B U L L E T I N

Společnosti přátel historie města Chrastavy

č. 61 - květen 1999

----------------------------------------------------------------------------

 

Kdo byl Karel GAHLER ?

V budově frýdlantské radnice měla úspěch výstava s názvem KOUZLO JIZERSKÉ ŽULY. Na mnoha barevných snímcích bratří Pikousů, které zachycují skály v různých částech Jizerských hor, byli i horolezci, kteří zdolali skalní stěny. K nejznámějším jménům patří Rudolf Kauschka. Pod sklem několika vitrín byly vystaveny části horolezecké výstroje, což působilo velmi atraktivně.

Na jedné z fotografií byla pamětní deska chrastavského horolezce Karla GAHLERA. Kdo byl tento odvážlivec a kde skončil svůj život?

Po usilovném pátrání jsme získali tyto údaje.

Byl to syn chrastavského lékárníka. Studoval na vysoké škole báňské v rakouském městě Loeben. Horolezectví patřilo k jeho zálibám. V červenci 1906 přenocoval v Gstatterbodenu se skupinou milovníků hor, odpojil se však od nich s úmyslem, že sám zleze 27OO metrů vysoký vrchol hory Hochtor. Bylo mu tehdy 21 let . Večer se měla skupina zase sejít v horské chatě, ale Gahler se již neobjevil. Byl prohlášen za nezvěstného a o jeho záchranu se pokoušelo několik zkušených horských vůdců. Pátrání znemožňovala hustá mlha a padání kamenů z horské stěny. Do Rakouska urychleně přijel mladíkův otec. Nabídl peněžní odměnu tomu, kdo nalezne tělo jeho syna.

Mladík byl nalezen mrtev. Zřítil se z výšky 110 metrů do propasti. Horští vůdci Zettelmayer a Lechner za pomoci Gahlerových spolužáků vyprostili s pomocí lan mrtvé tělo ze skalní rozsedliny.

Kovová pamětní deska připomíná na tzv. "Uhlířské čapce" v Jizerských horách tuto tragédii. Nápis je velmi prostý:

Karel Gahler

alpinista

zřítil se

ze severní stěny

Fest Kogelu

8.6.1906

(Podle materiálů p. Herberta Endlera zpracoval F.VYDRA)

 

ČTENÍ ZE SMOLNÉ KNIHY - 5. část

Tentokrát si povšimneme zápisu na str.165. Jde o výpověď jakéhosi Michaela SCHWARTZE, která byla vynucena mučením.

Přítomen byl Kašpar Weinzel, urozený pán z Kryštofova Údolí, purkmistr Caspar Schulschmidt, soudce Hans Seibt a několik členů poradního městského sboru - Caspar Seidl, Kryštof Zimmermann a Georg Lichtner.

Dozvídáme se, že Michael Schwartz odmítal odpovídat na dotazy poroty, a proto byl dán na skřipec, což bylo v souladu s tzv. útrpným právem. Písař pečlivě zapsal jeho přiznání do smolné knihy. Dopustil se mnoha trestných činů.

Obžalovaný se údajně vloupal do kostela v Kryštofově Údolí, který náleží k panství lemberskému, odcizil zlatý kalich, tři štóly, plátěnou roušku , libru vosku umístěnou na oltáři, dvě velké voskové svíce a nevelký peněžní obnos. Rychtáři z Křížan uloupil úl se včelami.

V kostele v Křížanech ukradl čtyři kopy tolarů a libru vosku.

Z chrastavského kostela odnesl kalich a misku na hostie, pokrývku na oltář, čtyři voskové svíce a oltářní závěs. Vloupal se také do kostela v Mimoni , kde odcizil dvě oltářní pokrývky, jednu štólu a libru vosku.

V kostele v Hodkovicích odcizil dva kalichy, dvě konvičky, albu a casulu kněze. Založil úmyslně požár domu Adama Hillbranda v Křížanech. Byl obviněn ještě z dalších tří pokusů žhářství v Křížanech.

V jedné obci odnesl peřinu z domu, kde byla nákaza, a navíc ukradl úl včel.

Ze mlýna, který zapálili vojáci v Křížanech, odnesl věrtel mouky a pytel obilí.

Přitížilo mu i to, že prý již v dětství kradl obilí (proč asi???), z jednoho stavení odnesl balík lněné látky, šátek a dvě cíchy.

Celkem se obžaloba proti němu skládala z patnácti bodů.

Pro Michaela Schwartze byl posledním dnem jeho mladého života 9.říjen 1636. Po celé Evropě řádila již mnoho let třicetiletá válka, hořely vesnice a vojáci cizích armád vraždili tisíce nevinných lidí, ale "zločiny" venkovského chasníka byly přesto porotou posouzeny velmi přísně. Obzvláště krádež předmětů z kostela byla považována za přitěžující okolnost. Schwartz byl v poutech dopraven na zámek Grabštejn. Po přečtení rozsudku byl obviněný sťat mečem. Popravu vykonal kat, pozvaný tehdy z nedaleké Žitavy. Jeho tělo bylo po smrti spáleno.

 

PŘIPRAVUJE SE LIDOVÝ KALENDÁŘ ROKU 2000

Společnost přátel historie města Chrastavy chystá do tisku publikaci pro nejširší veřejnost u příležitosti jubilejního roku 2OOO. Pracovní název chystané knihy je LIDOVÝ KALENDÁŘ 2OOO. Na 150 stranách textu a nejrůznějších ilustrací budou staré lidové pranostiky v průběhu celého roku, spousta citátů a přísloví, avšak základem budou drobné příběhy , které mají nějaký vztah k Chrastavě. Protože rok 2OOO bude rokem 2OO. výročí narození nejslavnějšího rodáka, malíře Josefa Führicha, najdou tu čtenáři méně známé epizody z jeho životopisu, úryvky z jeho dopisů z Itálie, reprodukce některých jeho děl atd. Obsah publikace by však neměl být pouze historický. Uveřejníme tam i zdařilé básnické pokusy dětí, své místo tam bude mít vyprávění chrastavských montérů z daleké ciziny, příhody z období 1. republiky, 2. světové války i z poválečného období. Vyzýváme občany, kteří by nám mohli napsat nebo alespoň vyprávět zajímavé zážitky, které by se do sborníku hodily, ať nám je pošlou nebo se zastaví v městském muzeu, aby tam svůj příběh vyprávěli.

Patřily by sem např. příběhy z cest, ze setkání s cizími turisty v našem městě, z pořádání plesů v prvních poválečných letech, zajímavosti o chrastavských kapelách, vzpomínky na ochotnické divadlo atd. Měly by to být příspěvky převážně veselé a podmínkou je, aby se to odehrávalo v Chrastavě či okolí nebo aby byl účastníkem děje občan našeho města, i když se jeho příběh mohl stát kdekoli na světě.

V souvislosti s tím žádáme ty čtenáře, kteří mají zajímavé fotografie či jiné dokumenty, aby nám je zapůjčili k pořízení kopií.

Neodkládejte, prosím, odezvu na tuto naši výzvu a pomozte nám. I vy můžete přispět ke čtivosti a vtipnosti chrastavského kalendáře. Předpokládá se náklad asi 2OOO výtisků.

SPHMCH

 

Náhrobek Schürerových dětí

Jedním z mnoha náhrobních kamenů, které byly donedávna vsazeny do farní zdi za kostelem, je trojdílný náhrobek dětí Johanna Schürera von Waldheim. Jak se jmenovaly? Anna Dorothea (zemřela v roce 1662 ve věku necelých dvou let), Ignác Xaver (zemřel v roce 1671 jako tříletý) a Maria Veronika (zemřela v roce 1678, když jí bylo 6 let). Nešlo tedy o žádnou epidemii či otravu, při níž by děti zemřely ve stejnou dobu.

Položme si otázku, kdo byl Johann SCHÜRER. Nejnovější číslo dvouměsíčníku Jizerské a Lužické hory přináší rozsáhlý dvoustránkový článek o rozvětveném rodu Schürerů (pohled do podrobného německého slovníku prozrazuje, že slovo "Schürer" znamená podněcovatel či provokatér).

Tento podnikatelský rod k nám přišel ze sousedního Saska. Byli to typičtí gründeři v oblasti sklářství. Jejich hutě stály v Kytlici u České Kamenice, v Krompachu, ale i na Rokycansku a v Podkrkonoší, jejich aktivity sahaly rovněž do jižních Čech.

Za vlády Rudolfa II. byl tento rod povýšen dědičně do šlechtického stavu s přídomkem "z Waldheimu".

Jak už to bývá, našly se mezi obchodníky a dravými podnikateli i výjimky. Jednou z nich byl Martin Schürer, renesanční kavalír, který se zabýval chemickými pokusy, hudbou a astrologií. Byl tajemníkem Viléma z Rožmberka a po jeho smrti Petra Voka.

Také chrastavský Johann Schürer, otec oněch tří dětí zemřelých v útlém věku, nezapadal zcela do onoho podnikatelského rodu. Bydlel sice v Chrastavě (kde?), ale vykonával důležitou funkci jako výběrčí solné daně a c.k. celní inspektor v Jablonném v Podještědí. Přes Jablonné totiž vedla silnice ze Žitavy do Prahy. A tak při troše fantazie vidíme Johanna Schürera v kočáře taženém koňmi, jak cestuje po kamenité cestě dvacet kilometrů mezi Chrastavou a Jablonným. Každodenně? To se nezdá pravděpodobné. Byla to jistě vážená osoba, která měla dům odpovídající jejímu úřednímu postavení. Kde asi stál? O tom nevíme vůbec nic... - ydr -

P.S. Důkazem toho, že tento rod žil v Chrastavě několik století, je i černá mramorová deska ve farní zdi. I tam najdeme rodový erb Schürerů. Innocenc Schürer, hospodářský správce, jemuž deska patří, žil v letech 1807 - 1885.

 

JAK SE ŽILO V CHRASTAVĚ NA PŘELOMU STOLETÍ ?

Mezi německé antifašisty, kteří žili v našem městě před 2. světovou válkou, patřil i Karel Kneschke (1898- 1959). Prožil dětská léta v chudé proletářské rodině a brzy poznal, že majetek a peníze hrají v životě lidí značnou roli.

Přiklonil se k revolučnímu hnutí, za války působil v Londýně a po jejím skončení odešel dobrovolně do Německa. V bývalé NDR zastával vysoké funkce. Napsal vzpomínkovou životopisnou knihu "Vom Leben erzogen" (Životem vychován), ve které vzpomíná na své dětské zážitky. Uveďme si několik úryvků:

a) Říká se, že moji předkové pocházeli odněkud z Horní Lužice, z okolí Budyšína. Podle jména to zřejmě nebyli Němci, ale Slované. Můj dědeček byl kdysi povolán do armády, ale dezertoval přes hranice až sem, na Liberecko. Otec byl tkadlec, matka zemřela na nemoc chudých - na tuberkulózu.

b) Na lístku v kalendáři bylo v den mého narození jméno slavného Karla Velikého, proto mě rodiče pojmenovali tímto jménem. Nedělal jsem však svému patronovi, obávanému válečníkovi, žádnou čest. Byl jsem hubený, hrudník jsem měl vpadlý, postavu dost malou.

c) Otec si pronajal malou hospůdku poblíž textilní továrny firmy Cichorius (dnešní Mykana). V den výplaty se před branou závodu scházeli často podivní lidé, kteří trpělivě čekali, až se z továrny vyhrnou v den výplaty stovky tkalců s chudou mzdou v kapse. O almužnu prosili harfenistky až odněkud z Krušných hor, postával tu invalidní horník z Mostecka s dřevěným, vlastnoručně vyrobeným modelem uhelného dolu. Početný hlouček zvědavců upoutal muž vytáhlé postavy, který hrál tklivé melodie na širokou pilu, o drobnou minci z textilácké výplaty tu prosilo několik flašinetářů, harmonikářů a zpěvaček. Všichni ti ubožáci předváděli o překot své "umění" jen proto, aby vymámili z kolemjdoucích nějaký ten krejcar.

Otcova hospůdka se nikdy nestala zlatým dolem, protože ti, kteří sem přicházeli vypít džbánek laciného piva, nemívali mnoho peněz na útratu. Zavítali sem občas i halasní mladíci odkudsi ze středních Čech, za jejichž nekvalifikovanou práci jim místní fabrikanti vypláceli minimální mzdu. Nejvíce zapůsobili na mou chlapeckou citlivou duši všelijací životní ztroskotanci, kteří si na nejnuznější živobytí vydělávali často tím nejpodivnějším způsobem. Jakýsi muž tu před udivenými zraky hostů rozbíjel kladivem láhev od kořalky, ostré skleněné střepy pak zabalil do nedělního vydání "Reichenberger Zeitung" a tuhle "pochoutku" před očima užaslých zvědavců zvolna vpravil do úst a zalil litrem piva. Jiný zoufalec se zhluboka napil petroleje a položil si na zdviženou bradu lampu, jejíž dlouhý knot si vsoukal do hrdla. Pak knot zapálil a lampa se rozsvítila. To však nebylo všechno. Při této produkci oběma rukama zručně vytrhával z předložených listů potištěného papíru složité obrazce a ornamenty, které pak nabízel ohromeným divákům jako stínítka na lampu. Do otcova lokálu občas zavítal i ubožák, který vyprázdnil celé vědro vody, pak spolykal několik živých žab a malých rybek a ty pak - stále ještě živé vyvrhoval zpět do připravené kádě.

4) Moji bratři byli několikrát posláni k továrníkovi Altschulovi (majitel textilky v Horní Chrastavě), aby mu nahlas předčítali z románů, jejichž obsah sami nechápali. Doučovali líné, rozmazlené synky ředitele tkalcovny, kteří sice nebyli hloupí, ale neměli ani nejmenší chuť si lámat hlavu učením. Několikrát jsem nosil s kamarády čalouněná křesla a pohovky do honosných příbytků místní honorace. Viděl jsem tam vykládané kazety na drahé doutníky, perské koberce a pozlacená zrcadla a pochopil jsem, že poctivá práce k tomuto bohatství nevede.

5) Na jaře jsem chodíval s dědečkem k rybníku na Jílovém potoce lovit žáby. Děda nosíval s sebou dlouhou tyč se zpětným kovovým háčkem na konci a rychlým naučeným pohybem vždy žábu probodl a vyhodil na travnatý břeh. Musel jsem ostrým nožem oddělit stehýnka od trupu, který se obvykle házel zpět do vody. Babička chodívala prodávat žabí stehýnka do libereckých hotelů, kde za ně platili bohatí labužníci horentní ceny.

6) Když uhodily prosincové či lednové mrazy, pronajal můj dědeček s babičkou městské kluziště. Za šněrování bot panským slečinkám jsem si vydělal pár grošů a pak jsem v rohu kluziště hrál na flašinet, aby ti, kteří na to měli, mohli rytmicky kroužit po ledě.

7) Leckdy jsem při sbírání malin a ostružin zabil nejednu zmiji. Nebezpečnější než hadi však byli hajní. Když jsme jako děti neměli s sebou povolení ke vstupu do lesa, honili hajní malé houbaře a sběrače lesních plodin po lese. Zbili je, vysypali nemilosrdně na zem plody a rošlapali je. - kk -

BULLETIN Společnosti přátel historie města Chrastavy č. 61

Vydává: SPHMCH Chrastava Povoleno: OÚ Liberec Vydáno: V./1999

Toto číslo připravil: PhDr. František Vydra Sazba: Design studio RECo

Spojení: Městské muzeum Chrastava, Liberecká ulice - PhDr. F.Vydra, tel.: 048 / 514 31 61