Bulletin 145 - 1/2007

Významná chrastavská výročí v roce 2007
1352
: nejstarší písemná zmínka o existenci Chrastavy, a to v církevní knize REGISTRA DECIMARUM PAPALIUM, kde jsou zaznamenány poplatky (desátky) z každé farnosti na Žitavsku
1512
: ujal se vlády nad celým grabštejnským panstvím Mikuláš II. z Donína, který v roce 1527 udělil Chrastavě mnoho důležitých privilegií
1562
: slezský šlechtic Jiří Mehl ze Střelic koupil od Donínů grabštejnské panství, které však musel v roce 1586 kvůli dluhům prodat
1707
: před 300 lety byla uprostřed chrastavského náměstí zřízena kamenná kašna (dříve zde byla kašna dřevěná)
1732
: na náměstí byl postaven barokní mariánský morový sloup, sochy vytvořil některý z žáků slavného sochaře M. B. Brauna
1887
: naším městem projel naposled spěšný dostavník z Děčína do Liberce (jedním z posledních postilionů byl chrastavský občan Josef Richter)
1897
: nejen Chrastava, ale celé Liberecko bylo postiženo zatím nejničivější povodní, která způsobila mnoho škod
1907
: přes říčku Jeřici byl vybudován kovový secesní most (nyní ve Spojovací ulici)
1912
: byla dokončena výstavba městského vodovodu v Chrastavě
1912
: byla postavena budova dnešního VÚDM (dětský domov), která byla původně moderním zdravotnickým zařízením
1942
: byla z budovy radnice odstraněna dřevěná věž
1957
: naše město navštívil vietnamský prezident Ho Či Min

Ještě jednou kniha o Oldřichově v Hájích
v minulém čísle Bulletinu jsme uveřejnili krátký článek o nové publikaci, která na více než 500 stránkách zachycuje velmi podrobně historii této obce. Hlavním pramenem pro získání údajů ze starší doby byla obsáhlá kronika Antona F. Ressela. Poměrně dost místa je věnováno i přírodě v okolí vesnice, zajímavě je zpracován úsek 20. a 30. let 20. století, kdy se obec stala součástí nově vzniklé Československé republiky. Většina místních obyvatel byla v té době německé národnosti. Od str. 175 začíná druhá, mnohem rozsáhlejší část publikace, zahrnující dějiny obce od osvobození v roce 1945. Autor Mgr. Ladislav Ulrych se zabývá děním ve vesnici velmi podrobně. Uvádí jména narozených v každém roce, jsou zde výsledky voleb (jmenovitě), zaznamenává změny ve vedení obce, zřízení nových obchodů, mnoho místa věnuje mateřské a základní škole v obci, sportu a spolkovým aktivitám. Zmiňuje se podrobně o činnosti ekologického centra "Suchopýr", o politických změnách po roce 1989 a o všech důležitých proměnách, které výrazně poznamenaly tvář obce. Rozsah této regionálně historické publikace je obdivuhodný. Kniha vyšla díky finanční podpoře obecního úřadu a prodává se za 400,--Kč.

Novinka: Kniha o Vratislavicích nad Nisou
Stále se rozrůstající počet regionálně historických publikací byl v roce 2006 rozšířen také o brožuru s názvem Obrázková kronika: Vratislavice nad Nisou dříve a dnes. Autorem publikace formátu A5 a o rozsahu 86 stran je František Jelínek Píše se v ní o historii obce, která byla pravděpodobně založena slovanskými Milčany. Ve starých záznamech se nazývá Wratislauicz. Teprve z roku 1527 pochází německý název Maffersdorf protože se do obce přistěhovalo v rámci kolonizace mnoho německých obyvatel. Ke slavným osobnostem patří nepochybně světoznámý vynálezce Ferdinand Porsche (1875-1951), zakladatel továrny na výrobu koberců Ginzkey aj. Obec se proslavila také minerálními prameny chutné kyselky. Mnoho místa se tu věnuje historii kostela a místní školy. Text je doplněn mnoha černobílými i barevnými ilustracemi. Před několika lety sepsal brožuru o Vratislavicích nad Nisou Marek Řeháček. Jelínkova publikace je krokem vpřed, je poněkud obsáhlejší a využívá i poznatků z Řeháčkovy knihy.

Prosincová schůzka SPHMCH
V úterý 12. prosince se konala tradičně ve Führichově domě poslední členská schůzka Společnosti přátel historie města Chrastavy, která má vždycky také hodnotící charakter. Přítomno bylo 13 členů. Všechny akce, konané v průběhu roku 2006, byly v diskusi hodnoceny kladně. Patřily k nim dva zájezdy do Spreewaldu (20. a 27. května), zájezd do východních Čech (Rovensko, Nová Paka, Miletín, Hořice v Podkrkonoší a Troskovice) a výlet pouze pro členy SPHMCH do Oldřichova v Hájích, Nového Města pod Smrkem a Jindřichovic. Velikonoční zájezd do Horní Lužice byl obsazen studenty gymnázia v Mimoni a pouze doplněn několika našim členy. Oba zájezdy do Dolní Lužice byly uspořádány po nové trase. První zastávkou byl zámecký park v Bad Muskau (Mužakow). Větší část plochy parku leží na polské straně (parkem protéká řeka Nisa, která tu tvoří státní hranici). Park je již několik let pod ochranou UNESCO. Další zastávky byly Zabrod/Sabrodt, kde nám paní D. Čejkowa ukázala svou nesmírně bohatou sbírku kraslic. V městečku Drjowk/Drebkau jsme se setkali s dr. Lotharem Balkem, který své rozsáhlé sbírky velikonočních vajec věnoval muzeu. Příjemným překvapením pro účastníky bylo staroslovanské hradiště ve vesnici Raduš. Hlavním bodem celodenního programu však byla dvouhodinová projížďka na člunech po ramenech Sprévy v Lubnjowě /Lübbenau. Počasí nám přálo a řidič autobusu p. Vl. Nemeš byl úžasný. Zájezd vedl p. dr. F. Vydra. Při zájezdu do východních Čech bylo pro mnohé účastníky překvapením soukromé muzeum panenek a medvídků, které vybudovala p. Šimková ve vlastním domě. Tento zájezd připravil p. Z Šimek Výlet do Oldřichova organizačně velmi dobře připravil p. Miroslav Uškrt z Uhelné, člen SPHMCH Výlet měl také několik zastávek. V Oldřichově jsme si prohlédli hrázděnou, starobylou budovu rychty, kde dnes sídlí ekologické centrum Suchopýr. V Novém Městě pod Smrkem nás provedla městským muzeem (i když byla neděle, kdy je tu zavřeno) paní Vokounová, vedoucí knihovny. Na hřbitově jsme si prohlédli hrobku Klingrovy rodiny, která se nyní využívá jako smuteční síň. Cestou do Jindřichovic jsme si prohlédli zbytky románského kostelíka v obci Dětřichovec. Hlavním cílem návštěvy v Jindřichovicích byl dům Ing. Zbyňka Vlka, který tu s rodinou má větrný mlýn a muzeum venkova. Donedávna tato rodina odmítala používání elektřiny a všech přístrojů s ní spojených. V měsíci listopadu bylo do knihovny SPHMCH zakoupeno několik zajímavých knih z grantu, který nám poskytl městský úřad. Schůzka proběhla podle připraveného plánu. Počet členů se bohužel v průběhu roku 2006 nepodařilo rozšířit. Předsedkyní SPHMCH bude i nadále p. Mgr. Jaroslava Špaková.

Z Führichovy rodinné kroniky - pokračování
Blížil se podzim roku 1755 a rodiče i sourozenci v Chrastavě, stejně tak jako žena a děti v Drážďanech již hovořili o brzkém setkání. Na den Všech svatých se strýci Antonovi ve Varšavě udělalo nevolno. Otekly mu nohy, a protože nemohl chodit, komponoval doma ve svém bytě skladbu "Salve, regina!" (Buď zdráva, královno!) Nechal si ji v provedení několika nástrojů předvést. Sám zasedl k piánu a zpíval. Otoky se však rychle zhoršovaly. Anton se připravil na smrt zpovědí a přijímáním. Při plném vědomí a síle třetí den své nemoci podlehl. Pro jeho hodnou ženu a jeho pět ještě velmi malých dcer, pro jeho rodiče i sourozence byla teď veškerá radost, všechna naděje a útěcha navždy pryč...Bůh ho k sobě povolal ve věku 33 let. Toto úmrtí bylo v každém ohledu tou nejhroznější ztrátou pro Führichovu rodinu. Antona postrádala také saská královská rodina. Královna nad touto ztrátou hořce plakala, král nechal Antonovo tělo uložit do hrobky v jednom klášteře. Do desky z černého mramoru dal vytesat latinský nápis, který byl zasazen do boční stěny kostela poblíž hrobu. Král se seznámil také s Antonovým mladším bratrem Gabrielem Josefem, který zemřelého doprovázel do Varšavy. Viděl chlapce několikrát hrát a povolal jej po bratrově smrti k sobě do Drážďan a slíbil mu místo ve dvorní kapele, kde měl vystupovat také jako zpěvák - basista. Na místě mu stanovil roční plat, a aby dosáhl vyššího vzdělání, platil mu italského učitele zpěvu, který se jmenoval Dampiacce. Příštího roku vypukla sedmiletá válka, do které se nešťastně zapletl polský král. Od té doby navždy zmizel lesk jeho dvora, ale i klid a rodinné štěstí. Pruský král zajal celou malou a nepřipravenou saskou armádu a obsadil Drážďany. Saský král ještě včas stačil odjet do Varšavy. Musel narychlo opustit své sídelní město Drážďany, svou manželku a armádu. Do rukou nepřátel padly také státní archívy. Pruský král Bedřich II. prý řekl královně, že by se měla co nejdříve ze zámku vystěhovat a najít si jiné bydliště. Ona však odpověděla, že zámek dobrovolně neopustí a že se král pokouší uplatnit svou moc nad bezbrannou a slabou ženou. Královnina stráž byla odzbrojena a pruští vojáci s ní zacházeli jako se zajatkyní. V červnu 1756 byly Drážďany několikrát ostřelovány a velký gotický kostel sv. Kříže byl úplně zničen. Roku 1757 přišla pruská armáda i do Čech. Pruské oddíly procházely také Chrastavou. Trvalo to nepřetržitě celé tři dny a noci. Městem táhla pěchota, jízdní oddíly, zásobovací vozy i těžká děla. Dědeček musel ve svém domě ubytovat 20 až 40 mužů. Podle tehdejších předpisů tyto vojáky musel také ze svých zásob stravovat. Osobně musel chodit s dvěma velkými konvemi vojákům pro pivo a byl přitom ještě všelijak ponižován a nelidsky mučen. Musel dokonce zabít své dvě krávy, aby nenáviděné Prušáky nakrmil masem.

Dvě významná lužickosrbská výročí
Uplynulý rok 2006 byl rokem, kdy naši slovanští sousedé na severu vzpomínali dvou významných výročí. Před 150 lety se narodil nejvýznamnější lužickosrbský básník Jakub BART - ĆIŠINSKI. ''Během studií u nás v Praze se národnostně uvědomil a rozhodl se, že po návratu do své malé vlasti věnuje všechny své síly tomu, aby se jeho malý národ probudil a podle českého vzoru obrodil. Jako kněz měl každodenně možnost působit na stovky lidí. Stal se básníkem a jeho verše burcovaly celý národ Církevní vrchnost tyto jeho vlastenecké snahy nerada viděla a překládala básníka za trest do ryze německých končin, kde nemohl působit ve slovanském duchu. Na dva roky byl dokonce přeložen do severních Čech, do kláštera v Zákupech na Českolipsku. Ćišinski stál v čele tzv. mladosrbského hnutí a nebyl příliš oblíben ani u starší generace lužickosrbských buditelů, protože se jim zdál příliš odvážný a revoluční. Jako nadaný literát se pokoušel vytvářet ve svém mateřském jazyce nové básnické formy, aby dokázal, že ponižovaná a vysmívaná lužická srbština není mezi evropskými jazyky žádnou “popelkou”. Ještě za jeho života byly mnohé jeho básně přeloženy do češtiny. Psal znělky (sonety), vytvořil mnoho lyrických i epických básní většinou s vlasteneckými motivy, je autorem několika rozsáhlejších epických skladeb z historie svého národa. Napsal i spoustu trefných, výstižných aforismů. Věřil, že jeho malý národ nezahyne a odsuzoval škarohlídy, kteří mu prorokovali brzký zánik. Nejvyšší pocta, jaké se v současné době může lužickosrbskému básníku či spisovateli dostat, je tzv. Myto Ćišinského (cena, medaile). Básník Jakub Bart - Ćišinski zemřel v roce 1909. Ve druhé polovině 19. století byla v Čechách uspořádána dobrovolná finanční sbírka, z níž bylo v Praze vybudováno Národní divadlo jako symbol probouzejícího se českého národa. Také Lužičtí Srbové - posíleni českým příkladem - začali sbírat peníze na stavbu tzv. Srbského domu. Byl postaven uprostřed Budyšína a byla to budova vskutku impozantní. Slavnostní otevření Srbského domu se konalo v roce 1904. Uvnitř bylo několik sálů pro společenské akce, byla tu tiskárna, čítárna a knihovna, od 20. let 20. století dokonce i banka. Budova se stala skutečným centrem lužickosrbského kulturního života. Po nástupu fašistů byla činnost lužickosrbského veřejného života přísně sledována a kontrolována a styky lužicko-české byly považovány za protistátní. V roce 1937 byl Srbský dům úředně zapečetěn, jediná tiskárna byla zničena a činnost organizace Domowina byla zakázána. Během 2. světové války museli lužickosrbští muži obléknout uniformu wehrmachtu, protože byli německými státními občany. Koncem dubna 1945 ustupující esesáci vyhodili mohutnou budovu Srbského domu do vzduchu. Po skončení války svitla Srbům naděje na lepší budoucnost. Vážně se uvažovalo o připojení lužickosrbského území k sousední Československé republice. První poválečná léta se vyznačovala velkým, budovatelským nadšením v řadách mládeže. I když byl v té době v Německu značný chaos, byl nedostatek potravin a ošacení, stovky lužickosrbských brigádníků obětavě odklízely trosky zničených budov v centru Budyšína a pomáhaly při stavbě nového Srbského domu na Poštovním náměstí. Byla to práce bez mechanizace, velmi namáhavá a vyčerpávající. V roce 1956 byla budova nejen dostavěna, ale bylo dokončeno i vnitřní zařízení. Od oné doby uplynulo padesát let... Dnes je v budově Srbského domu kulturní středisko (Serbska kulturna informacija), restaurace "Bjesada", je zde sídlo předsednictva Domowiny, najdeme tu několik sálů, klubovny a v nejvyšším poschodí sídlí Srbský rozhlas. Vysílá denně na VKV. Také toto významné jubileum - obnovení Srbského domu - se loni v Lužici připomínalo.

Pamětní deska na rodném domě malíře Willi Sitteho
Zastupitelstvo města schválilo na svém prosincovém zasedání návrh, aby byla na domě č. 6 (nebo poblíž něho) v Pobřežní ulici umístěna dvojjazyčná českoněmecká pamětní deska, připomínající, že se zde 28. února 1921 narodil dosud žijící malíř Willi Sitte, který nyní žije ve městě Halle u Lipska. Slavný rodák oslavil loni své 85. narozeniny. V den tohoto jubilea byla v nedalekém Merseburgu otevřena galerie, kde jsou jako exponáty vystavena jeho díla. V roce 2003 navštívil Willi Sitte své rodné město Chrastavu. Udivil všechny svou dobrou znalostí češtiny. Jeho matka byla totiž Češka, pocházející z Jičínska.