Bulletin 140 - 7- 8/2006

Co je možno vidět v Gross Raden??
Účastníci obou autobusových zájezdů do Spreewaldu měli možnost vidět rekonstruované staroslovanské hradiště RADUŠ. Působí opravdu nezvyklým dojmem, především svými rozměry. V krajině, kde nejsou žádná vyvýšená místa, se stavěla tato obranná zařízení v rovině. Přístup ke hradišti, v němž se v období nájezdu nepřátel ukrývaly stovky vesničanů z okolí, byl ztížen hlubokým vodním příkopem. Deset až patnáct metrů vysoké stěny kruhové stavby o průměru kolem čtyřiceti metrů byly vybudovány z polen stromů a vymazány jílem. Zdi bývaly tlusté až deset metrů. Podobných hradišť prý bylo na území Dolní Lužice asi čtyřicet. Žil zde slovanský kmen Lužičanů, zatímco na území Horní Lužice žili Milčané. Hradiště (Slawenburg) v Raduši je pro veřejnost přístupné teprve tři roky. Mnohem starší je rekonstruované hradiště v GROSS RADEN v Meklenbursku poblíž města Schwerin (původní slovanský název zněl Zvěřín). To bylo pro veřejnost zpřístupněno již v roce 1987, tedy ještě v dobách NDR. Mělo rovněž kruhový půdorys, nedaleko od hradiště bylo i kultovní pohanské středisko kmene Varnů (tento název slyšíme dodnes v názvu baltského přístavu Warnemünde). Hradiště stojí na nevelkém poloostrově, který vybíhá do jednoho z četných meklenburských jezer. Po několika útocích německých dobyvatelů pod vedením císaře Otty III. bylo koncem 10. století sídliště Gross Raden navždy zničeno. Ještě před zánikem hradiště a porobením slovanského kmene Varnů navštívil tento kraj arabský kupec Ibrahím íbn - Jákúb. Ve svých cestovních záznamech popsal zvyky tohoto slovanského kmene, jejich životní způsob a úroveň stavitelství (chýše, opevnění, lodě atd.). Gross Raden je dnes známý po celém Německu. Je zde také archeologické muzeum, naučné stezky, rekonstruovaná vesnice s původním zařízením. Jezdí sem turistické skupiny - dospělí i školní výpravy - a odborníci podávají návštěvníkům zasvěcený výklad. Za dnešní slávu tohoto místa je třeba poděkovat obětavému archeologovi Evaldu Schuldtovi, který zde po mnoho let řídil archeologický výzkum. Nejen Raduš a Gross Raden, ale několik dalších podobných rekonstruovaných slovanských hradišť je dodnes smutnou připomínkou faktu, že více než polovinu území dnešního Německa osídlily v 6. - 8. století desítky slovanských kmenů, po nichž tam zůstaly stovky zkomolených místních názvů.

Z Führichovy rodinné kroniky (pokračování)
Prapradědeček Wenzela Führicha - Christoph Vierig (Fierig, Führich) - se narodil v roce 1645 v osadě Rokytnice (Eckersbach), která byla součástí Kryštofova Údolí. Oženil se s dívkou z Grabštejna. Byl nádeníkem, rybařil, přivydělával si hraním na trubku v hospodě. Byl chudý, ale řádný a poctivý muž. Měl mnoho dětí a vychovával je přísně a tvrdě. V létě i v zimě chodívaly bosy a i v nejtužších mrazech musely chodit chytat do Nisy ryby. Své děti neposílal do školy, třeba i proto, že neměl na to, aby za ně platil. Sám neměl k učení sklony, děti musely odmalička pomáhat při obživě početné rodiny. Mravní výchova spočívala na zásadě, že mají napodobovat rodiče a brát si z nich příklad. Často jim říkával: " Do nebe se dostanete, i když nebudete umět číst a psát. Kdybyste ovládali všechny druhy umění a řemesel, ale neřídili byste se radami svých rodičů, budete navěky ztraceni a po celý život nešťastni. Střezte se toho, abyste neudělali něco, co by vaší rodině způsobilo ostudu. Na světě není žádná větší ztráta než ztráta dobrého jména. První krok k tomu, že si člověk svou čest poškodí, je ten, když začne lhát. Brzy bude schopen beze studu provádět i jiné, horší věci." Prapradědeček později přesídlil Rokytnice do Cltrastavy. Koupil si domek v tzv. Vodní ulici (Wassergasse). Domek stál na kopečku, pod kterým vytéká pramen svěží pitné vody, z něhož - jak si ještě W.F. vzpomíná - pil kdekdo z kolemjdoucích. Wenzel Führich se podrobně zmiňuje o svém dědečkovi Gabrielovi. Byl vyučený zámečníkem. O jeho šikovnosti a o tom, že si dovedl poradit v nejrůznějších životních situacích, svědčí následující příběh: Tehdejší chrastavský kaplan, pocházející z Karlovarska, dostal dědický podíl ve výši 600 tolarů. Hledal poctivého posla, který by se do Karlových varů vypravil, peníze vyzvedl a v pořádku předal majiteli. Mnozí lidé mu doporučili zámečnického učně Gabriela Führicha. Chlapec souhlasil. Kaplan mu předal potřebné písemnosti a také dvě malé pistole, prach a olovo pro případ, že by se musel bránit před lupiči. Za několik málo dní byl chlapec zpátky v Chrastavě a peníze kaplanovi předal. Odměnu od kaplana nepřijal, ta patřila mistrovi, u něhož byl zaměstnán. Paní mistrová přidala odměnu k ostatním učňovým penězům a vysvětlila mu, že si ty peníze zaslouží. Když mu kaplan připomněl, že mu má vrátit ty dvě pistole, mladík se přiznal, že je před cestou zapomněl doma. - "A co by sis býval počal, kdyby tě zloději někde přepadli?" ptal se ho kaplan.- "Dal jsem si do tašky několik hrstí jemného písku. Jsem si jistý, že bych se proti těm raubířům ubránil. Hodil bych jim zblízka hrst písku do očí a určitě by byli neschopni po dlouhou dobu něco dělat, natož aby mě pronásledovali. Naštěstí jsem ten písek nemusel cestou použít. A ty těžké pistole bych musel zbytečně celou cestu nést s sebou. " Jako tovaryš se dědeček Gabriel vydal na vandr do ciziny. Pracoval v Řezně, Mnichově, Pasově, Linci a ve Vídni. Po sedmi letech vandrování se vrátil dědeček zpět do Chrastavy. Zařídil si živnost a oženil se, vedle řemesla pracoval na polích i na zahradě. Býval mistrem v hraní kulečníku, hrál velmi dobře šachy. Nikdy však nehrál kvůli penězům. Čas strávený hrou považoval za ztracený. Wenzelův strýček Anton Führich byl vyučený obuvník, ale jeho velkou zálibou byla hudba. Spolu s třemi dalšími mladíky z Chrastavy odešel do Varšavy. Uměl také výborně zpívat. Saský kurfiřt August III. měl sice stálé sídlo v Drážďanech, ale často jezdil s celým svým dvorem do Varšavy, protože měl současně titul polského krále. Anton se na mnoho let stal členem královské dvorní kapely. Náhle však přišlo nařízení, že se Anton jako poddaný hraběte Clam-Gallase musí vrátit domů. V Rakousko-Uhersku nebylo v té době ještě zrušeno nevolnictví a tak byl vlastně Antonův pobyt u saského královského dvora nezákonný. Dědeček Gabriel - Antonův otec - byl jako rukojmí zatčen a držen ve vězení, dokud se Anton nevrátí z ciziny domů. Dokonce ani na Vánoce jej nepustili domů k rodině. Anton předal dopis saskému králi a ten odepsal hraběti Clam-Gallasovi. Hrabě napsal do Drážďan kajícný dopis, ve kterém stálo: "Cítím se šťasten a poctěn tím, že Vaše Veličenstvo vyjádřilo spokojenost s mým poddaným. Při tétQ příležitosti nabízím nejen Antona Führicha, ale také všechny své poddané Vaší vůli a potěšení."

Nové razítko pro návštěvníky Chrastavy
Během roku - obzvláště však v hlavní turistické sezóně se často stává, že do městského infocentra na náměstí přijdou turisté z různých koutů naší republiky a chtějí do svého "vandrbuchu" razítko jako důkaz, že naše město navštívili. Až donedávna jsme jim dávalo razítko s nápisem INFOCENTRUM CHRASTAVA - MUZEUM Od 8. Června 2006 používáme nové speciální razítko s městským znakem.

Jiří Bock: O městské správě v Chrastavě v letech 1850 až 1945, část 2
Jak byly po roce 1850 uchovávány písemnosti městského úřadu? Zbylé části staré registratury se starými městskými knihami (a s historickým archivem) byly patrně přeneseny do radničních půdních prostor, kam byly postupně z kanceláři odkládány i spisy z nové registratury, jakmile ztratily svoji úřední potřebnost. K většímu přesunu došlo po vzniku muzea roku 1906 (viz dále) a zřejmě po roce 1918, resp. 1920 v souvislosti s prodejem 20q starého papíru. Tehdy došlo pravděpodobně ke ztrátě i některých starých písemností ze 16. a 17. století a pouze část se podařilo zpět vykoupit a uložit do muzea (část se prý dostala i do soukromých rukou). V roce 1924 sloučením města s Dolní Chrastavou přejímala městská správa i její obecní registraturu a byla nucena uvolnit další místo a rozšířit svoji živou registraturu. Později v ní byla pravděpodobně před přichodem ruské armády v roce 1945 řada písemností zničena. Velký význam pro ochranu a péči o staré písemnosti mělo založení chrastavského městského muzea v roce 1906, které bylo umístěno ve dvou místnostech v prvním patře německé obecné a měšťanské školy pro chlapce. Součástí muzea byl i "muzejní archiv", kam byla z radnice dána do úschovy městská privilegia a smolná kniha z roku 1565, které spolu s cechovními archiváliemi a písemnostmi střeleckého spolku byly uloženy v železných pokladnách. Soupis písemností uložených v muzeu pořídil jeho správce Josef Thiel (1874-1948), který byl od roku 1929 rovněž ředitelem obecné a měšťanské školy pro chlapce i kronikářem. V roce 1942 získalo muzeum další přírůstky - staré písemnosti z let 1737 - 1913 sejmuté z kupole radniční věže. Do roku 1945 v Chrastavě nebyl institucionálně vytvořen samostatně organizovaný městský archiv spravovaný městským archivářem. O počátcích a organizování skutečného městského archivu lze v Chrastavě hovořit až v poválečném období a je spjato s osobou Bohumila Honsy (1890-1969), který se stal 12. 9. 1947 městským archivářem a zasloužil se o shromažďování a záchranu mnoha archiválií. O stavu městského archivu v Chrastavě (zřízeného při zdejším MNV) se dozvídáme zejména z podrobné zprávy zemského archivního inspektora dr. M Volfa z roku 1948 i z pozdějších zpráv. Po válce nalezené písemnosti byly uloženy do léta 1947 v prostorách původního muzea, odtud byly stěhovány do menších místností nově zřizovaného muzea (v prostorách nynější městské knihovny). Většina městských privilegií spolu s jinými písemnostmi byla nalezena 7. 10. 1948, až po otevření nedobytné pokladny. Do archivu byla místním národním výborem vydána jen malá část nejstarší městské registratury a městské knihy do roku 1800. Dr. Volf objevil na půdách radnice ještě velké množství aktového materiálu magistrátní i pozdější registratury. Do městského archivu byl pak z MNV postupně přebírán další materiál (byly zde uloženy i ostatní písemnosti místní povahy - archivy cechů, spolků, archivy obcí Horní a Dolní Chrastava aj.). V padesátých letech 20. století v něm byla nejspíše provedena také skartace, která tehdy probíhala u archivů národních výborů. Musíme se proto ještě zmínit o osudu chrastavských soudních spisů a úředních knih, předaných v roce 1850 okresnímu soudu v Chrastavě. Soudní spisy byly odtud po roce 1938 nejprve převzaty Říšským archivem, zřízeným v Liberci pro sudetskou župu. Po válce se dostaly v roce 1948 do expozitury Archivu ministerstva vnitra v Liberci (zřízena 1947), přemístěné v roce 1950 do Jablonce nad Nisou. Roku 1959 byl tento zlomek chrastavské magistrátní registratury (pět kartonů soudních spisů z let 1816-1849) v důsledku změn v organizaci našeho archivnictví delimitován do OA Liberec a tím byl vlastně položen první základ k soustřeďování fondu Archiv města Chrastava. Část městských pozemkových a jiných majetkoprávních knih byla nejprve v letech 1898-1900 a další jejich část roku 1935 předána okresním soudem v Chrastavě do Archivu země české v Praze. Odtud se dostaly na základě archivní rozluky v roce 1939 rovněž do Říšského archivu v Liberci a sdílely pak s výše zmiňovanými soudními spisy společné přesuny a místa uložení. Na rozdíl od nich byly však až do roku 1965 uloženy v Jablonci nad Nisou a odtud ze sbírky pozemkových knih delimitovány do OA Liberec. V roce 1976 OA Liberec převzal od MěNV Chrastava další doplněk (zbytek písemností do roku 1945) k dříve vytvořenému souboru fondu. V průběhu roku 1995 bylo započato s jeho zpracováním, které bylo v roce 1999 dokončeno. Dochovaný materiál však tvoři jen zlomek z původní písemné produkce vzniklé z úřední činnosti chrastavské městské správy do roku 1945. Jak bylo již poukázáno, došlo v průběhu staletí postupně k jejím velkým ztrátám, zejména zničujícími požáry za husitských válek a za třicetileté války, i později v 18. století nepřátelskými vpády vojsk. Způsobila je však také lidská nedbalost i důsledky správních reforem.
S laskavým svolením autora zpracoval Radek Šimonka

Řemeslnické cechy v Chrastavě
K nejcennějším exponátům v našem městském muzeu patří mosazná cechovní pečetidla. Nejde o jejich finanční hodnotu, ale o to, že nám připomínají důležitou složku tehdejšího všedního života: řemeslnou výrobu, která byla předchůdcem průmyslu. Rozdíl je však v tom, že řemeslník musel být zručný, každý jeho výrobek byl vlastně originál. Obsluha strojů při sériové strojní výrobě není tvůrčí a jejich "práce" je vlastně velmi nudná. Výrobcem jsou totiž důmyslné stroje, a ne člověk. V libereckém archivu nedávno zpracovala Mgr. Helena LACINOVÁ všechny dostupné materiály o cechovní výrobě v Chrastavě. Z této publikace uvádíme několik zajímavých údajů. Řemeslníci bývali v minulosti často jediní skuteční kvalifikovaní odborníci na vesnicích či v menších městech. Pro svou solidnost bývali často voleni do městské rady. Sdružovali se do cechů a museli dodržovat jejich stanovy (řád). Cechy vznikaly již od 13. století, nejprve v Praze a několika dalších velkých městech. Byly stanoveny jednotné ceny výrobků, byl schvalován počet učňů a tovaryšů na jednoho mistra. V čele každého cechu stál volený cechmistr, schvalovali jej konšelé. Během trhů se kontrolovala kvalita a cena prodávaných výrobků. Každý cechmistr vedl účetnictví a řídil jednání při schůzích cechu. Účty a jiné písemné dokumenty se ukládaly do cechovní truhly (něm. Zunftlade). Byly tam mistrovské knihy s výučními a tovaryšskými listy a také cechovní pečeť. Rovněž peníze cechu tam byly uloženy. Činnost cechu se řídila tzv. cechovním řádem. Když bylo v září 1897, pouhý měsíc po ničivé povodni na Jeřici, zahájeno vyučování ve škole za kostelem, v jedné třídě, která byla později (v roce 1906) předchůdcem městského muzea, byly uloženy cechovní truhly, zbraně, zákoníky a kroniky. Soupisy cechovních archiválií vyhotovil tehdejší ředitel chlapecké školy Josef Thiel. Po roce 1945 tyto cechovní dokumenty převzal p. Bohumil Honsa a po něm Vladimír Hataš. 9. srpna 1976 byly tyto materiály předány do Okresního archivu v Liberci (ten se od roku 1992 nachází v Liberci -Františkově ve Vilové ulici). Nejstarší záznamy se týkají cechu HRNČÍŘŮ, Jsou vedeny od roku 1631 do roku 1849. Dozvídáme se, že tzv. artikule (stanovy) zapůjčil chrastavským hrnčířům cech ze Žitavy. 9. května 1641 schválil David Jindřich z Černous, pán na Grabštejně, na pergamenu psaný cechovní řád a opatřil jej svou pečetí. Později potvrdil cechovní řád hrnčířů pan Adam Matyáš Trauttmannsdorf. 19. ledna 1706 podepsal tento cechovní řád hrabě Jan Václav Gallas.

Cech kovářů kolářů a zámečníků
Každý cech míval svou cechovní korouhev (prapor), často řemeslníci téhož řemesla bydleli dokonce ve stejné ulici. Uctívali svého patrona, scházeli v cechovní hospodě. V době rozvoje průmyslu (industrializace) se staly cechy brzdou rozvoje výroby.

Cech krejčích (1641 - 1867)
Nejstarší cechovní dokument pochází z roku 1641.

Cech mlynářů (1653 -1871)
Cechovní artikule obdrželi chrastavští mlynáři od cechu v Zákupech. Cechovní pečeť bývala ze zeleného včelího vosku.

Cech obuvníků (1658 - 1863)
Vznikl v době panování Jiřího Mehla ze Střelic. Cechovní artikule byly převzaty ze Žitavy. Nejstarší listinu z roku 1658 podepsal Adam Matyáš Trauttmannsdorf

Cech pekařů, mlynářů, perníkářů a krupařů (1568 -1797)
22.března 1568 purkmistr a radní města Zhořelce propůjčili cechu v Chrastavě cechovní artikule zhořeleckých pekařů. O týden později - 29. března - potvrzuje cechovní řád Jiří Mehl ze Střelic (pergamenová listina má rozměr 72 x 53 cm a pečeť je z červeného včelího vosku) Roku 1659 dostává cech artikule z Mladé Boleslavi. (pokračován příště)