Bulletin 152 - 9/2007 

Z chotyňské školní kroniky
Po založení ČSR vzniklo v pohraničních oblastech 375 českých menšinových škol. Každý řídící učitel byl povinen psát školní kroniku, která je nyní po mnoha letech pro nás cenným zdrojem informací o tehdejších událostech. Obětavým organizátorem českého menšinového školství na Liberecku byl dr. Jindřich Metelka, který však v roce 1921 zemřel.

Za Rakouska - Uherska mnoho českých rodin­ především dělníci, kteří byli závislí na německých fabrikantech, v jejichž továrnách pracovali - se ze strachu hlásilo k německé národnosti, což zkreslovalo všechny statistiky. Po roce 1918, kdy dostali čeští obyvatelé možnost, aby jejich děti navštěvovaly české školy, se situace radikálně zlepšila.

V Chrastavě řídil menšinovou českou školu pan Bohumil Honsa, v Chotyni to byl řídící učitel Josef Jireš. Narodil se roku 1896 v Chomuticích v okrese Nový Bydžov. Vystudoval učitelský ústav v Jičíně. V roce 1915 musel na ruskou frontu.

15. září 1919 přijel vlakem do Chotyně, kam byl ustanoven školskou správou. Na nádraží jej přišlo uvítat osmdesát dětí i s rodiči.

Německý starosta v určeném termínu nezajistil, aby byly prostory pro českou školu připraveny pro výuku. Když začalo vyučování, zjistil pan učitel Jireš, že úroveň znalostí mateřského jazyka je u dětí velmi rozdílná. Trvalo půl roku, než mohl začít s výukou podle osnov a než se znalosti poněkud vyrovnaly. Žáků bylo 82 a byli zpočátku v jedné třídě.

Pan řídící Jireš vedl žáky k vlastenectví. Pořádaly se besídky k různým výročím (28. říjen, narozeniny TGM, úmrtí Jana Husa atd), kde zaznívaly národní písně a vlastenecké verše.

Na školu přišla učitelka Marie Lochmanová, která se v roce 1924 stala manželkou J. Jireše.

Nad chotyňskou školou měla patronát pražská čtvrť Záběhlice. Posílali dětem knížky, ale spíše praktické dárky, většinou obnošené kalhoty, košile, boty, šály a rukavice. Tyto věci se pak dětem obvykle rozdávaly při vánoční besídce.

V poválečných letech neexistovalo ještě české pojmenování obce. Němci svou vesnici nazývali Ketten a Češi rovněž, jenom ji skloňovali podle českých vzorů, a to buď Ketten, v Kettenu nebo Ketyň, v Ketyni. Teprve v roce 1921 se objevuje jako úřední český název Chotyň, o něco později Chotyně.

Chotyňská škola se svým řídícím učitelem pořádala výlety na Ojvín v sousedním Sasku, ale také do Krkonoš, na Moravu i do Prahy. Fotografie z těchto výletů jsou ve školní kronice bohatě dokumentovány.

Učitelé z Hrádku nad Nisou i z Chotyně byli požádáni příslušníky české menšiny v nedaleké Žitavě, aby k nim jezdili vyučovat mateřský český jazyk. Zájemců bylo v Žitavě více než sedmdesát, v městečku Ostritz třicet dva. Vyučovalo se v prostorách žitavského. Hotelu „Zur Stadt Prag“.

Chotyňské děti také hrály divadlo a pořádaly v průběhu školního roku různé slavnosti. V zahradě hotelu „Wartburg“ se konal Dětský den, kam přijely i české děti z Chrastavy.

V roce 1933 se konaly v Chrastavě oslavy 10. výročí otevření nové české školy a na tuto slavnost přijely i děti z Chotyně.        

Dlouhých sedmnáct let řídil chotyňskou menšinovou školu pan učitel Josef Jireš. Od školního roku 1936/37 se dal přeložit do Liberce do čtvrti Růžodol, kde byla rovněž silná česká menšina.

Po obsazení Sudet německým wehrmachtem v říjnu 1938 odešel J. Jireš do českého vnitrozemí. Jako nadšený Sokol se zapojil do odbojové činnosti. Byl zatčen a převezen do koncentračního tábora  v Osvětimi, kde v roce 1943 zemřel.

PhDr. František VYDRA

Hrací automaty z Chrastavy dobyly Evropu
To, že Chrastava bývala důležitým textilním střediskem, ví snad každý. Situace se změnila a dnes pracuje v celém našem městě pouze jediná textilní továrna, a to na Andělohorské ulici. Méně známý je fakt, že tu postupně vyrostla firma na hudební automaty, známá po celé Evropě, ba i za oceánem v USA.

Stoletá historie firmy RIEMER (1845-1945) začínala v malém domku zemědělce Augusta Riemera na Panenské Hůrce. Dostal se mu do rukou flašinet odkudsi z oblasti Schwarzwaldu (část Německa poblíž francouzských hranic). Rozmontoval jej, aby přišel na kloub vnitřnímu mechanismu, a začal jej napodobovat. Dokonce jej zdokonalil, protože byl člověk mimořádně přemýšlivý, i když technicky neškolený. Přímo doma ve světnici se pokusil o výrobu flašinetů. A brzy se našli zájemci o jejich koupi.

Když venkovský domek již nestačil, přestěhovala se rodina na Bedřichovku, kde si August Riemer postavil dílnu na výrobu hracích přístrojů. To bylo v roce 1845. Výroba hracích strojů se zvyšovala a malá firma se stávala známou v dalekém okolí.

August Riemer měl tři syny: Augusta, Bernharda a Josefa. Ti v otcově činnosti úspěšně pokračovali. Po otcově smrti získali synové parcelu č. 80 a 81 v centru Chrastavy a postavili tam novou, mnohem větší provozovnu. V roce 1860 zaměstnávali dvacet dělníků a strojní zařízení bylo poháněno parou.

Bratři August a Josef se osamostatnili a komplex budov, zvaný Orgelsburg (něm. Orgel = varhany), převzal Bernhard Riemer. Josef dal v roce 1888 postavit novou velkou provozovnu v Nádražní ulici (dnešní budova pošty). Měl dva syny ­Josefa a Gustava - a ti zde zahájili výrobu orchestrionů, které úspěšně vyváželi do ciziny až do roku 1905.

Potom v této budově vyráběla podobné stroje vídeňská firma Molzer. Již před začátkem 1. světové války byla však výroba ukončena.

V původní výrobně hudebních automatů (za budovou bývalé Městské kavárny) pracoval dále Bernhard se svými syny Robertem, Juliem a Heinrichem a v roce 1896 jim výrobu předal. Vznikla tak firma Gebrüder Riemer, tj. Sourozenci Riemerové. Zařízení se postupně modernizovalo a brzy neměla tato firma ve svém oboru konkurenci.

Hrací automaty firmy Gebrüder Riemer se vyvážely do celého Rakouska - Uherska, Německa, Francie, Belgie, Švýcarska, Ruska, ba i do USA. Během padesáti let se z malé dílny stala světoznámá firma.

V roce 1903 byl na dnešní Bílokostelecké ulici (tehdy Mühlfeldstrasse) postaven velký jednoposchoďový dům (stojí tam dodnes). Také tam byla převedena část výroby, kromě toho byly pronajaty prostory vedle bývalé hornochrastavské rychty, kde se sušilo dřevo pro výrobu hudebních skříní. Již v období před 1. světovou válkou měly hudební skříně elektrický pohon a v tanečních sálech hostinců a hotelů po celé zemi nahrazovaly celý orchestr.
Firma vyráběla také dokonalé elektrické klavíry k nerozeznání od "pravých". Rozvoj výroby rozhlasových přijímačů a gramofonových desek ve 20. a 30. letech donutil firmu ke změně výrobního programu. Elektrické klavíry se předělávaly na ruční a firma si zřídila prodejnu a opravnu rozhlasových přijímačů (Radio-Riemer).

Během druhé světové války plnila firma různé vojenské zakázky.

Po roce 1945 byli příslušníci podnikatelské rodiny Riemerů vysídleni do Bavorska. V nelehkých poválečných poměrech začali od roku 1949 ve městě lngolstadt opět podnikat. V čele obnovené firmy stál Otto Riemer ze čtvrté generace rodiny.

Vznikl tzv. Piano-Haus, který již nevyrábí, ale pouze prodává různé typy klavírů a poskytuje poradenské služby. Současnou majitelkou firmy je paní Mizzi Riemerová.          

Z Führichovy rodinné kroniky - pokračování
Možná, že se divíte, děti, že můj otec svá poučení, jimiž nás vychovával, dokládal vždy biblí. Jen si porovnejte jeho rodiče, tehdejší výchovu, školu, okolnosti a poměry. On sám chodil do školy do svých patnácti let. Veškeré školní pomůcky sestávaly tehdy z tabulky (abecedy), malého katechismu a evangelia pro sváteční i všední dny. Každé dítě si mohlo přinést do školy jako cvičebnici na čtení, co chtělo: úryvky ze starých modlitebních knížek nebo staré noviny, protože knih bylo tehdy mezi lidmi jen málo. Já sám jsem tuto metodu používal do Velikonoc roku 1776. Po Velikonocích téhož roku bylo zavedeno tzv. nové školské zřízení i u nás v Chrastavě.

Ze všech vlastností mého otce - jeho velkého smyslu pro umění, jeho hudebních schopností - by člověk usuzoval na sangvinický temperament. On se však svým celkovým jednáním projevoval jako melancholik. Byl velmi nerozhodný, příliš opairný, bál se udělat chybu ze strachu, že uškodí někomu ze své rodiny. Byl málomluvný a velmi zdrženlivý. Nikdy nekritizoval chyby druhých. Při svém řemesle, při jednání se zákazníky, v.nouzi a v případech nemoci v rodině byl krajně trpělivý. I v nejtěžších životních situacích hledal jedinou útěchu v Bohu.

Měl jsem možnost sledovat život svých rodičů 41 let a mohu říci, že jejich život byl spíše nuzný a pochmurný, než veselý a rozmarný. K tomu jsem přispěl i já bez vlastní viny svou jedenáct let trvající neduživostí. Po celém Německu byla tři roky trvající drahota, což vyvolalo nepopsatelnou bídu a živoření. Často jsem vídal chudáky, jak rozhrabávali hnojiště na dvoře mých rodičů v naději, že tam najdou slupky z brambor. Po těchto třech hrozných, hladových a neúrodných letech následovaly tři mokré a špatné roky, což mělo za následek i úpadek řemesel. Naštěstí měl můj otec čtyři strychy pole, což mu nesmírně pomohlo v těžkých dobách. Obilí v těch mokrých měsících přerostlo, zrna byla měkká, nedala se téměř vůbec mlít. Vzpomínám si, jak jsme se těšívali, až matka upeče první chléb z naší úrody, abychom se zase po dlouhém čase nasytili. Kolik námahy to stálo, než mělo zrno dostatečnou tvrdost a suchost, aby se mohlo proměnit na mouku! Další potíž spočívala v tom, jak z té mouky udělat chlebové těsto, které by bylo možno vsadit do pece, protože bylo nutno dát do něj dvojnásobek vody. Těsto se měnilo pod rukama v hustou polévku, a když bylo po dlouhé námaze konečně v peci a nahoře i dole byla pěkně propečená kůrka, uvnitř se stejně nacházela mazlavá hmota, podobná jakési hnědé masti. Matka z toho vařila polévku, protože jako chléb se to nedalo použít.

21. září 1775, na den sv. Matěje, utrpěli moji rodiče velký úlek a značnou škodu. Pronajali si přístroj na lámání lnu, který stával v předsíni. Tak to bývalo tehdy běžné v každém domě. Aby si ulehčili práci a schnutí co nejvíce urychlili, dávali len na zem kolem kamen, ba dokonce na kamna nebo do plechové trouby. Otec si nevšiml, že se len v troubě vznítil a za pár okamžiků byla celá světnice v plamenech. Já jsem tehdy nebyl doma, neboť mě matka poslala do obchodu koupit sůl. Když jsem vyšel z obchodu na náměstí, ozval se na ulici křik: "Hoří!!!" Chtěl jsem utíkat co nejrychleji domů, ale byl jsem jako zkamenělý a klopýtal jsem o každý kámen. Uviděl jsem velký shluk lidí a všude se ozýval hlasitý křik. Hrozně jsem se bál, co je s otcem a matkou.

Pokračování v dalším čísle.

Erby dvou měst v trojmezí
Německé město ŽITAVA/ZITTAU je od Chrastavy vzdáleno asi 15 kilometrů. Dnes se postupně vylidňuje, protože se desítky rodin stěhují do západních spolkových zemí.  Až do roku 1635 byla Žitava významným českým městem. Byla spojena důležitou silnicí, která vedla přes Jablonné v Podještědí a Mimoň do Prahy. Právě letos si obyvatelé Žitavy připomínali 250. výročí vypálení a zničení velké části města za tzv. sedmileté války. Jak vypadá městský znak Žitavy? Vidíme na něm dva dvouocasé bílé české lvy a dvě slezské černé orlice. Stojí za připomenutí, že byla Žitava delší dobu městem českým než německým (1240 - 1635, tj. téměř 400 let).

Druhý znak patří polskému městu BOGATYNlA, které mívalo kdysi německý název Reichenau. Na celé jedné polovině tohoto erbu vidíme slezskou orlici. Zkřížená hornická kladiva připomínají dávnou historii hornictví. V povrchových dolech se dobývalo nekvalitní hnědé uhlí, zvané lignit (lat. lignum = dřevo).

Když Jeřice zaplavila náměstí aneb 110 let od nejničivější povodně
Stačí zalistovat ve starých kronikách, abychom zjistili, že mělká a líně tekoucí říčka Jeřice způsobila našemu městu a jeho obyvatelům mnohokrát značné škody. Kdy? Téměř nikdy to nebylo v jarních měsících, kdy taje sníh na svazích nedalekých Jizerských hor, ale vždy během dvou nejteplejších letních měsíců.

Na konci července roku 1897 postihly Liberecko několikadenní vytrvalé deště, doprovázené dvěma silnými průtržemi mračen. Jedna zasáhla okolí Jablonce nad Nisou, druhá řádila v okolí Fojtky.

29. a 30. července bičoval celé naše okolí nemilosrdný liják. Voda stoupala a řeky a potoky se vylévaly z břehů. Nepředstavitelné spousty kalné vody se valily údolím Nisy. Mnoho dřevěných domů bylo proudem vody podemleto, tok řeky unášel prkna, kmeny stromů, ale i psí boudy s vyjícími, ustrašenými zvířaty.

Také údolí mezi Chrastavou a Bílým Kostelem bylo zaplaveno a z vody vyčníval jen násep železniční trati z Liberce do Žitavy. Vlevo od náspu vzniklo velké jezero, které sahalo až k úpatí zalesněných kopců pod Panenskou Hůrkou. Majitelé ohrožených domů odešli včas s nejnutnějšími věcmi do výše položených míst a odvedli s sebou také bučící dobytek. Byly zatopeny sklepy, na mnoha místech i přízemí obytných domů a chlévy. Kdyby se tehdy to obrovské množství vody přehnalo Bílým Kostelem, mohla to být skutečná katastrofa.

Kmeny a prkna ucpaly otvory v náspu, takže hlavní část vesnice zůstala uchráněna od zkázy...

Hladina Nisy v obci samozřejmě stoupla vysoko nad normál a vodou byl ohrožen starý hornický cechovní dům, který byl znám jako hostinec" U Pyramidy ". Ten pěkný betonový most s vysokým obloukem tehdy ještě neexistoval (je z roku 1926). Místo něho tam tehdy byl most dřevěný, který mocnému toku vody neodolal. Byl stržen a jeho části uplavaly směrem k Hrádku nad Nisou. Večer 30. července povodeň vrcholila. V noci pak hladina začala klesat. Lidé se postupně vraceli do svých zpustošených příbytků. Byly zničeny silnice, vázlo zásobování. V obci pomáhali vojáci z libereckého 36. pěšího pluku. Zajišťovali dovoz potravin, které se provizorně prodávaly na sále hostince" U Českého Švýcarska" uprostřed vesnice. (Dnes "U Formánků".)

Voda opadla a začaly se sčítat škody. Na obecním majetku byly odhadnuty na 36 000 guldenů, na osobním majetku občanů dosahovaly dokonce 120 000 guldenů. Za peníze vyplacené postiženým si mnohé rodiny začaly stavět nové rodinné domky, a to dále od silnice směrem ke hřbitovu, tedy mimo ohrožené záplavové území.

Protože ta ničivá povodeň způsobila tehdy značné škody v celém povodí Nisy a jejích přítoků, zabývali se nejvyšší představitelé problémem, jak v budoucnu takovým záplavám předejít. Až z dalekých Cách (Aachen) byl do Liberce povolán odborník, který vyprojektoval systém čtyř přehrad, které měly v případě povodní zmírnit jejích důsledky. V letech 1903 - 05 byla postavena přehrada v Jablonci nad Nisou, v Liberci-Harcově, ve Fojtce a na Mlýnici.                      

PhDr. František Vydra

Tajemství železného kříže odhaleno

Je jistě dobře, má-li člověk trochu fantazie, ale nesmí se to přehánět... Jeden z členů SPHMCH se rád vydává na dlouhé pěší túry i na výlety na kole. Při jedné projížďce se dostal na Panenskou Hůrku, ale jel dál až k Eduardovu buku (Buku republiky). Během zastávky na svačinu si obhlédl nejbližší okolí a našel něco, co nečekal. Vedle několika velkých kamenů objevil zrezivělý kovaný železný kříž. Na kříži byla upevněna destička s nápisem U BRITA...

 

Tohle se nestává každý den. Máme-li dostatek fantazie, napadne nás jistě nějaká tragická příhoda, k níž tu mohlo dojít v průběhu války. Anglický letec tu byl zřejmě při vzdušném souboji s německými messerschmitty sestřelen. Jeho spitfire hořel a vysoko nad lesem se táhl pruh černého kouře a plameny olizovaly kabinu s těžce zraněným pilotem. Náraz na zem z té výšky nepřežil, nepodařilo se mu, aby se včas katapultoval... Krvácel a na záchranu nebyla ani ta nejmenší naděje. Tento příběh možná čtenáře dojme k slzám, ale má jednu chybu: je totiž zcela vymyšlený!

 

A jak to bylo doopravdy? Kříž tam opravdu stojí. Nápis U BRITA je - jak se říká - zavádějící. Fotografie byla již hotova a fantazie pracovala na plné obrátky. Na jazyk se draly neodbytné otázky: Čí život tu vyhasl? Jak se jmenoval ten Brit? Čekalo nás zklamání a bylo třeba se podívat pravdě do očí. Lesník, který prochází křížem krážem svůj revír a zná tu kdejaký strom či kámen, nám dal velmi střízlivou odpověď na naši otázku: ten Brit byl lesníkův věrný pes!

Eduard Osčatko