BULLETIN č. 71 - 4/2000
Společnosti přátel historie města Chrastavy

Z HISTORIE CHRASTAVSKÝCH HASIČŮ

Během 19. století byl v našem městě čilý stavební ruch. Vzniklo 20 textilních továren, hotel "Koruna", spořitelna, nádraží a mnoho jiných budov. Po zhoubných požárech, které následovaly brzo po sobě (1849, 1851, 1855) a proti kterým nebyla tehdy žádná účinná ochrana, se v centru města začaly stavět zděné domy namísto dosavadních dřevěných a hrázděných staveb. Předtím byla jedinou kamennou stavbou uprostřed města radnice, která ovšem měla šindelovou střechu a dřevěnou věžičku.

Přibývalo hodnot, které bylo třeba chránit. A tak se ze střeleckého spolku, který měl ve městě staletou tradici, vyčlenila v roce 1863 požární skupina, která zasahovala při požárech.

V roce 1867 byl konečně vytvořen hasičský sbor. V jeho řadách byli i mnozí členové zdejšího tělovýchovného spolku. Prvním velitelem byl na zakládající schůzi, konané v hotelu Koruna, zvolen Karel Vielkind.

Členů hasičského sboru postupně přibývalo. V roce 1900 jich bylo 115. K dispozici měli pouze ruční dvoukolé stříkačky, plachtu pro záchranu osob z hořících objektů a několik žebříků. Hasiči zasahovali i při povodních na Jeřici.

V roce 1912 byla v našem městě vybudována vodovodní síť a současně s tím byly na ulicích rozmístěny hydranty. Teprve po 1. světové válce byla do vybavení místního sboru zařazena motorová stříkačka. Finanční prostředky na lepší vybavení se už tehdy získávaly z výtěžků různých akcí, z členských příspěvků, ale také z peněžitých darů místních průmyslníků, kteří měli zájem, aby byl jejich rozsáhlý majetek před požárem ochráněn.

V roce 1930 měl hasičský sbor 125 členů a k dispozici měli již auto se stříkačkou. Na náměstí před dnešní prodejnou SEPP (tzv. Schroff-Platz) stávala požární zbrojnice. Ročně měli chrastavští hasiči na svém kontě 120 - 150 zásahů všeho druhu.

Podle starých záznamů měl hasičský sbor tehdy německý název FREIWILLIGE FEUERWEHR nebo také RETTUNGSGESELLSCHAFT. Jaksi samozřejmě patřilo k práci hasičů i zachraňování osob při úrazech, a tak v roce 1929 získal sbor i sanitní auto (předtím to byl vůz tažený koňmi).

Vraťme se však zpátky do historie. V roce 1872- na počest 5. výročí založení sboru - se v Chrastavě konala okresní hasičská slavnost. V roce 1892 oslavili hasiči 25 let své existence, v roce 1907 se oslavilo 40. výročí a roku 1927 60. výročí vzniku sboru.

Za 2. světové války byli samozřejmě mnozí členové na frontě. Činnost hasičského sboru podléhala organizaci SS a byla v celé tzv. Velkoněmecké říši řízena jednotlivými pokyny z centra. Byla zde i dvě hasičská družstva složená z příslušníků Hitlerjugend. Staří muži, kteří pro svůj vysoký věk nepodléhali vojenské službě, a členové Hitlerjugend drželi v případě, že byl vyhlášen letecký poplach, pohotovostní hlídku u budovy hasičské zbrojnice.

Je třeba si uvědomit, že se tyto údaje týkaly pouze střední části Chrastavy, protože Horní a Dolní Chrastava i Andělská Hora byly v té době ještě samostatné obce. V roce 1880 byl založen požární sbor v Horní i Dolní Chrastavě.

V Tatrichu (mezi sídlištěm Střelecký vrch a dálnicí) se konaly tzv. hasičské lesní slavnosti. Les tam tehdy opravdu byl. V hotelu Mainz (po druhé světové válce "Praha" nebo SZK) v Nádražní ulici se obvykle konaly ve 20. a 30. letech požárnické plesy, v nichž pak po letech pokračovali také čeští hasiči. Hasičský sbor v Horní Chrastavě pořádal lesní slavnosti na Richtrově vrchu a plesy v restauraci "Volksgarten" (Lidové sady) poblíž bývalé mateřské školky Textilany ve Frýdlantské ulici.

- fv

HERALDIKA

Dnes budeme pokračovat v rodové heraldice (viz. Bulletin č. 70). Důležitou zásadou naší české rodové heraldiky bylo, že celá rodina používala stejný znak, který nebyl nijak rozlišován podle postavení příslušníků v rodině. V Anglii a ve Francii užívala tzv. čistý rodový erb pouze hlava rodu. Ostatní členové rodu se odlišovali tzv. brisurami, jako jsou turnajské límce, pětihrotá hvězda, půlměsíc atd. Těmito brisurami se od sebe odlišovaly nejen jednotlivé větve, ale i prvorozenství, rodová posloupnost, popř. legitimita nebo nelegitimita původu.

Často se setkáváme na hradech s tzv. aliančními znaky. Jde o dva štíty (buď vedle sebe postavené nebo k sobě nahoře nakloněné), přičemž na heraldicky pravé straně (z našeho pohledu na levé) je znak manžela a vedle znak manželky. Znaky bývají většinou pod společnou hodnostní korunkou manžela, jehož stav žena následuje. Heslo je u aliančních znaků vždy mužovo a také štítonoši bývají buď oba mužovi nebo pravý manžela a levý manželky.

Příště si povíme něco o tzv. mluvících znacích.

Připravuje Mgr. Jaroslava Špaková

ZAJÍMAVÁ BESEDA O EGYPTĚ

Již podruhé si pozvala SPHMCH libereckého archeologa Mgr. Petra Brestovanského na besedu. Poprvé se hovořilo o archeologických nálezech na severu Čech, v úterý 28. března přijel tento pracovník Severočeského muzea v Liberci do Chrastavy podruhé. Před rokem se zúčastnil šestitýdenní expedice do Egypta. Své vyprávění doplnil promítáním asi 300 barevných diapozitivů. Účastníci besedy viděli pyramidy v Ghíze, chrámy v Luxoru, Údolí králů i obrovskou Asuánskou přehradu. Lektor odpovídal na dotazy a podělil se ochotně o své zážitky.

- jš -

VZPOMÍNKA NA POSLEDNÍ VÁLEČNÝ ROK

Od konce strašné druhé světové války (1939-1945) uplyne letos již 55 let.

Situace na frontách se na jaře roku 1945 vyvíjela ve prospěch zemí protihitlerovské koalice. V Chrastavě bylo v posledních měsících velmi rušno. Proč? V místních továrnách, přeorientovaných z textilní na válečnou výrobu, pracovalo přes 3000 zahraničních dělníků. Byli tu Francouzi a Italové, Poláci, Rusové a Ukrajinci a jiné národnosti. Nejhorší ubytovací a pracovní podmínky měly židovské ženy z Francie a Holandska.

Od ledna - za velkých mrazů - přijížděly stovky koňských potahů s německými rodinami z Východního Pruska, které prchaly před sovětskou armádou. Jejich počet byl předem ohlášen telefonicky a podle toho se včas připravilo pro ně jídlo. Ve sklepě chlapecké školy (za kostelem) byl zřízen sklad potravin a kuchyně. Místní ženy a děvčata jako dobrovolnice tam vařily a krájely chléb. Kolona povozů obvykle dorazila do města v odpoledních hodinách, na náměstí již čekaly hlídky, které ji zavedly ke školní budově. Ve škole nebyly pouze vydávány porce jídla, ale také potvrzenky na slámu, seno a oves pro koně. Protože muži z rodin uprchlíků byli na frontě, cestovali na vozech především starci, děti a ženy. Protože projeli stovky kilometrů rovinatým terénem, byli zaskočeni místními kopci. Jejich vozy neměly brzdící špalky, a tak jízda z kopce do údolí bývala nebezpečná. Mnohé ženy tu porodily dítě, ale kolona se pohnula dál. Rodičky byly ubytovány v soukromí v některé místní německé rodině a po několika dnech se telefonicky zjišťovalo, kam jejich kolona popojela a matky s novorozeňaty tam byly dopraveny. (Nutno uznat, že organizace fungovala, i když německou armádu stíhala v té době jedna porážka za druhou.). Celé tři měsíce trval průjezd těchto uprchlíků. V každé koloně bylo asi 400 osob a 200 koní. Protože se tito uprchlíci započítávali při sčítání obyvatel do počtu, měla Chrastava v březnu roku 1945 nejvyšší počet obyvatel ve své historii, a to 8.300!

V posledních týdnech války se vylepovaly plakáty s nápisem "Sieg oder Sibirien!" Volně se dá toto heslo přeložit asi takto: "Buď zvítězíme, nebo nás vyvezou na Sibiř!"

I když do konce války zbývalo pouhých několik týdnů, byla velká část německého obyvatelstva natolik ovlivněna goebelsovskou propagandou, že věřila, že Němce před potupnou porážkou v poslední chvíli zachrání jakási "zázračná zbraň". Co to mělo být? Nikdo přesně nevěděl: snad atomová puma, na jejímž vývoji nacističtí vědci pracovali, snad nějaká raketa, lepší než V1 a V2.

Ze starých mužů a mládeže byly zřizovány oddíly tzv. Volkssturmu. Jejich zbraně byly často zastaralé a někdy nefunkční. Starci a mladíčci z HJ se narychlo učili zacházet s pancéřovými pěstmi proti tankům a s kulomety.

Hlavní úkol těchto jednotek byl - ochránit obyvatele před případným povstáním (a pomstou) cizích dělníků v místních továrnách a před vlasovci. Byly narychlo kopány protitankové příkopy a na silnicích prý byly rozmísťovány velké kamenné kvádry, které tu byly již od roku 1939, kdy se měla začít budovat dálnice Liberec - Cheb. Lidé byli vyzýváni, aby dobrovolně pomohli lépe vyzbrojit tři místní roty volkssturmu tím, že jim darují ruksaky, polní lahve, jídelní šálky či chlebníky.

Úřady dostaly pokyn z vyšších míst, aby uložily do bezpečí důležité doklady a aby se připravily na evakuaci civilního obyvatelstva.

6. května 1945 maršál Schörner v Liberci prohlásil, že je schopen několik dnů zadržet blížící se sovětskou armádu, aby byla umožněna evakuace. Kam se však měli obyvatelé stěhovat? Ze západu se blížila americká armáda. Nebylo úniku!

Městská rada na svém mimořádném zasedání 7. května rozhodla, že se obyvatelé Chrastavy nikam evakuovat nebudou a že se město při příchodu sovětských vojáků nebude bránit, ale vyvěsí z oken bílé prapory jako znamení kapitulace.

V dubnu bylo na chlapecké škole ukončeno vyučování, ve třídách byly ubytovány zákopnické jednotky tzv. Todtovy organizace.

Ze skladu v dnešní prodejně SEPP bylo obyvatelům vydáno ze zásob vojenské ošacení.

8. května dopoledne dorazil do města vagón s chlebem. Městský rozhlas oznámil, aby si lidé pro chléb přišli.

Téhož dne byla ohlášena bezpodmínečná kapitulace. Mnozí Němci tomu nechtěli věřit. Došlo i k několika sebevraždám...

9. května v odpoledních hodinách přijeli do města Rusové. Část se blížila od Vítkova, jiní přijeli od Bílého Kostela nad Nisou.

Byly otevřeny brány ubytoven zahraničních dělníků, byly osvobozeny židovské ženy a začalo rabování, jemuž se nelze divit.

10. května - asi v 11 hodin dopoledne - přišel na radnici ruský důstojník v doprovodu tří Čechů. Německý starosta Anton Scholze otevřel svůj psací stůl, odevzdal svou služební pistoli a předal klíče od radnice p. Jaroslavu Šedovi se slovy: "Moje činnost zde končí. Žádám vás, abyste pečovali o blaho obyvatelstva..."

Čeští zástupci se tehdy zachovali korektně a požádali odstupujícího starostu, aby i nadále docházel do úřadu, což kvůli zájmu německých obyvatel také činil.

Většina českých starousedlíků, kteří tu s Němci žili po celou dobu války a věděli, kdo byl nadšeným podporovatelem Hitlerových myšlenek a kdo ne, se chovala vcelku slušně. Zato tzv. Revoluční gardy (přezdívané trefně Rabovací gardy), které sem přišly odkudsi z vnitrozemí a zdejší Němce vůbec neznaly, se často vyznačovaly neobvyklou krutostí vůči německým civilistům. Snad si tím mnozí chtěli vykompenzovat své zápecnictví v době války, kdy bylo samozřejmě riskantní postavit se na odpor ozbrojeným fašistům. Ustrašení civilisté tak nebezpeční zdaleka nebyli.

- vy -

ŽITAVA - CO O NÍ NEVÍME

Osmkrát denně jezdí vlak z Liberce přes Chrastavu do Žitavy, osmkrát směrem opačným. Věže nejbližšího německého města jsou z dálky viditelné, vždyť toto velké německé okresní město leží pouhé dva kilometry za státní hranicí. Pro leckoho z našich občanů se návštěva tohoto historického města, po staletí spjatého s českými dějinami, omezí jen na nákup v obchodním domě Toom...

Je to určitě škoda. Žitava stojí zcela určitě za to, abychom o ní věděli mnohem víc.

Německý název Zittau tamním obyvatelům zřejmě nic neříká, slovanské pojmenování Žitava prozrazuje, že se v úrodné kotlině pěstovalo odedávna obilí.

V místech, kde se dnes rozkládá Žitava, sídlil již asi od 8. století slovanský kmen Milčanů. To potvrzují i archeologické nálezy v okolí.

Žitava bývala střediskem pohraničního území zvaného župa Zagost (zkomolené slovo Záhvozdí, tedy oblast za hvozdem, za pralesem).

Nejstarší písemné doklady o existenci Žitavy (latinský název Sittavia) pocházejí z poloviny 13. století. Česká královna Kunhuta založila nedaleko Žitavy klášter Marienthal, město údajně založil český král Přemysl Otakar II. Dodnes najdeme v centru města náměstí Ottokarplatz.

Město bylo již ve druhé polovině 13. století obehnáno hradbami. Hradby byly zbourány teprve v 19. století, zmizely také čtyři brány, jimiž se do města vcházelo či vjíždělo: Česká, Budyšínská, Tkalcovská a P. Marie.

Městem procházely důležité obchodní cesty, byla zde i mincovna. Ze Žitavy přes Lückendorf a Petrovice vedla silnice do Prahy, jiná kolem Nisy do Zhořelce a dále na sever až k Baltu, další přes Löbau do Budyšína.

V roce 1346 byl založen svaz tzv. Šestiměstí, jehož původním úkolem bylo zajistit v celé oblasti bezpečnost. Lapkové a zlodějské bandy sužovaly kraj a přepadaly kupecké vozy se zbožím. Žitava byla aktivním členem Šestiměstí. V první polovině 15. století se tento svaz šesti měst stal úhlavním nepřítelem husitů, kteří podnikali dosti často výpravy do sousedního Německa.Stará kamenná radnice byla postavena v roce 1354. V té době bylo ve městě několik set soukeníků. Sukno ze Žitavy se vyváželo do Prahy, do Wroclavi, do Lipska, do Hamburku, ba i do Benátek a španělské Sevilly.

V době husitských válek bylo pražské arcibiskupství na celých dvacet let přemístěno do Žitavy. Husité však územím Žitavska několikrát procházeli a způsobili v tomto kraji mnoho škod.

V roce 1472 bylo vytvořeno velké postní plátno (něm. Fastentuch), jímž se po dobu několika týdnů půstu zakrývaly oltáře a jiná kostelní výzdoba. Je na něm namalováno devadesát obrazů - výjevů z bible.

Od roku 1521 kázal v Johanniskirche (kostel sv. Jana) luteránský reformátor Lorenz Heidenreich.

Chloubou Žitavy se stalo latinské gymnázium, kde studoval na začátku 17. století také chrastavský městský písař Tobiáš Lichtner. O jeho založení měl velkou zásluhu žitavský starosta Nikolaus von Dornspach. Dlouhá léta byl ředitelem této školy nesmírně vzdělaný Christian Weise.

Žitavu postihly - stejně jako mnohá jiná města - různé pohromy. V roce 1599 tu řádila morová epidemie, která si vyžádala 3000 lidských životů. V květnu roku 1618 začalo období velkého horka, které trvalo několik týdnů. V noci na 7. června vypukl na několika místech zhoubný požár. Během tří hodin lehlo popelem asi 500 domů, vyhořela téměř celá čtvrť Neustadt a mnoho domů na hlavním náměstí.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ PhDr. F. Vydra