Bulletin 141 - 9/2006

Anenská pouť se vydařila
Tradiční Anenská pouť, konaná letos ve dnech 29. a 30. července v Kryštofově Údolí, se vydařila. Nebylo to pouze díky teplému a slunnému letnímu počasí, ale především na tom měli zásluhu organizátoři. Opět se potvrdila známá pravda, že když se něco promyšleně připravuje, úspěch se dostaví. Návštěvníci museli nechat svá auta na provizorním parkovišti na dolním konci obce. Odtud je pak k budově obecního úřadu uprostřed vesnice dovezl “vláček”, a to za pouhých pět korun. Prodejních stánků tu bylo skutečně velké množství, ale jakých! Žádný textil a boty prodávané vietnamskými obchodníky, ale obecní úřad si zřejmě vybíral jen ty, které by tradiční ráz pouti nenarušily. Byly tu stánky s perníkovými srdci, medovinou, kořením, dřevěnými hračkami, porcelánovými zvonečky, vkusnou keramikou z AMi paní Michálkové, tureckým medem atd. Nechyběl tu ani kovář, který před očima přihlížejících vyráběl různé drobnosti na prodej. Co by to bylo za pouť, kdyby tu nebyly houpačky a kolotoče. Třikrát během dne vystupoval na provizorním pódiu liberecký folklorní soubor JIZERA, doprovázený zpěvem a lidovou hudbou, bylo zde i loutkové divadlo, vystupovala tu také chrastavská muzikantská dvojice WOKO(Wolf a Komárek). To však nebylo zdaleka všechno. Po vesnici se procházely dámy s paraplíčkem z konce 19. století, zpívaly se kramářské písně o “mordech” nevinných dívek (jakási černá kronika z dob našich prapradědečků), procházeli se tu c. k. rakouští četníci a důstojníci v dobových uniformách, ozývaly se zvuky starého flašinetu, nesčetněkrát projel celou vesnicí muž na vysokém kole v dobovém sportovním úboru, což bylo příjemným oživením celé akce. Nebyla nouze ani o možnosti občerstvení, po celé dva dny byla otevřena známá výstava betlémů. Zájemci si mohli také prohlédnout známý dřevěný kostel sv. Kryštofa. Kdyby tytéž atrakce byly soustředěny např. uprostřed Liberce nebo jiného města, efekt by zdaleka nebyl takový. Fakt, že tohle všechno je rozmístěno mezi pěkně udržovanými dřevěnými domy a přirozenou zelení, dojem z kryštofodolské pouti jen umocňuje. I když i tam si prodejci jistě chtěli vydělat, tato událost znamená mnohem víc, než pouhou možnost si nakoupit. Organizátoři už několik let ukazují cestu, jak je možno i v dnešní překotné době alespoň částečně vykouzlit iluzi starých časů.

Jak vypadá obecní znak Kryštofova Údolí
Když některá obec požádá o to, aby mohla mít svůj vlastní znak, musí návrh schválit odborník – heraldik. Tím to však nekončí. Každý znak (a obecní vlajku) musí ještě potvrdit parlamentní podvýbor pro heraldiku, který vydá zástupcům obce patřičné úřední povolení, že smějí znak a vlajku používat. KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ má svůj nový obecní znak teprve dva roky. Jak vypadá ? V horní polovině je část černého lvího těla, která je součástí erbu pánů z Ilburka. Jeden z nich udělil obci v 15. století statut horního (hornického) městečka. Lev drží v tlapách jakousi rostlinu. Při podrobnějším pohledu v ní rozpoznáme bez. Ve starých německých záznamech o této obci se dozvídáme, že návštěvníci obce dříve nazývali tuto pozoruhodnou vesnici slovem HOLUNDERGRUND (něm.Holunder = bez). Ve spodní části znaku jsou dva základní hornické nástroje, jimiž se zde po několik staletí dobývaly rudy. (Připomínáme, že z okolních vesnic má svůj znak také Bílý Kostel, Chotyně, Nová Ves, Mníšek a Oldřichov v Hájích.)

Prázdninová setkání v městském infocentru
Možná, že si většina občanů Chrastavy myslí, že kromě německých návštěvníků do našeho města nikdo z cizinců nepřijede. Ukazuje se však, že v době turistické sezóny přichází do našeho městského infocentra lidé z nejrůznějších zemí. Aby si s nimi člověk mohl popovídat, je nutno alespoň částečně ovládat několik jazyků. Pak jsou taková setkání zajímavá a v cizincích nutně zanechají dojem, že naše malé město není žádný “zapadákov”. (Nemám rád lidi, kteří celou problematiku cizích jazyků redukují na to, že jim stačí, když si umí říci o rohlík nebo sklenici piva.) Vedle velkého počtu německých turistů z nejrůznějších částí Německa se tu objevil cyklista z Anglie. Byl to asi 35 letý učitel z Newcastlu, takže jeho výslovnost byla přímo vzorná. Projel napříč celé Německo, ujel několik set kilometrů po sousedním Polsku a ze Žitavy se přes Hrádek dostal po cyklostezce č. 14 až na chrastavské náměstí. Celý nešťastný mě žádal, abych mu ukázal, kudy tato stezka pokračuje směrem do Liberce. Měl v úmyslu jet příští den (vytrvale pršelo) do Prahy. Na kole měl několik těžkých batohů a vysvětloval mi, že má s sebou celý stan, v jiném batohu potřeby na vaření atd. Dal jsem mu s sebou několik map, které by pak mohl potřebovat, a na plán města Liberce jsem mu fixem zakreslil trasu na pavlovický stadion do kempu. Příští den – už po zavírací době - přijeli čtyři francouzští cyklisté. Přijeli prý rychlíkem do Drážďan a přes Děčín zamířili na kolech k nám do Chrastavy. Byl to asi pětačtyřicetiletý otec se svými třemi dětmi – šestnáctiletou dcerou a dvěma mladšími syny. Ubytoval se na dvě noci v penzionu “Gloria”. Proč přijeli k nám do Chrastavy? Představte si, že tito “blázni” ze sladké Francie přijeli do našeho města, aby odtud pak jeli v příštích dnech podél řeky Nisy a Odry až k Baltskému moři...Jak říkám – blázni. A v takovém dešti... Nečekaně se tu objevil manželský pár z Belgie. To se nestává příliš často. Se mnou hovořili samozřejmě anglicky, ale mezi sebou vlámsky. Objevil se tady také finský turista s karavanem. Hovořil německy, a když jsem mu naznačil, že vím, že Finové svou severskou vlast nazývají Suomi, vděčně mi tiskl ruku. Několikrát během dvou prázdninových měsíců nás navštívili Holanďané. Možná, že víte, že v nedaleké Nové Vsi stojí naproti škole (napravo od silnice do Mníšku) dům, kde se po celý rok střídají ve čtrnáctidenních turnusech holandští turisté. Lákají je naše hory, když mají svou rodnou zem rovinatou jako placku. A tak se samozřejmě vypravili na Ještěd a další den dokonce do Krkonoš. Jindy vešli do infocentra čtyři cizinci, kteří hovořili německy. Rázem jsem však pochopil, že rodilí Němci to určitě nejsou. Ukázalo se, že k nám přijeli z Dánska. Podobně jako Holanďany i je to táhlo do našich hor. Jaký byl jejich cíl? Prý “Horakov”. Po chvilce přemýšlení jsem se dovtípil, že chtějí navštívit Harrachov a ochotně jsem jim na mapě ukázal, jak se tam mohou dostat. Měli však ještě další cíl : Terezín. Překvapilo mě, že vůbec vědí, že takové město u nás existuje. Co my víme o dánských městech? Zajímavé bylo setkání s dvěma manželskými páry z Německa. Tito lidé přijeli do Chrastavy, protože jsou potomky jednoho ze slavných chrastavských rodáků – malíře Gustava Kratzmanna. Byli dojati, když jsem jim ukázal knihu o dějinách Chrastavy, kde byl na snímku jejich slavný předek. Knihu si samozřejmě koupili a požádali mě o prohlídku Führichova rodného domu. Pokud to nevíte, chtěl bych připomenout, že Führichův syn Lukáš a Kratzmannova dcera Berta se ve Vídni, kde později obě tyto původně chrastavské rodiny žily, stali manželi. Takže mezi oběma rodinami vznikly příbuzenské vztahy. Krátce nato navštívili naše infocentrum tři lidé, kteří se zajímali o bývalou výrobnu flašinetů a orchestrionů firmy Riemer. Byli to jejich příbuzní. Příjemným překvapením byla pro nás návštěva tří bývalých řeckých dětí, které v našem městě strávily v padesátých letech několik roků, a to v budově dnešního VÚDM. Mělo to jednu chybu: ty (bývalé) děti mají dnes už prošedivělý plnovous. Byla zde i Peruánka, žijící v Austrálii, jejíž dědeček byl Číňan. Jak jsme se domluvili? Samozřejmě anglicky. Takže naučit se cizí řeč se skutečně vyplatí. Je to fuška, ale stojí to za to!!!

Třikrát Andělská Hora
Vesnic s názvem Nová Ves jsou v naší republice desítky. Hrádků a Mníšků je také několik. Existuje u nás také několik Vítkovů, Frýdlantů a Dětřichovů. Uprostřed prázdnin se stala zvláštní věc. Přijel k nám do infocentra na náměstí sympatický muž středních let a ptal se, jak se dostane do ANDĚLSKÉ HORY. Upozornili jsme ho na probíhající opravu mostu a ukázali jsme mu na mapě, jak se tam dostane. Až potud by to nebylo nic neobvyklého. Zvláštní však bylo, že nám předal velkou barevnou fotografii z Andělské Hory na severní Moravě na Bruntálsku, kde žije. Řeknete jistě, je to náhoda, ale stát se to může. Nedá se však logicky vysvětlit, že o dva dny později k nám přišel další muž, tentokrát z Andělské Hory na Karlovarsku. Oba muži, ačkoliv se zcela určitě vzájemně neznali, si asi předsevzali, že musejí poznat všechny tři obce pojmenované týmž jménem: ANDĚLSKÁ HORA, německy Engelsberg. Teď je asi řada na našich občanech z Andělské Hory. Kdyby byli stejně zvědaví a zvídaví, našli by si jistě čas, aby se vydali na severní Moravu a na Karlovarsko.

Chystá se brožura o historii Chotyně
V posledních letech vydalo skoro každé město či vesnice v našem okolí nějakou publikaci o své historii. Výjimkou není ani naše město Chrastava. Před několika lety vyšla zajímavá kniha “ Hrádecko - krajina na Nise” , kde se můžeme dočíst o tisícileté historii Hrádku nad Nisou. Před dvěma lety vyšla publikace dr. Nevrlého o dějinách Kryštofova Údolí s nádhernýni barevnými snímky jabloneckého fotografa Siegfrieda Weisse. Asi před pěti lety vydal brožuru o historii Bílého Kostela tamní obecní úřad. Velký úspěch měla brožura o dějinách Andělské Hory, zájem byl a je o knížku s historií Vítkova. Před dvěma lety vyšla nevelká publikace o dějinách Nové Vsi. Také v Mníšku byla vydána poměrně obsáhlá kniha o jeho historii, v současné době se chystá do tisku publikace Lad. Ulrycha o dějinách Oldřichova v Hájích. Na svou historickou publikaci teprve čekají Rynoltice, které rovněž patří do tzv. mikroregionu Hrádecko-Chrastavsko. Obec CHOTYNĚ by chtěla vydat publikaci o své minulosti již letos na podzim. Text je již připraven, našel se i dostatek vhodných fotografií. Teď se rozhoduje o tom, kde se bude publikace tisknout.
V kronikářských záznamech se vyskytují různé podoby názvu této vesnice: Koethn, Kotyn, Chodyn, Ketten...
Název Kotyn připomíná jméno keltské bohyně Kotys, která prý jezdívala na posvátném bílém koni. Že by však obec měla keltský původ, to se zdá nepravděpodobné. Pojmenování Chodyn si okamžitě spojíme s Chody na šumavském pomezí. Je docela možné (ne však jisté), že i tady byla hranice mezi slovanským a německým osídlením a že tu po hranici “chodili” strážci. Němečtí obyvatelé této obce nazývali svou vesnici až do roku 1945 KETTEN. Slovo “Kette” znamená německy “řetěz” nebo “pouta”. Vypráví se, že prý před dávnými lety postavili tuto vesnici zajatci držení v řetězech. Pověst však neuvádí, v jaké válce byli zajati a jaké byli národnosti. Obyvatelé Chotyně byli samozřejmě poddaní pána na Grabštejně. Pracovali na panských polích, zúčastnili se několika povstání proti šlechtě (1569, 1576, 1680, 1775). Dnes je součástí Chotyně dříve samostatná obec Grabštejn. I s ní má v současné době Chotyně celkem 850 obyvatel. Až do roku 1846 se po řece Nise plavily vory z bukových a dubových klád. Dřevo se kácelo v machnínském a andělohorském revíru. V Chotyni bývalo pět továren a moderně zařízený mlýn. Známá byla čokoládovna firmy Körber, kde došlo 9. července 1945 k velké explozi, jíž padlo za oběť patnáct lidí. Dodnes existuje domněnka, že výbuch způsobili tzv. werwolfové. V publikaci se hovoří o chvályhodných aktivitách dobrovolného sdružení CONVICTUS, které již po mnoho let usiluje o opravu zámku Grabštejna a především zámecké kaple sv. Barbory. V tomto směru vynaložil mnoho úsilí operní zpěvák, sólista Národního divadla Luděk Vele, chotyňský rodák.

Sté výročí přehrad na Liberecku
V roce 1897 – na konci července – se po několikadenních vytrvalých deštích rozvodnily vodní toky na celém Liberecku. Škody, napáchané vodním živlem, byly obrovské. Z  Prahy sem přijela mimořádná komise v čele s hrabětem Coudenhove. Bylo třeba do budoucna podobným katastrofám zabránit. V roce 1899 byla v Liberci založena tzv. Vodní komise pro regulaci vodních toků a výstavbu přehrad. Jejím předsedou se stal továrník Karl Zimmermann ze Stráže nad Nisou. 13. ledna 1901 byla do Severočeského muzea svolána velmi důležitá schůze. Byl pozván odborník světového jména, prof. Otto Intze z Cách (něm. Aachen), který prozkoumal celou postiženou oblast a určil vhodná místa pro stavbu pěti přehrad : v Liberci-Harcově, v Jablonci n. Nisou, v Bedřichově, na Fojtce a na Mlýnici. Přítomným bylo sděleno, že se už nebudou stavět přehrady se sypanými hrázemi jako dřív, ale přehradní zdi se budou budovat z kamenných kvádrů, spojovaných kvalitní maltou. Navíc hráz nebude vyklenutá ven, ale naopak dovnitř, aby odolala co největšímu náporu vody. 9. 5. 1904 byla zahájena stavba harcovské přehrady. Jako stavební dělníci se osvědčili Italové, Chorvati a Němci. Délka přehradní hráze činila 146 metrů, největší výška dosahovala 16 metrů. Objem vody, kterou přehrada mohla pojmout, činil 250 000 metrů krychlových. Hmotnost zdiva přehradní hráze byla 11 000 metrů krychlových. Rozloha vodní plochy nad přehradní hrází dosahovala 8, 75 hektarů. V červnu roku 1905 byla přehrada v Liberci-Harcově slavnostně otevřena za účasti tisíců lidí.
Ve dnech 25. a 27. srpna 2006 se konaly v Mníšku oslavy 100. výročí otevření dvou přehrad - ve Fojtce a na Mlýnici. Oslav se zúčastnil liberecký hejtman Petr Skokan a předseda Senátu MUDr. Přemysl Sobotka. Program byl bohatý, a to jak sportovní, tak i kulturní. Stavbou všech pěti přehrad byla tehdy pověřena vídeňská forma. H. Rella a Co. Musíme si uvědomit, že systém pěti přehrad na Liberecku se skutečně osvědčil a podobná katastrofa se pak již nikdy neopakovala. (Povodeň ze 4. července 1958 se nedá co do rozsahu škod porovnat.) Překvapují nás velmi krátké termíny tak mohutných staveb vzhledem k tomu, že tehdy neexistovala dnes zcela běžná technika na přemisťování obrovského množství zeminy, např. bagry, skrejpry, jeřáby atd. Tyto sto let staré přehrady jsou dodnes důkazem solidnosti tehdejších stavitelů.

Pan Führich s rodinou v Chrastavě
Čtenáři našeho BULLETINU si jistě pamatují, že jsme před dvěma lety řešili záhadu hrobu Josefa FÜHRICHA v Praze na Olšanských hřbitovech. Záhada spočívala v tom, že jsme před lety navštívili Führichův hrob ve Vídni ve čtvrti Grinzing. Nedovedli jsme si vysvětlit, že by jeden člověk měl dva hroby, a to na dost vzdálených místech. Záhada byla nakonec vyřešena naprosto logicky: zatímco ten náš Josef Führich zemřel v roce 1876, ten “pražský” byl povoláním právník (ne malíř!) a zemřel mnohem později – v roce 1938. Šlo zřejmě o náhodnou shodu příjmení...A co když to nebyla náhoda? Co když má německý (rakouský) malíř také české příbuzné? Že tomu nevěříte??? Stalo se to o letošních prázdninách, v pondělí 21. srpna. Odpoledne k nám do muzea a infocentra přišla čtyřčlenná rodina: otec, matka a dva synové. To by nebylo nic zvláštního, protože během letošních prázdnin k nám přišlo velmi mnoho našich i zahraničních turistů. Překvapení začalo v okamžiku, kdy se představili jako – Führichovi. A protože správně předpokládali, že to budeme považovat za nepodařený vtip, předložili nám kopie různých dokladů, kde bylo příjmení Führich jasně a zřetelně napsané. Malý zádrhel tu však přece jen byl: kromě nám dobře známého příjmení psaného s H, nám ukázali své současné platné doklady, kde písmeno H chybělo. Byli to tedy Fürichovi. To se dá snadno vysvětlit, protože staří matrikáři nejednou příjmení zkomolili. Ale úřad je úřad a platí to, co je na listinách napsáno, i když s chybami. A tak jsme se dozvěděli, že rodina Fü(h)richových k nám přijela až z Ostravy a moc dobře ví, že Chrastava a malíř Führich patří nerozlučně k sobě. Dozvěděli jsme se, že příjmení Führich je také v Plzni a v Soběslavi. Takže se ukazuje, že kromě té německé větve, která se dále rozvíjela ve Vídni, existovala zřejmě i nějaká česká větev se stejným příjmením. Když už se Fü(h)richovi vydali z Ostravy až k nám do Chrastavy, není divu, že je zajímal také rodný dům malíře Führicha a jeho nadživotní bronzová busta v parku za kostelem. S velkým zájmem si vyslechli vyprávění o životních osudech slavného chrastavského rodáka a dostali od nás různé upomínky na tuto významnou osobnost (životopis, fotografie atd.). Dům i pomník si samozřejmě vyfotografovali. Doufáme, že tito sympatičtí Ostraváci nebudou na tuto historickou památku uplatňovat nějaký restituční nárok... Bylo to velmi zajímavé setkání a opět se potvrdila stará zkušenost, že o překvapení není v našem životě nikdy nouze.

Z  Führichovy rodné kroniky (pokračování)
Dědeček si byl jist, že se i tři mladší synové dostanou do drážďanské dvorní kapely. Museli však dodržet jednu zásadu: Nejdřív se každý z nich musel vyučit nějakému řemeslu. V té době umístili v domě nemocného hulána. Jeho stav se však příštího dne velmi zhoršil. Dědeček proto požádal starostu, aby nemocného vojáka přemístili někam jinam, což se skutečně stalo. Příštího dne, když už byl voják pryč, onemocněl desetiletý syn Gabriel Josef a jeho stav se rychle zhoršoval. Třetího dne onemocněla nejstarší dcera Anna Marie, čtvrtý den dcera Marie Johanna. Prarodiče nevěděli, co mají dělat. Babička si vzala na výpomoc staršího čeledína, protože s dědečkem nemohli stačit všechny domácí práce, jako je krmení, dojení krav a k tomu péči o nemocné děti. Nakonec vážně onemocněl i dědeček. Kantor Essenberger napsal strýci Antonovi do Drážďan a vylíčil mu situaci rodičů. Anton si nevěděl rady a poslal dopis svému bratru Ignácovi do Šluknova, kde se učil knihvazačem. Požádal ho, aby jel domů do Chrastavy a pomohl matce s jejími starostmi a prací v hospodářství. Ignác se okamžitě vypravil do Chrastavy. Dveře do domu byly otevřené. Uvnitř našel všechny členy rodiny nemocné, včetně matky. Některé z dětí ztratily vědomí. Matka mu v horečkách řekla, aby dal nějaké krmení kravám, které v chlévě hlasitě bučely. Musel také sehnat novou služebnou, protože ta dřívější ze strachu utekla a nechala všechno otevřené. Ignác měl opravdu mnoho práce a měl dost sil, aby poskytl rodičům i sourozencům patřičnou péči. Avšak již třetího dne po příchodu do Chrastavy se nakazil a zemřel v 21. roce svého života jako oběť lásky ke svým rodičům a sourozencům. Byl sice pohřben, ale nikdo z členů rodiny jej na hřbitov nedoprovázel... Prarodiče se po čase uzdravili, avšak ztrátu svého obětavého syna Ignáce žalem téměř nepřežili. Dědeček, který vždycky pevně věřil v boží vůli, říkával: “Bohu budiž děkováno, že jsme přežili další těžkou zkoušku. Nebe na tomto světě již nikdy pro mne nebude jasné...” Syn Anton přijel z Drážďan na celé léto, král mu dal volnost. Teprve na podzim se musel vrátit, aby nacvičoval dvě oslnivé nové opery. A když krále napadlo, že by si chtěl poslechnout nějaké nové hudební dílo, napsal Antonovi, aby přijel. Psal to takovým stylem, jako by prosil o laskavost. Anton jel co nejrychleji do Drážďan a za osm dní byl zase zpátky v Chrastavě. Někdy pobýval i několik týdnů u hraběte Gallase, který si ho velmi vážil. Lidé, kteří dědečka znali, mu vytýkali, že prý by měl více využívat královy přízně, když jeho rodinu potkalo takové štěstí. Dědeček však byl velmi nedůvěřivý k tomu, čemu lidé říkají štěstí. Považoval všechno, co potkalo jeho a členy jeho rodiny, za boží záměr. Saský král si byl vědom, že ostatní královské dvory soupeří o to, aby získaly pro svou kapelu Antona Führicha. Proto se král s královnou rozhodli, že Antona ožení, aby měli jistotu, že v Drážďanech zůstane. Vzali proto s sebou do opery dceru nejvyššího komořího Johannu Christinu. Ta se výborně vyznala v hudbě i zpěvu, znala několik jazyků a měla znamenité vychování a skvostný charakter. A tak se ona dívka skutečně stala ženou mého strýce Antona. Dostala jako věno jeden ze statků svého otce a tam strýc většinou bydlel. Ona sama i celá její rodina byli evangelického vyznání, zatímco celá Führichova rodina byla katolická. Anton se ženou pak jezdívali do Liberce nebo do Frýdlantu na návštěvu k hraběti Gallasovi. Dalšího svého syna Gabriela Josefa dal dědeček vyučit krejčovskému řemeslu. Anton mu slíbil, že až pojede král do Varšavy, může prý Gabriel jet s nimi. Budou tam asi půl roku a Anton mu tam najde krejčovského mistra, který jej lecčemu naučí. Kromě toho by se měl zdokonalovat ve zpěvu a hře na trumpetu a lesní roh. Na podzim roku 1755 se však stalo něco nečekaného. 1. listopadu byl Anton ještě s králem ve Varšavě. Udělalo se mu náhle nevolno, takže nemohl chodit. Sedl ke klavíru a začal komponovat doma v bytě skladbu “Salve, regina”. Zavolal několik hudebníků a požádal je, aby právě dokončenou skladbu zahráli. Sám při tom zpíval. Měl oteklé celé tělo a jeho stav se rychle zhoršoval. Vyzpovídal se knězi, protože cítil, že se blíží jeho konec. Třetí den své nemoci podlehl. Zemřel ve věku 33 let. Zanechal po sobě vdovu a pět malých dcerušek... Antona postrádala nejen jeho rodina v Chrastavě, ale upřímně truchlil sám král a královna.