video TV Chrastava fotogalerie
V pondělí 28. března u příležitosti Dne učitelů proběhlo v Chrastavě
předávání plaket Jana Amose Komenského. Práci chrastavských pedagogů tímto
způsobem oceňuje město od roku 2009. Letos se slavnostní akt po dvou letech, kdy
se kvůli covidovým opatřením plakety předávaly v atriu Městského úřadu, vrátil
do obřadní síně. Z rukou starosty Michaela Canova převzali ocenění za
dlouholetou práci v základním školství tito pedagogové:
In-memoriam Jana Konrádová, za dlouholetou práci v základním školství
(cenu převzala maminka Jana Vacková)
Vladimír Cvrček, za dlouholetou práci v základním školství
Kamila Škáchová, za dlouholetou práci v mateřském školství
Oceněným srdečně blahopřejeme.
Chrastava 28. března 2022
Věra Baumgartnerová
CVRČEK VLADIMÍR
Jak jsem učil,
vychovával a zlobil v Chrastavě
Profesní životopis je vždy suché čtení, a to i když obsahuje košatící se dění v
jediném oboru, v mém případě učitelském. Pokusím se k němu připsat několik
perliček dotýkajících se mého vztahu k Chrastavě.
Po vojně a ročním působení v Liberci jsem dostal umístěnku na ZŠ Chrastava, nám.
1. máje. Správně zvědav jsem se tam koncem prázdnin vydal představit se a
obhlédnout situaci. Po vystoupení z busu jsem se přítomného pána ptal, kudy ke
škole. Ukázalo se, že pán je kantor, který sem až do nynějška dojížděl, ale nyní
jej konečně přeložili zase do Liberce.
„Jak dlouho jsi dojížděl?“ ptal jsem se.
„Sedm let,“ zněla odpověď.
„Sedm let!“ zoufal jsem si, „to na mně poroste mech a lišejníky!“
Dojížděl jsem pak těch let osmnáct.
Když se mne někdo s útrpností ptal, proč stále zůstáván v Chrastavě, odbýval jsem jej protitahem: „Nejprve mi řekni výhody Liberce, já ti pak povím, proč jsem stále v Chrastavě.“
Obvykle následovalo rozpačité mručení.
Měsíční jízdenka autobusu ČSAD přišla levněji, než MHD, navíc jsem k tehdejší zastávce ČSAD na Sokolovském náměstí měl blíže než na většinu zastávek Dopravního podniku Liberec.
Pravda, člověk se musel vmáčknout do jednoho ze tří spojů už před sedmou ráno, ale odpoledne jsme zato museli zpět nejpozději v 16:30, pan ředitel Bradáč na to brával ohled a odpolední porady nedělal dlouhé a končil je přesně. Věděl, že by mu polovina sboru utekla na autobus.
Do Chrastavy nás téměř současně přišlo několik a drželi jsme „mladou partu“ Mrklasová, Novotná, Adolfová, Žalská, Lánská, Pelikánová, …, jen rozumný, rozvážný, rozšafný a pracovitý František Vydra se k nám snažil přidat marně. Vždyť mu už bylo třicet!
Všichni jsme více nebo méně trpěli pod přepečlivým okem zástupce ředitele pana Khamla. Na konci každého týdne zkontroloval třídnice a naše zápisy v nich. Pečlivě vypsané nedostatky tvořily na nástěnce jednu až dvě stránky strojopisu a příslušnou odstřiženou „nudli“ založenu v třídnici nebo výkazu.
V paměti mi zůstal jeden vzkaz:
„Na straně 11 u jména otce žáka Kizljaka chybí tečka nad j.“
Panu Khamlovi více stálo za to napsat celou větu, než za mne udělat jediný bod perem. Ale takovouto důsledností mne, a nejen mne, učil a naučil pečlivému a čitelnému zápisu dokumentu.
A pokud vím, tak jsme mu to nikdo a nikdy za zlé neměli.
Když na školu přišel kolega Vodička, začal jsem psát a s ostatními nacvičovat a hrát divadelní představení pro odborářské oslavy. Hrdě jsme tomu říkali opera, ale byly to vaudevillové zpívánky typu „Babiččina krabička“. Nacvičovali jsme to vždy před vyučováním a o velkých přestávkách, protože odpoledne jsme spěchali na ten autobus. Předváděli jsme to učitelům a zaměstnancům širého okolí zpravidla v Zátiší v Luhu, později v tehdy novém a moderním Kováku.
Již jen nadpisy stojí za zmínku:
Červená Karkulka,
Perníková chaloupka jako detektivka (kdopak asi hrál Holmese a kdo dr.
Watsona?), Prodaná nevěsta po deseti letech, UFO-opera Kolik je na
nebi hvězdiček, tolik ti posílám hubiček. Hra V objetí Amazonky
uváděla na pravou míru legendu o Vinnetouovi a Old Shaterhandovi: Ve skutečnosti
to byl Olda Šetrný ze Sempry Praha milující vinné thé neboli
svařák. Regionu se bezprostředně týkal závěr ságy Přemysloveis, kde
bratři ve při Chrudoš a Šťáhlav byvši Libuší vykázáni od vyšehradského dvora
proklamují: „… my půjdem, půjdem na sever a založíme, ber kde ber, pro
potomky a pro slávu na Jeřici Chrud-Šťavu…“
Těch divadelních kusů bylo víc, ale kromě toho jsem v Chrastavě také učil
matematiku, fyziku a chemii. Pomáhal jsem si, jak se dalo. Jednou jsem při
fyzice trpěl přítomností soudružky inspektorky doprovázené panem ředitelem. Když
jsem ze sebe sklepal nervozitu, zeptal jsem se žáků: „Baví vás to ještě? Mne ne.
Budeme si povídat pohádku, chcete?“ Ředitelský kukuč začal být nebezpečný,
inspektorský zvědavý. „Zasadil dědek řepu, vyrostla řepa veliká, převeliká.“ A
jak se k dědkovi přidávali pomocníci, uvědomil jsem si, že inspektorka je
ruštinářka a přešel jsem: „… kóška za vnučku, vnučka za bábku,…“ Když jsme řepu
vytáhli, oznámil jsem logický závěr: „no, a tohle je skládání sil, teď si to
namalujeme.“ Později mi při rozboru hodiny inspektorka řekla: „Soudruhu Cvrčku,
ten akcent byl příšerný, ale já poprvé v životě pochopila skládání sil.“
Skoro pořád jsem byl třídním a bavilo mne to. V útlém věku jsem stihl
skautování, některé jeho metodické prvky jsem uplatňoval v třídnictví a kolem
roku 68 jsme chvíli „skautovali nahlas“. Kolega Vodička jakožto geograf jezdil s
žáky do Českého středohoří a na Slovensko, já zase chodil pěšky po okolí a hrál
celoroční hry. Jednou jsme udělali experiment a na Velký pátek „o pašijí hlase“
se vydali na Hamrštejn, ale skála nic, poklad taky nic. Na školní výlety bylo
možno čerpat dva dny, čerpával jsem proto pátek a pondělí, jídlo jsme nosili s
sebou a táhli pěšky třeba z Chrastavy přes Kryštofák, Ještěd a Pláně na Sychrov,
kde měl kdosi z rodičů chalupu. Pobyli, pohráli a zpátky jeli vlakem. Jindy jsme
třeba šli trasu Železný Brod – Malá Skála – Kopanina – Rychnov s přenocováním v
turistické ubytovně. Jako doprovod se mnou chodívali rodiče nebo spíše rodičky,
učitelkám se se mnou moc nechtělo. A když jsem jednou v únoru udělal s trabantem
plným kolegyň na namrzlé silnici nad Chrastavou hodiny, nechtěly se mnou už ani
jezdit.
Jednou, v době, kdy už jsem byl výchovným poradcem školy, sedím nic zlého netuše
ve své věčně otevřené kanceláři, když tu dovnitř vběhne jedna kolegyně, přivře
dveře a velmi vysoce pod sukní si cosi upravuje. Třeštím oči, jako že proč jí
moje přítomnost nevadí. Zacítí můj pohled, otočí ke mně hlavu a pronese:„Ech,
jsi stejně jedna z nás…“
Učil jsem stále více hodin chemie, a když z horní školy odešel kolega Vrba, učil
jsem ji na dvou školách, což znamenalo zrychlené přesuny o přestávkách a
konzumaci svačiny za pochodu. To už jsem na sobě cítil ten shora uvedený mech a
lišejníky, zejména když už byl mým kolegou můj bývalý žák Milan Páchym.
Po oněch dlouhých a krásných osmnácti letech mi bylo nabídnuto místo zástupce ve
Stráži nad Nisou. Učebnu chemie v přízemí, odkud se dalo vyskakovat oknem a
pronásledovat nezbedného žáka, jsem předal střídajícímu mne Ing. Canovovi, a do
Chrastavy, pokud nepočítám skautskou louku v Andělské Hoře a setkání u cimbálu
nebo U komína, se vracím jen na setkání té či oné bývalé třídy.
KONRÁDOVÁ JANA - IN MEMORIAM
Paní Jana Konrádová se narodila 21.
3. 1966. Dětství prožila ve Václavicích a v roce 1972 začala chodit do zdejší
malotřídní základní školy. Do školy chodila velmi ráda a velmi ráda také měla
svou první paní učitelku. A už tehdy, jako malá dívka, se rozhodla, že se jednou
také stane paní učitelkou. Druhý stupeň absolvovala na Základní škole v Hrádku
nad Nisou, kam se později s rodiči z Václavic odstěhovala, a poté studovala na
Gymnáziu v Liberci. Po maturitě zamířila na Pedagogickou fakultu v Ústí nad
Labem, kde studovala aprobaci matematika – fyzika. V červnu roku 1989 úspěšně
odpromovala a od září nastoupila jako učitelka na Základní školu Komenského v
Hrádku nad Nisou.
Po svatbě se z Hrádku nad Nisou přestěhovala do Chrastavy a po mateřské dovolené
v září 1994 již zahájila svou další pedagogickou kariéru na Základní škole v
Chrastavě, náměstí 1. máje, kde učila matematiku, fyziku a později i chemii. V
letech 2004 až 2006 vykonávala funkci zástupkyně ředitele školy.
Jana Konrádová byla výborná třídní učitelka, její žáci ji měli velmi rádi.
Trávila s nimi mnoho času i mimo školu, organizovala pro ně různé akce, jezdili
na výlety.
Jana Konrádová byla výborná učitelka, s maximálním nasazením se snažila dětem
přiblížit svět matematiky i fyziky, její hodiny byly vždy perfektně připravené.
Svým žákům se věnovala, doučovala je, připravovala na přijímací zkoušky.
Jana Konrádová byla výborná kolegyně. Někteří současní učitelé chrastavské
základní školy u ní absolvovali studijní praxi a po nástupu do školy jim
pomáhala i jako uvádějící učitelka. Hodně se od ní naučili. Bez jakéhokoliv
patosu pro ně byla velkým pedagogickým vzorem. Jedna kolegyně dodnes opatruje
její rukou psaný sešit s přípravami na hodiny matematiky.
Jana Konrádová byla výborný člověk. Charismatická, usměvavá, přátelská, skromná,
ochotná vždy pomoci.
Paní Jana Konrádová vykonávala svou „vysněnou“ práci 16 let, osud jí delší dobu
nedopřál. A za těch 16 let toho opravdu mnoho dokázala.
ŠKÁCHOVÁ KAMILA
Narodila se 2. 6. 1961 a celý život žije v Chrastavě. Po skončení základní školy nastoupila na Střední pedagogickou školu v Liberci, kde absolvovala v roce 1980. Od té doby je učitelkou mateřské školy, vždy v Chrastavě. Začínala v MŠ v Revoluční ulici, poté pracovala v MŠ v Nádražní ulici a od roku 2013 je vedoucí pracoviště MŠ Sluníčko v Revoluční ulici. Dohromady odučila téměř 42 let, což je za tu dobu pěkná řádka dětí, které prošly jejíma rukama. Kamila je pracovitá, spolehlivá, dětmi i kolegyněmi oblíbená. Nezkazí žádnou legraci, zajímá se o vše, co se v Chrastavě „šustne“. Je to srdcem opravdová chrastavačka.
Odkaz na stránky:
Plakety Jana Amose Komenského (všechny ročníky)