rozsáhlých lesů využívaly jako svého úkrytu loupežnické bandy, které přepadaly kupecké vozy naložené těžkým nákladem zboží. Jedním z obávaných lupičů byl Petr Vorbach , který měl v okolí dvanáct kumpánů. Byl mezi nimi i tehdejší novoveský rychtář. Vorbach byl nakonec chycen a roku 1470 ve Zhořelci oběšen.
Ve farní knize v Mníšku byl nejstarší záznam z roku 1380. Obec se nazývala Eynsedel. V tzv. urbáři byl přesně zaznamenán soupis poddanského majetku a podrobný seznam povinností poddaných. Tehdy bylo v obci 18 usedlostí, 2 pily a 2 mlýny. Poplatky vrchnosti se odváděly třikrát do roka: na sv. Michala, sv. Martina a sv. Jana. Poddaní chytali např. veverky, které se jako pochoutka vyvážely do Saska. V lesích kouřily desítky milířů. V malé chýši pod lipami prý bydlel zbožný muž ( na místě nynějšího kostela), poustevník. (Poblíž poutní cesty z Oldřichova do Hejnic prý žil poustevník Hans Emmerich. Z tohoto jména prý vzniklo pojmenování Hemrich.)Staré zažloutlé listiny uvádějí všelijak zkomolené tvary názvu obce: das dorff czum Eynsedeln, Anzygl, Insiedl, Einsidell, Einszelydel apod.
Po rodu Bibrštejnů vládli na Frýdlantsku Redernové. Od roku 1463 byl Mníšek přičleněn k frýdlantskému panství, od roku 1497 patřil k panství libereckému. Podle Ulricha z Bibrštejna byla pojmenována sousední obec Ulrichsdorf, tedy Oldřichov.
— Pokračování příště —